Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na muže jsem neměla štěstí, říká první televizní hlasatelka Kamila Moučková

  1:22aktualizováno  1:22
Bývalá hlasatelka Kamila Moučková dostala od života pořádné kopance. Komunisti ji vyhodili z práce, léta trpí depresemi, jeden partner odešel za mladší, dalšího jí přebrala kamarádka. Ona přes to všechno ve dvaaosmdesáti září spokojeností.

Kamila Moučková | foto: Petra Pikkelová

Jaká je vaše oblíbená barva?
Červená a černá. Jejich kombinaci miluju. A když k tomu ještě přidám stříbrně šedivou, je to dokonalé.

Zrovna na červenou bych si vsadila, že ji nebudete mít ráda. Ti, co vás vyvedli z práce, přijeli s rudými vlajkami. Nezprotivila se vám tahle barva?
Vůbec ne, červená za to nemůže.

Jaký máte vztah po tolika letech k Rusku? Jela byste tam na dovolenou?
Nikdy jsem tam nebyla. Po tom všem, co tu Rusové udělali, nemám zájem tu zemi poznávat. Asi jsem moc stará a málo pružná na to, abych svůj názor změnila. Dodnes, když hrajeme s Ruskem hokej, tak to pro mě není sport, ale politická záležitost. Dokonce jsem se přistihla, že se musím vnitřně velmi přemlouvat, abych se k Rusům chovala slušně, když se mě na ulici ptají na cestu.

Umíte odpouštět?
Dnes už to dokážu. Nechci se trápit křivdami, které udělali druzí. Odpustila jsem všem, kteří mi nějak ublížili.

I svému životnímu partnerovi Jiřímu Zahajskému, který po jednatřicetiletém vztahu odešel k herečce Janě Brejchové?
Odpustila, ale až po jeho smrti.

Kamila Moučková (82)

* Narodila se v Jihlavě, kde vystudovala gymnázium.
* Po škole krátce hrála v divadle. S prvním mužem, hercem Milošem Willigem, se po necelých dvou letech rozvedla. Vzala si studenta medicíny Josefa Moučku.
* Pracovala v Československém rozhlasu, později v televizi. V Evropě byla vůbec první hlasatelkou televizních novin.
* V roce 1969 ji z televize vyhodili. Nemohla najít práci, tak prodávala, uklízela, lepila sáčky. Stala se signatářkou Charty 77.
* Po revoluci se vrátila do televize a do rádia Svobodná Evropa.
* Má tři děti, čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata.

Jana Brejchová byla vaše kamarádka. Komu z nich jste ten podraz víc vyčítala?
Jirka byl ten, který odešel, on byl vázaný, Jana svobodná. Měla bych to tedy vyčítat spíš jemu, ale on v té době už dost pil a Jana toho využila. Náš partnerský vztah byl tehdy poznamenaný jeho pitím, vznikl mezi námi jakýsi klín, do kterého se ona napasovala.

Odpustila jste už i jí?
Nemůžu, u ní toho nejsem schopna.

Neulevilo by se vám?
Strašně si to přeju, kvůli sobě, ale nejde to. Když Janu vidím v televizi v Noci na Karlštejně, říkám si: "Holka, ty jsi byla tak krásná, já ti to snad odpustím." Jsem naměkko, myslím na to, jak jsme spolu kamarádily, ale pak skončí televize a jsem zpátky ve stavu, kdy odpustit nedovedu.

Potkali jste se vy tři někdy dohromady ve společnosti?
Stávalo se to.

Co jste v těch chvílích cítila?
Pro mě to bylo hrozné, těžko se to vysvětluje. S Jirkou jsme se milovali jako dva blázni. Ta láska byla s věkem čím dál silnější. O to hůř jsem jeho odchod přijala, málem jsem umřela. Prvních pět let pro mě bylo hrozných. I když neumím nenávidět, Jana byla jediná, ke které jsem tuhle emoci cítila.

Třicet let je dlouhá doba. Žádnou podobnou krizi jste spolu za ty roky nezažili?
Ne, jednou jsme si s Jirkou hráli na pravdu. Bylo to krátce před jeho odchodem. Vyložili jsme karty a zjistili, že ani jeden z nás nebyl tomu druhému nevěrný. Ne že bychom se museli přemáhat, ale protože jsme se milovali, neměli jsme potřebu. Přitom náš svazek vznikl tak nenápadně.

