Když se nám po volbách urodila vláda bez žen, hned byli kritici a kritičky této podivnosti ocejchováni jako lidi, pro které nejsou důležité schopnosti, ale jedině pohlaví. Veškeré námitky se strčily do kategorie oblíbeného zjednodušení, kdy se od feministek očekává, že pod rouškou rovných šancí postupně anektují rozhodovací pozice a jako ve filmu Sexmise maskulinum z mluvy i života vymýtí. A pak nastane feministický ráj – svět bez chlapů.
Feministky a feminismus je prostě něco, co se zjednodušuje tak, aby i emancipovaným ženám bylo nepříjemno dostat se do spolku takto postižených.
Jste feministka?Otestujte se |
A propos: znáte ten vtip, jak feministka...? Neznáte? Já taky ne. Neslyšela jsem ani jeden vtip na jejich adresu. Přitom si ji děláme ze všeho, co nám přijde nestandardní, trochu k pláči, strachu a smíchu – z Romů, policistů, politiků, blondýn či učitelek. Asi že u feministek by části lidí nestačilo uvařit je ve vtipné kaši, ale nejraději by je vymazali z povrchu Země, encyklopedií i hlav.
To, že feminismus hromadně nemiluje valná část mužů, se vzhledem k neinformovanosti a předsudkům dá ještě vcelku pochopit. Mnohem méně je už pochopitelná věta "Nejsem feministka, ale...", která patří do základní výbavy řady i velmi vzdělaných a emancipovaných žen. Ctěný soude, přinášíme obhajobu toho slova na F:
Zatracený -ismus
Feminismus má velkou smůlu, do vínku mu bylo dáno jméno, které popouzí i ty, které(ří) by jej jinak respektovaly. Řadě lidí se hned vybaví komunismus, islamismus, nacismus, rasismus – ideologie s výraznou pachutí.
Ne že by feminismus taky v některých podobách nebyl ideologií, ale spíš v neutrální podobě nějaké soustavy myšlenek než v té propagandisticko-diktátorské.
Ani samotná definice feminismu není jednoduchá, dokonce ani jednoznačná. Nicméně nejvíce lidí se shodne na představě základního feminismu jako souboru teorií a hnutí, které chtějí popsat a potírat společenské jevy, které utlačují ženy.
Za dob tatíčka Masaryka, který byl ctitelem těchto myšlenek, si podobně nastavené dámy říkaly ženské hnutí, řešily ženskou otázku. Feminismus přišel později a snahy vyměnit mu jmenný kabátek nikdy nepadly na úrodnou půdu. Pod gender si leckdo nepředstaví vůbec nic, rovné šance zní zase jako jméno horské boudy nebo politické strany.
Obrovským mýtem je vize feminismu jako boje proti mužům. Objektivně musím přiznat, že existuje radikální proud, který chce matriarchální společnost a s muži nehodlá vůbec komunikovat, nicméně není to směr výrazný ani početný. Na opravdu militantní feministku narazíte ještě tak v USA, ale v Evropě už zřídka, v naší zemi pak jedinou známou radikálkou byla lítá saň Vlasta, vůdčí postava dívčí války.
Absolutně nejvíce feministek se naopak považuje za liberálky, které podporují stejné šance a možnosti mužů a žen a s muži nejenom mluví, pracují a spí, ale navíc to dělají rády. Protože chtějí ty šance stejné, patří i mezi hlasité zastánkyně mužské obrody, třeba té u rozvodových soudů, když genderově zcela nekorektně nadržují ženám.
Kvo, kvo, kvóty
Současní odpůrci tvrdí, že feminismus v našem geopolitickém pásmu je v podstatě přežitý, ženy dosáhly svého, zákony jsou na jejich na straně. Ano, za posledních sto let jsme si opravdu polepšily. Dokonce tak, že podmínky našich praprababiček jsou pro nás absolutně nepředstavitelné.
Nicméně pořád ještě mají české ženy přibližně o dvacet procent nižší plat než muži na stejné pozici. Pořád ještě se najde dost šéfů, kteří častěji, raději a více přidají mužům, neboť ti jsou v jejich očích hlavními živiteli rodiny. Když se rozhlédnete po velkých firmách, státních institucích a v různých dozorčích či výkonných radách, rozhodně budou převažovat obleky nad kostýmky.
