Dnes už známe důvod jeho nespokojenosti - chtěl mít odpověď podle mužského způsobu myšlení. Ženy jsou však jiné.
Problém Sigmunda Freuda je proto spíš překvapí: Je to vůbec správně položená otázka? Vždyť moje pocity, praví žena, mohou být za deset minut úplně jiné než teď, možná i opačné! Je na tom něco nenormálního?
Muž chce své jistoty
Muž je tímto uvažováním samozřejmě zmaten. Chce své jistoty. Rád by, aby se vztahy se ženami řídily podobnými principy jako technika fungování automobilového motoru.
Je-li dostatečně nabitá autobaterie, dobrý přívod kvalitního paliva a motor v pořádku, auto prostě nastartuje. V jakémkoliv místě, v jakémkoliv čase. Za normálních teplot vždy. Při minus čtyřiceti stupních Celsia nikdy.
A teď si představte, že do mužova života vstoupí atraktivní žena. Celou mužovu mysl prostoupí silné přání, aby se tato žena stala jeho milenkou. Muž si říká: Chce-li to ta žena, tak přece musí chtít vždy. O půlnoci v baru po tříměsíční známosti stejně jako v devět dopoledne na schůzi v práci - a to pět minut poté, co mě poprvé v životě spatřila.
A nechce-li to ta žena, tak je slušnost nechtít nikdy. Žádné záhadné "nejdříve ne, pak snad, poté dokonce ano".
Předchozí věty nejsou zase tak velkou nadsázkou. Pravda, muž se od teenagerských let postupně obrousí, otrká - ale tenhle princip v něm kdesi skrytě v hloubi duše zůstává až do smrti.
Jak diskutují chlapi a jak ženy
Představte si, že by Freud řešil svou záhadu v diskusi se samými muži: soustředěně a usilovně by se hledalo jednoznačné řešení. Pokud možno v minimálním čase. Účastníci by nejspíš uvedli několik konkrétních případů svědčících o různých ženských touhách v obdobných situacích.
Tým moudrých diskutérů by byl zmaten: Jak může žena ve stejné situaci dnes a před týdnem reagovat různě a přitom tvrdit, že obě reakce jsou správné? Tady nelze, vážení pánové, učinit jednoznačný závěr! Na co pak celá ta diskuse byla? Jen promarněný, ztracený čas. A pánové by se rozešli s pocitem prohry.
Kdyby Freudovu otázku nanesla v diskusi skupina samých žen, konverzace by svou intenzitou a délkou určitě převýšila debatu mužskou. Příkladů a příhod by bylo vysloveno nepřeberně, v rozhovoru by figurovala řada lidí se svými vztahovými propletenci. Ženy by jedna druhou s velkým zájmem a účastí poslouchaly.
S upřímnými a zřetelně vyjádřenými emocemi by se navzájem chápaly, divily, povzbuzovaly, usmívaly i pohoršovaly a na závěr...
... ne, takhle to nejde napsat. Už slovo "závěr" je typické ženské debatě cizí. Proč vždy něčím konkrétním uzavírat? Lidské osudy přece nejsou matematická rovnice, aby se vždy muselo dojít k jedinému správnému řešení.
Ženy by po určité době zkrátka byly zaujaty něčím jiným - a rozcházely by se pak s pocitem, že si dobře a zajímavě popovídaly. S pocitem výhry.