Jak?
Seznámila nás Jiřina Švorcová. Než začala hloupnout s politikou, kamarádila jsem s ní, byla to bezvadná ženská. Jirka nastoupil do Divadla na Vinohradech, a protože neměl kde bydlet, tak mě poprosila, jestli by u mě nemohl nějakou dobu zůstat. Byla jsem sama s dětmi, tak jsem souhlasila, dala mu klíče a on si je nechal na jednatřicet let.

Vy jste tehdy byla podruhé rozvedená, se třemi dětmi, on svobodný, bezdětný o jedenáct let mladší. Dnes by to bylo klišé, ale tenkrát ten vztah musel budit rozruch. Kdo to celé začal?
Mě by v životě nenapadlo, že bych s Jirkou něco mohla mít. Byl milý a pozorný, doma mi se vším pomáhal, ale nikdy jsem si na něj nemyslela jako na milence. Po čtvrt roce to on zlomil. Jirka si namluvil mě.

Vnímala jste někdy jako problém věkový rozdíl, který mezi vámi byl?
Absolutně ne. Měla jsem z toho hrůzu, říkala jsem si, že vztah kvůli tomu nemůže dlouho vydržet, ale léta běžela a my jsme se milovali víc a víc, až mě pochybnosti úplně přešly. Možná to bylo i tím, že jsem měla pocit, že se věkový rozdíl vyrovnal. Jirka rychle stárnul.

Proč jste se nikdy nevzali?
Svatbu už jsem nechtěla, nepotřebuji mít papír na lásku. Byla jsem dvakrát rozvedená, děti měly své táty, kteří se k nim chovali fantasticky, nebyl důvod se brát.

Kamila Moučková

Předtím jste papír na lásku měla. Podruhé jste se vdávala, když už byla na světě dcera z předchozího manželství. Jak ji přijal nový muž?
Skvěle, Kačence nebyl ani rok, když jsem se rozvedla, a s druhým manželem jsme měli dvě děti. Nezažila jsem, že by mezi nimi dělal rozdíly.

Tehdy jste zároveň začala dost pracovat a vaše sláva stoupala. Musela jste si u manžela vybojovat právo na vlastní kariéru?
On moji práci respektoval, stejně jako já tu jeho. Když jsme se seznámili, ještě studoval. Vypracoval se na vynikajícího internistu kardiologa. Každý jsme měli svoji kariéru, navzájem jsme si nekonkurovali. V tom byl bezvadný. Nebyl nijak zvlášť nadšený, když jsem začala být slavná, ale respektoval moji kariéru.

Nežárlil?
Myslím, že ne.

Měli jste doma rozdělené role?
Do práce jsem odcházela odpoledne. dopoledne jsem se starala o domácnost, uklízela, prala, vařila, žehlila. Manžel se vracel domů kolem čtvrté a hlídal děti. Byl výborný. Když jsme neměli chůvu, dovedl se o ně perfektně postarat, hrál si s nimi, nakrmil, vykoupal a uložil. On byl máma, taková slepice v tom dobrém slova smyslu. O děti se staral fantasticky.

Jaká jste byla vy máma?
Nijak vzorná a stejně se hodnotím i jako babička. Nebyla jsem ta klasická máma, která jde nadšeně s dětmi na pískoviště. Neuspokojovalo mě být jen doma, potřebovala jsem pracovat. Děti jsem nezanedbala, vždycky měly co jíst, nosily čisté věci, v noci jsem jim chystala komínky prádla na ráno a nikdy jsem je nikam neodložila, ale opečovávací maminka jsem nebyla.

Vynahrazovala jste jim něčím svoji nepřítomnost?
Ne, nerozmazlovala jsem je, spíš jsem byla přísná. Vyžadovala jsem po nich to, co měly dělat, a bylo to dobře. Jsou z nich slušní lidé, vídáme se, milujeme, ale na druhou stranu se netajím tím, že jsem byla strašně ponořená do své profese a že jsem maminku dělala tak trochu levou zadní.