Jak se ukázalo při posledním obsazování ministerských postů, po první vlně odmítnutí některými kandidáty (a kandidátkami) se v telefonních seznamech skautů lanařících čerstvou krev do vlády našla pouze mužská jména. Pak není překvapivé, že to spoustě žen přijde nečestné a nesportovní a chce to napravovat – třeba kvótami.
O nich však antifeministé tvrdí, že jsou berličkou pomáhající neschopným na úkor těch talentovanějších ovšem s nevhodným pohlavím. S nimi v podstatě souhlasí jedna část žen, většinou ta, která se vlastní pílí a odříkáním dostala až na úplný kariérní Olymp, jenž sdílí s mužskými bohy. Podle nich je správná cesta právě a pouze ta zahrnující spoustu vlastní píle a odříkání. I za cenu, že budete muset být pilnější a odříkavější než mužští konkurenti.
Druhá část žen si myslí, že by tak nějak mělo stačit prokázat stejné schopnosti a mít pak stejné šance. Tihle lidé věří, že kvóty by tomu mohly pomoct, protože by přiměly bosse po nějaké té schopné ženě se porozhlédnout, a ne ji přehlédnout. Takže ano, sice ne všechny, ale většina feministek by nějakou tu kvótu aspoň na přechodnou dobu uvítala.
Gentlemani za mříže
Oblíbený je i mýtus, jak feministky rády ženou před soud muže, kteří se jim snažili udělat radost. Ve Spojených státech opravdu proběhla řada soudů, kdy se řešily i prkotiny typu servírky, jež byla psychicky otřesena zákazníkem listujícím si v magazínu Playboy.
Nicméně u nás zprofanovaná historka o nebožákovi, kterému zdevastoval život a konto spor s bestií neschopnou přijmout pouhé otevření dveří jako skutek galantnosti nikoliv nadřazenosti, patří spíše do repertoárů městských legend. V České republice žádné ani vzdáleně podobné řízení nikdy neproběhlo a troufám si říct, že ani neproběhne.
Většina našich feministek totiž galantní chování – jako přidržení dveří, pomoc při oblékání kabátů či pozvání na večeři – sice nevyžaduje, ale akceptuje, často docela ráda. Už to slyším: "Jasně, chtěly by naše práva, ale nechat za sebe platit, to zase jo."
Na to můžu napsat jen tolik, že letité do hlavy nabouchané slušné vychování nám říká, že je strašně nepříjemné zklamat někoho tím, že nepřijmete jeho dobře míněnou pozornost. A že částečně recipročně většina žen doma stejně automaticky a ochotně přejímá roli hostitelky a již poněkud méně ochotně stále ještě smýčí, vyváří a pere mnohem, ale mnohem častěji než jejich partneři.
Nešťastné nohy
Nyní munice z nejoblíbenějších: tedy legendární neholené nohy, nelibý zevnějšek celkem a latentní sklony k lesbismu. Milí antifeministé – už fakt ne. Ženy s bujnou kšticí na holeních, které znám, se rekrutují spíše z kruhů přírodních či bigotních, nikoliv feministických.
Libý zevnějšek je individuálně hraná karta, ale věřte, že jen z českých angažovaných feministek by se dal nafotit kalendář Pirelli. A představa, že ve všech feministicky laděných hnutích dominují lesby, patří spíš do říše představ nějakého pornoproducenta.
Na závěr malý útok do vlastních řad. Pokud o sobě emancipovaná, vysoce postavená dáma prohlásí, že rozhodně není feministka, protože má muže ráda, otevírá se mi kudla v kapse.
Já mám taky muže ráda, aspoň některé, ale pořád jsem si vědoma toho, že feministkám vděčím za hodně. Že můžu volit, kdybych chtěla i být volena, že jsem mohla studovat a teď dělám práci, která mě baví, že jsem si úplně sama mohla vybrat, komu na radnici řeknu ano, že bylo jen moje a manželovo rozhodnutí zůstat na mateřské osm let, že můžu mít vlastní peníze, že můžu podepsat smlouvu a nemusí mi ji písemně posvětit choť....
Já to o sobě klidně řeknu, já jsem feministka, částečně i z vděku k prafeministkám.
