Hubnutí není jen tak. Kdo to někdy zkoušel, ví, že shodit i pár kilo dolů někdy vyžaduje hodně práce nejen se svým tělem, ale hlavně s psychikou. V případě, že je těch kil navíc dvacet nebo i víc, se může stát, že ztratíte motivaci. Začnete lépe a méně jíst, chodit, cvičit. Pár kilo šlo dolů hned a najednou jste se „zasekli“, i když makáte pořád stejně. Propadnete trudomyslnosti, že se té hory tuku nikdy nezbavíte. Nebo co hůř, dokonce pár kilo přiberete. Mimo vás jde i jinak zcela logické vysvětlení odborníků, že svaly jsou těžší než tuk a cvičením vám narostly, i když zatím nejsou vidět.
Vůle vystoupit z komfortní zóny
Podle psycholožky Kamily Jetmarové je zásadní mít pevnou vůli, neztrácet ji a neustále ji podporovat a obětovat jí svůj dosavadní životní styl. „Pokud chceme hubnout, znamená to, že chceme změnu. Tedy potřebujeme změnit své zvyky, návyky, stereotypy. A to může být mnohdy bolestivé,“ říká spoluautorka knihy Neztraťte motivaci v době blahobytu, v níž se s kolegou Marianem Jelínkem věnují právě i motivaci ke sportu a hubnutí.
„V praxi to znamená, že když chci například něco udělat s nadváhou, musím mít buď dostatečné volní vlastnosti, abych dodržoval správné stravovací návyky a adekvátně tomu i určité pohybové aktivity, nebo mě tento životní styl prostě musí začít bavit, uspokojovat. Často se stává, že když jsou výstupy z komfortní zóny zpočátku syceny z volních vlastností, po určité době začnou člověka bavit a naplňovat, daná činnost se stane neodmyslitelnou součástí jeho života. Dojde k jakémusi ́emočnímu zapálení ́ pro danou aktivitu, emoční vazba se může neustále posilovat, až může dostát například i hodnoty vášně,“ píšou autoři ve své knize.
Pozitivní výsledky našeho snažení je nutné občas trošku hledat. Třeba je hned neuvidíme na ručičce váhy, ale pak si najednou uvědomíme, že se nám trochu zlepšila kondice, pohyblivost, že jsme díky cvičení poznali nové lidi, nová místa nebo si třeba koupili nové krásné boty na turistiku. Všechno se počítá, i když to jsou ze začátku „prkotiny“.
Nebojte se říci o pomoc
„Když se rozhodneme hubnout a máme velkou nadváhu, prvních pár kilo jde dolů doslova hned. Třeba stačí jen přestat pít sladké nápoje nebo se omezit večer u televize a výsledky jsou znát okamžitě. To nás nabudí možná ještě k většímu odříkání, ale... od určité hranice už to tak rychle nejde,“ vysvětluje Kamila Jetmarová. Nastává moment velké zkoušky naší vůle. „A právě tento moment vnímám jako kritický bod. Někdy může pomoci dobrý kouč nebo fitness trenér jako podpora,“ radí psycholožka.
Jetmarová přirovnává obezitu k jinému problému, se kterým mnozí z nás zápasí, ale málokdy ho přemůžou: „Všimněte si jedné věci. Asi všichni kuřáci vědí, že kouření není zdravé, ale malá část opravdu kouřit přestane. Stejně tak tlustí lidé vědí, že jsou tlustí, ale jen malá část opravdu dlouhodobě zhubne. S kolegou Marianem Jelínkem se touto problematikou dlouhodobě zabýváme a hledáme spouštěče, které podpoří kýženou změnu. Cest k úspěchu je bezesporu hodně, ale pokud nás činnost, například hubnutí, začne bavit a ještě nalezneme hlubší smysl, je úspěch zaručen.“
„Koho baví hubnutí?“ řeknete si možná. Podívejte se na to jinak: koho by nebavil výsledek hubnutí, zlepšení vzhledu, pohyblivosti, kondice, snížení rizika onemocnění: Pokud se snažíte zbavit kil navíc, sepište si všechny plusy hubnutí na papír. Napište i maličkosti, jako je koupě oblečení, které jste si s „pupkem“ nebo „zadnicí“ nemohli dovolit. Neberte dietu jako očistec a hladovění, ale začněte vyhledávat dobroty mezi zdravými jídly. Možná se budete divit, kolik pozitiv nakonec naleznete.