Vyčítáte si to?
Trochu ano, ale nemám pocit viny. Mám čisté svědomí. Dnes děti moji nepřítomnost doma záměrně zveličují a utahují si kvůli tomu ze mě, ale když vidím, jací jsou z nich lidé, tak si nemyslím, že jsem udělala nějakou velkou chybu.

Co jste cítila, když prvorozená dcera Kateřina v dospělosti odešla do Anglie?
Pro mě to bylo strašné, byť jsem ji chápala. Nechtěla zažívat to, co jsme tu prožívali všichni, a odešla tam se dvěma dcerami v době, kdy už byla vdova. Tenkrát jsem ji vezla na letiště a myslela jsem si, že už ji nikdy neuvidím. Bolševik mě nepustil na Slovensko, natož do Anglie.

Po jak dlouhé době jste se pak setkaly?
Asi po třech letech. Když vyšel zákon, že přímí příslušníci rodiny mohou navštěvovat své příbuzné v zahraničí, dala jsem si žádost a oni mně nějakým nepochopitelným způsobem povolili odjet. Vzala jsem to přes Baden Baden za svojí kamarádkou, pak jsem se v Paříži zastavila u Kunderů a u dcery jsem pak strávila čtrnáct dnů. Ona teď žije střídavě tady a v Anglii.

Proč vám nakonec nevyšlo ani to druhé manželství?
To bylo docela pikantní a tehdy poprvé se projevila moje povaha naprostého ignoranta, který není schopen vycítit a rozpoznat náznaky nějakého partnerského problému. V té době jsem dost pracovala a na hlídání jsme měli ani ne šestnáctiletou dívku,která u nás bydlela. Manžel, slovutný pan primář a šéflékař Ústavu leteckého zdravotnictví, si s ní začal poměr a nakonec odešli a já zůstala sama s dětmi. Byla to hrozná ostuda, cítila jsem se strašně.

To jste ani trochu netušila, co mezi nimi je?
Vůbec. Všichni okolo mě to viděli, jen já jediná ne. Jsem takový blbec důvěřivý, který se to dozvěděl až jako poslední. Později to s Jirkou a Janou bylo úplně stejné. O jejich vztahu se vědělo, já netušila vůbec nic.

Vydrželo to těm dvěma?
Vzali se a byli spolu až do jeho smrti. Dáša, chůva, byla hodná holka, to on zblbnul. Ale na to máme každý právo. Já taky bláznila. Když jsem se do Moučky zamilovala, byla jsem vdaná a měla už dítě.

Kamila Moučková

Ohlížela jste se někdy na to, co si o vás myslí ostatní lidé?
Příliš ne. Chovala jsem se tak, abych mohla sama se sebou do smrti vydržet, abych si nemusela hodit mašli. Jsem pyšná na to, že jsem vychovala své děti, ale ze všeho nejvíc si cením, lze-li to tak říct, že když se za sebe ohlédnu, tak jsem neudělala nikdy žádný podraz. Kromě prvního muže, kterého jsem ve dvaceti letech opustila, jsem nikomu vědomě neublížila. Musím říct, že v mém věku je to fantastický pocit.

Je něco,co byste ze svého života chtěla vyškrtnout?
Snad těch jednadvacet let po roce 1968, kdy jsem nesměla nic dělat. To období mohlo být kratší, komunisti mi sebrali kus života, utnuli mě ve čtyřiceti letech, kdy jsem se začala rozhlížet po Evropě, po světě a uvědomovala si, že ve své profesi snad už něco umím. A zcela jistě bych se taky obešla bez depresí.

Kdy se u vás začaly projevovat?
Kolem padesátky. Jsem sova, chodím spát nejdřív ve dvě hodiny v noci a spím do devíti, ale tenkrát jsem se začala budit kolem šesté, nemohla jsem chytnout dech, k tomu pocit úzkosti. Snad rok jsem chodila po doktorech, kteří nemohli přijít na to, co mi je. Až Jan Cimický, vynikající psychiatr, to odhalil, a já se začala léčit.

Pomohly vám léky?
Před dvaatřiceti roky, když vám dali antidepresiva, tak šlo hlavně o to, aby byla správná. Ne vždy se to podařilo. Já měla štěstí a od té doby beru léky dodnes. Zažila jsem leccos, měla jsem příšerný první porod, užila jsem si se zuby, ale když jsem měla deprese, prosila jsem Pána Boha, aby odezněly. Nikomu něco takového nepřeju.

