Když jsem vám volal kvůli rozhovoru, byla jste zrovna na cestě do práce.
Dělám v produkčním centru na Nově. Dohlížím na castingovou databázi, ze které se vybírají tváře pro různé pořady, například pro připravované formáty.
V pěti číslech
|
Co to obnáší?
Je to normální fulltime job, každý pořad si žádá jiný typ obsazení, takže s každou produkcí jednám jinak, což je na té práci fajn, protože ve stereotypech umírám nudou. Hodně mluvím s lidmi, hodně telefonuju.
Jak lidé reagují, když zvednou telefon a tam se ozve: Tady Natálie Kocábová, televize Nova?
Sem tam se někdo v první chvíli zarazí, ale ten zvláštní ostych z něj rychle spadne. Což bude asi tím, že umím komunikovat. Vlastně celý život neustále mluvím s lidmi, vždycky mě to bavilo.
A jak jste se k té práci vlastně nachomýtla?
Normálně, přes inzerát. Musím pracovat, tak jak každý rodič, a jako svobodná matka navíc s vykřičníkem nad hlavou, ale s tou Novou jsem měla obrovské štěstí, protože jsem nutně musela změnit práci a byla jsem ochotná vzít cokoliv. A úplnou náhodou jsem se dostala k pozici, o které bych předtím nepřemýšlela, je sice náročná, ale našla jsem se v tom. Je to dream job. Těším se do práce každý den, a to nepřeháním.
Kdo se vám stará o děti, když jste v práci?
Nemáme s exmanželem střídavou péči úplně přesně půl na půl, víc jsem s nimi já, ale když je má v péči on, stihnu zase dopracovat všechny resty. Potvrdilo se mi, co se říká - že být rozvedený je nejproduktivnější životní fáze. Jednak musíte něco dělat, abyste z toho porozchodového emočního vypětí nezešíleli, jednak vám přebývá energie, kterou ubírá vztah.
Když jste si teď sama prošla rozvodem, vidíte jinýma očima rozchod vašich rodičů?
Leccos už vidím jinak. Například loni jsem se omluvila Lejle. Lejle Abbasové.
Když kvůli ní váš otec před sedmi lety opustil rodinu, prohlásila jste o ní nepřímo, že je zlatokopka.
Já jsem hrozně impulzivní člověk, reaguju okamžitě a někdy přehnaně. Bohužel. Už v tu kritickou chvíli, kdy otevírám pusu, vím, že to asi přeženu, ale stejně to řeknu. A tohle o Lejle jsem opravdu vypálila zle, prostě - byla jsem tenkrát úplně blbá. Lejla to taktně přešla, nevyjadřovala se k tomu, žádná zpětná vazba. A najednou, jak jsem si loni sama prošla rozpadem vztahu, až tehdy jsem byla schopná zanalyzovat, co jsem o ní pronesla, a zastyděla se.
Jak tu omluvu přijala?
Myslím, že byla dost zasažená. Odepsala mi, že je to opravdu velké překvapení a že děkuje. Po té omluvě jsme se poprvé i potkaly, předávaly jsme si děti - její Davídek a moje Mia se úplně zbožňují.
ROZVOD JAKO S BRATREM
O důvodech vašeho rozvodu jste zatím nikde nemluvila. Proč?
Pořád to nechci specifikovat, ale řekněme to asi tak, že darem a zároveň problémem toho vztahu bylo, že jsem čtrnáct let žila s někým, s kým jsem se blízce znala od dvanácti. Poznali jsme se jako děti, a jak jsme spolu vyrostli, tak jsme spolu i strašně bojovali. Zároveň jsme na sebe byli výrazně fixovaní. I když byl každý už jinde. Takový vztah těžko utnout, i když už nesnesitelně skřípe. Je to, jako kdybyste se pokoušeli rozvést s vaší sestrou nebo bratrem. A najednou jsem do toho měla říznout. Ale jinak to nešlo. A už je načase přestat se v tom pitvat.
Umíte si teď představit, že byste se znovu vdala?
Jo, s tím nemám problém. Samozřejmě se dvěma dětmi už je to těžší, ale víru v manželství jsem neztratila ani na jeden den.
