To že jsem do třetího měsíce bojovala s hrozícím potratem bylo zapomenuto.
Druhý den jsem byla dost unavená, ale i proto, že jsem v noci vlastně nespala. A měla průjem a zvracela. Někdy k ránu, když jsem si byla jistá, že jde o porod, jsem vzbudila i mého manžela, který mi to moc nevěřil. Byl rozespalý..
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Sanitka přijela, manžela nevzali, jel metrem. Chtěla jsem rodit v Centru alternativního porodu na Bulovce. Má oblíbená asistentka právě v 7 hodin končila službu, škoda. Ale přišla jiná, také milá, představila se nám. Střídání sprchy a různých poloh, nervozita. Ta byla asi nejhorší. Já měla strach.
Asistentka mě uklidňovala a jakžtakž se jí to podařilo. Byla jsem v "Capu" a nechtěla jsem vstát z postele! Já mezi kontrakcemi usínala. Měla jsem žízeň, nenapila jsem se, bylo mi blbě. Můj zlatý manžel mě povzbuzoval, podporoval, držel mě.
Když už bylo miminko skoro vidět, asistentka na mě volala: Má dlouhé černé vlasy, to musí být holka. Ta tam drží za berušky (kdo neví, to byly sponky do vlasů za našeho mládí).
A pak se miminko narodilo. Holka, je to fakt holka! Ani jsme tomu nemohli věřit, Adélka byla na světě. Pořádná ženská 4430g a 55cm. To byl porod.
Po Adélce přišla Ema
A druhý? V roce 2004 jsem chtěla být aktivnější. Povzbuzená kurzy u Ivany Königsmarkové jsem měla hlavně představu o porodu: klid v sobě, pohyb, neležet a bez nástřihu. Poprvé mě bolel nástřih ještě dost dlouho.
Také jsem chodila běhat po schodech, i když bylo jen pár dnů po termínu. Mimčo se ozvalo v noci, ale nebyla jsem si jistá. Když jsem si byla jistější, zavolala jsem mojí mamince, aby přijela hlídat. A když dorazila do Prahy (pak asi 40minut k nám), začala jsem si dávat horké obklady na břicho. Balzám na bolesti. Venku začínalo 30 stupňové vedro, mě byla zima a s horkou lahví na břiše :-)
Zavolali jsme sanitku, vnutili se i s manželem a tradá s houkačkou. Pátek 13. - nejsme pověrčiví - je to náš šťastný den.
V Capu prý rodit nemůžeme, řekli nám. Jsou prázdniny, asistentek je málo. Chodím v košili po chodbě, skoro po špičkách, miminko se tlačí ven. Je mi zima. Ale ve sprše je to ještě horší, všude fičí klimatizace. Kdybych tak mohla ven, tam je tepleji. Čekám až doktor se mnou sepíše zprávu. Slyším jednu maminka, jak křičí.
Ptají se mne na stahy, na délku mezi nimi, moc už to nevnímám. Vyšetření pana doktora nic moc. Proč sahá dovnitř, když to chce ven? :-)
Jdu zas do sprchy, je mi fakt zima, co se dá dělat. Asistentka mě láká na porodní sál, můj muž mne přemlouvá. Když berou i stoličku, tak jdu. Po špičkách, jinak neumím.
Na stoličce mne prý vyšetří. Už jsem jim řekla, že na stole rodit nebudu. Je to můj porod.
Při vyšetření mi chtěli pustit vodu, nechtěla jsem a pak jsem svolila. Křičela jsem, že to bolí, ale to už bylo miminko. Můj manžel seděl za mnou, držela jsem se ho. Tlačil mi na břicho (prosila jsem ho o to). Museli (?) mě zase střihnout. A dítě bylo venku, dali mi ho na břicho. Mokré, horké, voňavo-smradlavé, krvavé. Na pupeční šňůře. Ještě že jsem si nechala brýle. Holčička! Ani nevím, kdy přestřihli pupečník.
Měla jsem pocit, že se zastavil čas. Úžasné, když se o nás postarali a my jen drželi holčičku přikrytou. A největší starostí bylo jestli to bude Lucie nebo Ema. Vždyť je to jasně Ema!
A na šití jsem si vlezla na stůl, i tak to bylo pro doktora namáhavé. A to mu ještě kapala na záda krev z mých kompresních punčoch, promiňte pane doktore.
Na porod ještě nemyslím
A teď čekáme miminko, na porod ještě nemyslím, ještě jsem ani nebyla v těhotenské poradně...
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