Změna je život. Přijměte ji se vším všudy
Nejen počáteční neúspěch, ale i změna stravovacích návyků může působit psychické potíže. „Pokud radikálně změníme dietu – způsob stravování, může to být opravdu šok nejen pro tělo, ale i pro mysl, se kterým je někdy složité se vypořádat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že u každého člověka to funguje jinak. Dovedu si představit extrémní situace, kdy velikost motivace překoná i sebevětší překážku,“ říká Jetmarová.
Zmiňuje jeden z nejznámějších příkladů z pořadu Oprah Winfreyové, příběh muže, který radikálně zhubl – zcela totiž změnil svůj životní styl, protože jeho dcera onemocněla a potřebovala transplantovat ledvinu. On byl potenciální vhodný dárce, ale byl příliš tlustý a transplantace byla nemožná. „Příkladů, kdy lidé změnili radikálně své chování, protože ve změně viděli smysl, je mnoho. Pokud ve změně smysl nevidíme, úspěch se dostavit také může, ale je velká pravděpodobnost, že nebude dlouhodobý. Že se vůle vyčerpá dříve, než ji budeme moci dobít,“ shrnuje Kamila Jetmarová.
Smysl svého hubnutí si musí najít každý sám – pro někoho to může být těžké a v takovém případě není žádným selháním obrátit se na psychologa nebo kouče, který vám ten váš smysl pomůže najít. Psycholožka proto cituje svého kolegu, úspěšného kouče Mariana Jelínka: „Nezáleží na velikosti překážky, ale na velikosti smyslu, který v překonání překážky vidíme.“
Příklady táhnou: motivační příběh ze životaZ knihy Neztraťte motivaci v době blahobytu Máme kamaráda, který si na vlastní kůži prošel výše zmíněnou transformací od „nenávisti k vášni“. Od raného dětství trpěl nadváhou, spolužáci na základní škole se mu smáli, a tak se raději vyhýbal školní tělesné výchově, aby se pokud možno nestával terčem daným posměškům. Nadváha postupně přerostla do otylosti a negativní přístup ke sportování, respektive k pohybu vůbec, se prohluboval. Až na vysokoškolské koleji poznal spolužáka, který běhal vytrvalostní závody a trénoval téměř denně. Ten mu řekl, že by se sebou měl něco dělat. Nebyl to však pouze ten typ, který jen rýpe, ale navíc mu nabídl pomoc, pokud bude chtít. Po několikadenním přemýšlení dotyčný souhlasil a požádal atleta o první „rady“. Začali velmi zvolna, pár stovek metrů, kombinovali chůzi s během a postupně přidávali. Náš kamarád začal pozvolna zažívat „úspěch“. Jeho hmotnost počala klesat a uběhnuté vzdálenosti se neustále prodlužovaly. Začalo to pro něj mít ohromný smysl. Spolužák mu postupně pomohl upravit stravovací návyky, probírali spolu dokonce i speciální obuv či vhodné oblečení. Jeho emoční nastavení vůči pohybu, který dříve tak nenáviděl, se začalo proměňovat. Sport, a běh obzvlášť, se stal součástí jeho každodenního života. „Skamarádil“ se po několika letech s během natolik, že se z něj stal vytrvalostní běžec se vším všudy, s péči o stravu i pitný režim, milující životní styl sportovce. Život bez běhání si teď nedovede představit. Běhá denně do práce a z práce, ročně zaběhne několik půlmaratonů a sem tam i nějaký ten maraton. To vše ve velmi slušných časech. |