Na co byste si teď už v manželství dávala pozor?
Neřešit tolik, nechat věci víc plynout, jak jdou. A asi už budu mít vždycky trochu problém věřit chlapům úplně ve všem. Ale to tak, myslím, mají všechny ženské. A ještě jedno poznání: nic vám nikdy nevyjde přesně tak, jak si naplánujete. Já ke všem situacím nosím v hlavě padesát scénářů a ono to stejně vždycky dopadne ještě trochu jinak.
Poněkud nečekaný scénář nastal i ve vaší rodině: rodiče začali žít opět pod jednou střechou. Netáhlo vás to po rozvodu za nimi?
No... já tam s nimi teď tak trochu bydlím.
Vážně?
Stalo se to velkou oklikou, o které odmítám blíž mluvit, ale jsem ráda, že jsem tam s nimi. Až teď mám pocit, že se z toho rozvodu opravdu začínám dostávat, protože i když se s nimi někdy hádáte na nože, rodina je nenahraditelná a v krizi vás to k ní podvědomě táhne.
To je jako z té vaší aktuální divadelní hry: rodina se po všech rozvodech a rozchodech opět sejde u jednoho stolu.
Teď už se sestra zase odstěhovala, ale v jednu chvíli jsme tam bydleli opravdu všichni.
A vešli jste se? I s vašimi dětmi?
Jo, táta ten dům tak kdysi postavil, abychom tam mohli žít pohromadě, a my se mu smáli, že se to nikdy nestane. No, tak nakonec stalo.
Před dvěma týdny jste na Facebooku oznámila změnu vztahu. Zadaná. Nastává vám šťastné období?
Jo, tenhle vztah jsem shůry dostala darem.
Jste najednou nezvykle stručná. Nechcete k tomu říct něco víc?
On je úplně z jiného světa, dělá v horolezeckém oboru celý produktivní život a já to nechci zakřiknout a hned mluvit do médií. Vlastně už nechci o svých partnerech mluvit do médií. Bylo toho dost.
ČESKÁ BRITNEY SPEARS
Vystudovala jste scenáristiku na FAMU, píšete knihy, divadelní hry. V čem ale chcete být opravdu dobrá?
V psaní. V psaní samotném. Jako dítě jsem ze všeho nejdřív začala psát divadelní hry.
Dítě a divadelní hry? Zvláštní.
Vím, ale mě psaní her fascinovalo, přitom mě paradoxně nebavilo chodit do divadla. Samozřejmě jsem pak časem zjišťovala, jak je psaní her těžké, chce to hodně zkušeností, načež mi někdy v pubertě poradil David Černý, ať začnu psát beletrii. A to mě chytlo, ten bezbřehý prostor. A opět se to uzavřelo v roce 2009, kdy mě oslovila Lucie Radimerská z Pidivadla, jestli pro ně nechci napsat hru.
Co muzika? Dodnes si vás většina lidí pamatuje hlavně jako zpěvačku.
Hudba... Zpětně mě trošku mrzí, že jsem si na tom nedala víc záležet a že se tím nemůžu živit, protože to jsem fakt chtěla. Když jsem pochopila, že nebudu fulltime zpěvačka, ani ve skromných mezích, byl to první krach.
V jaké chvíli přesně jste si to uvědomila?
První zlom nastal v roce 2006, kdy vyšla moje první samostatná deska. Tenkrát jsem se smířila s tím, že nikdy nebudu mainstream v rádiích. A definitivně se to zlomilo v roce 2010, kdy mi vyšla třetí deska - to jsem hodně spadla na zem. Byla jsem přesvědčená, že minimálně něco z té desky musí vzbudit nějaké nadšení, třeba že ta deska stoprocentně dostane nějakou cenu. Známí mi říkali - nic takového tady není, je to progresivní věc, které si lidi musí všimnout. Jenže se nestalo nic. Vůbec nic.