Tušíte, co je odstartovalo?
Těch věcí bylo víc. Projevil se dlouhodobý stres z práce, která byla náročná, nepřidal mi ani její zákaz a nemožnost sehnat jakékoliv normální zaměstnání, k tomu těžké a dlouhé klimakterium, později i pití Jirky, a nakonec i jeho odchod. Bylo to jedno s druhým.

Co na nemoc kromě léků ještě zabíralo?
Snažila jsem se chodit ven mezi lidi, vždycky to však nešlo. Umyla jsem se, namalovala, ale od dveří jsem se rozklepaná musela vrátit. Když jsem byla ještě s Jirkou, pomáhal mi i on. Chtěl, abych s ním chodila ven. Vyšli jsme do restaurace, ale mně před ní začaly téct slzy, nemohla jsem dovnitř. Chtěla jsem, ale nešlo to.

Na koho se můžete obrátit dnes, když máte problémy?
Na děti, i když se mnou nežijí, často se vídáme. A pak samozřejmě na kamarády.

Máte jich hodně?
Řekla bych, že ano. Jednadvacet let je jím Vlastimil Ježek, bývalý ředitel rozhlasu a národní knihovny. Jeho maminka je o rok mladší než já a jsem taková jeho druhá máma, přesto nemáme vztah syna a matky. Můžeme si říct všechno. Mám i hodně kamarádů gayů, kteří jsou neuvěřitelně vnímaví, a mám i kamarádky mezi lesbami. Kamarádky jsou i mé dcery Káča a Bára. Nestěžuju si, jsem na tom dobře.

Předmluvu vaší poslední knížky napsala socioložka Jiřina Šiklová, která bydlí za rohem od vás. Scházíte se často?
Jiřina je člověk, který když je úplně nejhůř, tak vždycky pomůže. Je to odpalovák ženská, která se s ničím moc nepáře, přitom je to kamarádka, o které můžu říct, že mi sedí za krkem. Je to fantastická duše. Socioložky většinou bývají opatrné na slovo, ona je naprosto spontánní, na nic si nehraje, je otevřená a já to beru, protože jsem stejná. Známe se asi šedesát let, a když do Prahy přijede ještě naše kamarádka Šárka Valverde, tak si u mě doma sedneme a povídáme jako tři sudičky.

Kamila Moučková na předávání cen TýTý, kde byla uvedena do Dvorany slávy


Liší se setkání žen vašeho věku od těch, když vám bylo čtyřicet?
Moc ne, otevřeme lahev vína a jsme samá legrace. Každá ze sebe vydá to, co zrovna potřebuje říct, když má nějaký problém, vzájemně si ze sebe utahujeme. Vždycky je to zábava, protože pořád je o čem povídat.

Je ženské přátelství jiné než to mužské?
To by mě taky zajímalo, protože jak jsem stará, tak si myslím, že mužským moc nerozumím. Tak, jako jsem měla kliku v životě na profesi, na přátele, kamarády, vlastně se mi dařilo, i když jsem občas padala ústy na dlažbu, nicméně celek byl dobrý, tak si myslím, že jsem neměla moc štěstí na muže. Možná jsem na ně moc kách, příliš otevřená.

Pomohly vám v životě spíš ženy, nebo muži?
Když šlo do tuhého, byli to často muži homosexuálové, ale pomáhaly mi i ženy. Třeba právě Jiřina. Při depresích mě brala ven, abych nebyla sama doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem se krátce po rozchodu s Jirkou dívala doma na film, kde hrál společně s Janou Brejchovou. Klepala jsem se při tom a Jiřina mě celou dobu držela za ruku.

Proboha, proč jste si tu televizi pouštěla?
Neumím to vysvětlit. Jiřina u mě ten den byla a odešla s tím, že něco má. Ale večer zazvonila, že se jí rozbila televize a bude se dívat se mnou. Bylo jasné, že přišla kvůli mně. Za to jí nikdy nepřestanu být vděčná.