ZblízkaCo na to asi řeknou? Sešli jsme se na dopolední generálce její hry Pohřeb až zítra. Plný sál, nadšený potlesk, cizí lidé si Natálii nacházeli na divadelní chodbě, třásli jí uznale rukama. Ona přesto, že už jsme vyšli ze Švandova divadla směr kavárna, byla pořád v nervech. Představení v tu chvíli ještě nezhlédl nikdo z jejích nejbližších. „Když jsem to psala, tak jsem říkala, že to bude o mé rodině, a přitom jsem si děj volně domýšlela. A pak, jak se blížila premiéra, začalo mi docházet, že se o tom bude psát, jako že to je o mé rodině.“ Jasně, někdo pak třeba může vzít jako reálný fakt, že její matka žije s Íráncem. „Přítele má, ale Íránce ne. A ještě nikdy jsme se s ním nesešli společně i s naším tátou. To bude sranda, až to uvidí,“ povzdechla si. „Oni jsou taky trošku neodhadnutelní,“ přemýšlela pořád o rodičích, „protože něco přijmou s překvapivým klidem, a naopak je rozhodí věc, která by mě nenapadla. Fakt nemůžu za celý ten rok přijít na to, co se bude odehrávat, až to uvidí.“ Proto se pár dní po rozhovoru ptám, jak to dopadlo: „Tak jsou nadšení, překvapení, zamyšlení a pobavení. Ze všech reakcí jsem nejmíň čekala tuhle. Dokonce se zdá, že nám to všem pomohlo. Pro mě velký šok.“ |
A proč se tedy nestalo vůbec nic?
Částečně to zavinila moje neochota dál s tou deskou pracovat. Jiní by to nevzdali, obráželi by koncerty. Možná jsem měla ke všem písničkám natočit klip a protlačilo by se to? Ale já se na to klasicky vykašlala. Odehrála jsem několik koncertů a tím to zhaslo.
Ale když jste jako zpěvačka v patnácti začínala, měla jste luxusní zázemí. V zádech silnou nahrávací společnost. A taky tátu.
Tenkrát jsme nedomysleli, jak medializované to bude. Táta mi jen chtěl obyčejně předat řemeslo, ale už nedohlédl, co se kolem mě strhne a jak mi to lidi dají sežrat.
Přece showbyznys znal.
Znal, ale nebyla tu zkušenost s tím, když úspěšného rodiče hudebníka následuje jeho dítě a jak na to lidi reagují. S tím se roztrhl pytel až potom, přišly třeba Black Milk a podobně. Navíc táta je nejenom slavný, ale budí i emoce, lidi ho vnímají jako kontroverzní osobnost.
To je pravda. Navíc leckdo to tehdy vnímal tak, že Michael Kocáb si umínil, že protlačí dcerunku do showbyznysu. Bylo to tak?
Máma pořád říkala tátovi, že chci být zpěvačka. Táta zase pořád pochyboval - no já nevím... Pak, to mi bylo asi třináct, mě slyšel zpívat s Dádou Patrasovou, se kterou jsem natočila nějaký duet, a viděl, že jsem schopná pracovat ve studiu. A asi rok nato řekl, že teda zkusíme natočit nějaké písničky. Vzal to na Sony BMG a oni to hned chtěli vydat, že ze mě udělají Britney Spears.
Britney Spears? To opravdu někde konkrétně zaznělo?
Šéf Zbyněk Knobloch řekl na společné poradě - z tebe bude Britney Spears. A já na to přede všemi: „To bych si radši vzala kýbl a nablila do něj.“ A táta se chytal za hlavu, že takhle nemůžu mluvit. Ale bylo mi čtrnáct. Puberta za dveřmi. Každopádně ve vydavatelství pochopili, že se to se mnou úplně nepovedlo.
Co se ale povedlo - vaše nová divadelní hra teď sklízí přívětivé ohlasy. Nakonec máte největší úspěch s tím, s čím vám nepomáhal nikdo v zákulisí. Vydobyla jste si to sama.
Vydobyla jsem si to?
Já myslím, že jo.
Tak to jsem ráda, pokud to tak někdo vidí. Protože tohle je můj splněný sen. Tohle jsem chtěla od dětství, jít kolem divadla, kde na průčelí visí „Dnes: Premiéra“ a název mé hry. Jsem sice unavená ze všeho toho vypětí, ale zároveň šťastná.
PÁR Z NÁS TO NEPŘEŽIJE
Připomeňte mi, prosím: kolik je vašim dětem?
Mie teď bylo pět, Vincentovi je třináct.
Už s ním mlátí puberta?
Už to najíždí. Ale myslím, že u něj bude puberta mírná. Občas má podivnější vtipy, je
Slýchám, že dnešní děti jsou prý mnohem křehčí, citlivější než dřívější generace. Mia a Vincent taky?
Nemám úplně ten dojem. Jsou samozřejmě bombardovaní technologiemi, pořád jedou na mobilech - tím mě vytáčejí, ale nějak výrazně přecitlivělí mi nepřipadají. Co se mi ale odpozorovaně zdá a co mi připadá zajímavé, že holky začínají být tvrdší, platí to i u dospělých - dnešní ženské válcují chlapy. A jestli má dneska někdo romantické představy o vztazích, tak jsou to spíš chlapi.
V zimě jste v rozhovoru pro Reportér řekla zajímavou věc: že prý se vám zdá, že dnešní mladí nemají dost „odžito“.
To je dojem, který mi potvrdil bratr. Podle mě je to dané i internetem. Říkám mu: Vy jste dnes pořád on-line, kdežto za nás, i když už internet byl, jsme žili mnohem víc venku, po hospodách, nutilo nás to zkoušet nové věci. Včetně toho, že pár z nás zkusilo nové věci i za hranou. Oni jsou ale tak zahlcení informacemi, že nemají takovou tendenci vyhledávat vjemy zvenku. Mají jich dost skrz ty technologie.
Chtěla byste, aby si vaše děti odžily to, co vy? Alkohol, jisté experimentování...
To ani náhodou! Abyste mi rozuměl, já mám z té nejmladší generace naopak lepší pocit než z nás. Co tak vidím ty mladší, jsou nesmírně vzdělaní, mají styl, vypadají líp, jezdí do zahraničí. Mám pocit, že i míň podvádějí, chtějí mít dlouhé vztahy, jsou romantičtější.
Víc o sebe dbají, neničí se.
Taky. Kouření jim připadá jako blbost, nepijí nebo zdaleka ne tolik jako my. A vlastně, proč by to měli dělat?
Zní to až harmonicky. Ale když si neprojdou těžším obdobím a krizemi, nehrozí, že pak neobstojí v nějaké nenadále kritické situaci typu válka?
To už narážíme na otázku povinné vojny - jestli ano, nebo ne? Kdyby k nějakému konfliktu došlo, v člověku to podle mě stejně automaticky sepne. Těžko říct, jak by třeba na frontě obstáli skalní hipsteři, ale obecně myslím, že chlapská přirozenost se v kritické situaci probudí. A ještě jeden faktor: ti mladí mi připadají, že jak mají lepší přístup k informacím, jsou daleko humánnější, mírumilovnější.
Naznačujete, že když oni sami jsou mírumilovnější, tak konfliktů ve světě bude ubývat?
Přijde mi to tak. Když jsem se o tom bavila s bráchou, jestli se bojí budoucnosti, odpověděl: Ne, prostě nějak bylo a bude. A mně se nějak ulevilo v tom smyslu, že my strach v sobě máme, ale oni ho už nemají, tudíž nebudou mít takovou tendenci strach vytvářet. Skeptik namítne: Manchester, Paříž, Berlín - tam všude útočili mladí lidé. Pravda, izolovaní a frustrovaní. Ale víme, kolik takových jedinců ve společnosti je? To je třeba otázka, se kterou mám osobně velký problém. Kolik jich je? Já to nevím. Ví to někdo? Někdo určitě.
A vy osobně z toho máte strach?
Já jakýsi strach pociťuju. Brácha moc ne. Tak nevím, kdo má pravdu. Ale říkám si jednu věc: nikdy v historii nezvítězilo zlo natrvalo. Vždycky jenom dočasně a pak se to zase posunulo k lepšímu. Holokaust taky skončil, každá diktatura jednou skončí. I my se máme dnes nepoměrně líp než kdykoliv předtím, a to jen proto, že zlo nikdy definitivně nezvítězí nad dobrem, protože dobro je podstata života. Teď třeba bude chvíli dusno, ale nemám sebemenší pochyby, že celkově míříme k lepšímu. Pravda, pár z nás to cestou nepřežije.