Dnes je vám dvaaosmdesát let, která by vám málo kdo hádal. Zakládáte si na svém vzhledu?
Jsem ženská, lhala bych, kdybych řekla, že mě to nechává chladnou. Jsem ráda, když mi někdo řekne, že mi to sluší, ale nezakládám si na tom. Vím, že na tom nemám velkou zásluhu, za to můžou geny.

Čeho byste ve svém věku ještě chtěla dosáhnout?
Ráda bych víc rozuměla mužským, to mě trochu trápí, protože si myslím, že dnes nemám právo klást si otázky. Měla bych už na všechno znát odpověď. Kolikrát si říkám, jak jsem nemožná, že jsem v životě zažila tři muže, a dodnes o nich vím tak málo.

Jiří Zahajský od vás odešel před dvaceti lety. Měla jste od rozchodu s ním někoho jiného?
Ne.

Myslíte, že ještě někdo přijde?
Nemyslíte, že by to ode mě v tomhle věku bylo trochu moc troufalé?

Proč by mělo?
Asi před sedmi lety mi z ničeho nic začalo být divně. Myslela jsem, že mám infarkt, ale byla jsem zamilovaná. Normálně jsem se platonicky zamilovala.

A co bylo dál?
Říkala jsem si, že bych se měla stydět, ale nakonec jsem si takové myšlenky zakázala. Vždyť je pěkné, že v tomhle věku můžu být schopná takového citu. Dělala jsem strašné blbosti, plavala jsem třeba v moři, dívala se do nebe a dokola si říkala jméno toho dotyčného... Jako nějaká poblázněná dvacítka.

Řekla jste to tomu muži?
Ne, to si vezmu do hrobu. Vážně je to jen platonická láska. On o tom asi ví, ale možná taky ne, protože, jak říkám, chlapům vážně nerozumím.

Třeba by byl rád, kdyby věděl, co k němu cítíte.
Nemyslím. On je zadaný a já rozhodně nejsem ta, která by někomu bourala manželství. A taky bych nesnesla chlapa, který by byl chvíli se mnou a pak odešel domů. Není to moje přednost, ale jsem tak uzpůsobená.

Když teď toho muže potkáte, co to s vámi dělá?
Největší zamilovanost už mě přešla, ale stejně se mi rozbuší srdce.

Jste šťastná?
Celý můj život byl ve velkých křivkách. Šla jsem buď hodně nahoru, nebo dolů a tvrdě přistála. Ale jsem vděčná, že to tak bylo. Nejhorší v životě je nuda a stereotyp. Dnes jsem spokojená stará ženská, která životu nic nevyčítá.

Autor:






Nejčtenější

ilustrační snímek
Tři přesvědčení, která získáme v dětství a neseme je až do dospělosti

I když si to občas nechceme připouštět, naše dětství mělo nepochybně velký vliv na to, jací lidé se z nás později stali. Podle odborníků v dětství vznikají tři...  celý článek

Ilustrační fotografie
Nechte děti se nudit, podpoříte jejich rozhodnost, radí odborníci

Není dobře, když se dnešní rodiče snaží od rána do večera zabavovat svoje děti. Ony se totiž nenaučí nudit, což pro ně později může být na škodu, varuje...  celý článek

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Další z rubriky

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Chrissy Metzová na cenách Emmy (Los Angeles, 17. září 2017)
Užívejte si šaty, které si obléknete, říká korpulentní Chrissy Metzová

Americká seriálová herečka Chrissy Metzová (37) se na červeném koberci ráda předvádí v netradičních modelech. Kvůli svým kyprým tvarům si šaty nechává šít na...  celý článek

Charlize Theronová, Ashley Juddová, Goldie Hawnová a Megan Foxová
Cesta k roli přes postel. Herečky promluvily o sexistickém Hollywoodu

Nechvalně proslulá hollywoodská praktika „obsazování rolí přes postel“ není mýtus. V posledních letech o svých zkušenostech se zvykem mocných filmových...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Tajemství dokonalého make-upu odhaleno! Nanesete ho vycpávkou podprsenky
Tajemství dokonalého make-upu odhaleno! Nanesete ho vycpávkou podprsenky

Nanést na pleť make-up tak, aby dokonale seděl? Pořádná alchymie. Beauty blogerky i obyčejné smrtelnice proto sahají k m... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.