Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na můj post nemají muži šanci, říká průkopnice mamografu

  1:04aktualizováno  1:04
Miroslavu Skovajsovou přivedl k medicíně skauting. Chtěla se stát dětskou lékařkou, ale kvůli dlouhé mateřské začala pracovat na rentgenu, který ji paradoxně nakonec proslavil. Stala se průkopnicí preventivního vyšetřování prsou.

Miroslava Skovajsová. | foto: Petra Pikkelová

Prevence je slovo, které v souvislosti s rakovinou prsu zaznívá nejčastěji. Vy teď téměř nemluvíte. Je příčinou ztráty vašeho hlasu zanedbaná prevence?
Vlastně trochu ano, prostydla jsem. Je to můj celoživotní problém, už od dětství jsem náchylná na střídání počasí a v sobotu večer jsem všechno ještě dorazila zpěvem.

Co jste oslavovala?
Po čtyřiceti letech jsem měla sraz s kamarády ze skautu. Sešli jsme se za Plánicí u Klatov ve srubu, který jsme postavili bez povolení jen s laskavým svolením hajného v roce 1970, kdy se zrušil skauting. Tenkrát jsme to rozhodnutí nemohli unést, tak jsme začali trempovat, zpívat písničky amerického západu a vlastně jsme pokračovali ve skautském způsobu života. A náš ideový vůdce, což je hrozně důležitý člověk v mém životě, Petr Bratský, nás teď svolal dohromady.

Jaké to setkání po tolika letech bylo?
Hodně emocionální, protože jsme si všichni uvědomili, kde jsou naše kořeny.

Kde je máte vy?
Pocházím z Klatov a celý můj život zásadně ovlivnil skauting. Když jsem v dospělosti měla nějaký problém, upínala jsem se k základům, který mi dal. Věděla jsem, že se nemá lhát, nemá krást a že se člověk nemá bát.

Věříte, že bez něj byste nebyla tam, kde dnes jste?
Jsem o tom přesvědčená. Naučil mě vycházet se svým okolím, umět pochopit problémy ostatních a nejít do konfliktu. Jakmile pracujete v týmu, tak se bez toho neobejdete. V roce 1988 jsem začala pracovat v Thomayerově nemocnici a přišla jsem do velikého kolektivu, ve kterém bych se neprosadila, kdybych byla konfliktní. Stejné by to bylo, když jsem založila Mamma centrum. Začínala jsem s vrchní laborantkou, dvěma radiologickými asistentkami a paní doktorkou, kterou všichni obdivovali a která měla svůj systém práce. Do toho přišla Skovajsová s novou ideou. Uspěla jsem díky tomu, že opravdovost, přesvědčení a empatie v životě fungují.

Kdo vás přivedl k medicíně?
Už od dětství jsem jako skautka cítila potřebu pomáhat. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného. A v jakém oboru se můžete takhle realizovat? V medicíně, možná ve školství. A protože jsem navíc měla potřebu pomáhat dětem, odešla jsem do Prahy studovat dětskou fakultu.

Ale nakonec pracujete v úplně jiném oboru. Proč?
Když se mi narodily děti, prošla jsem si s nimi všemi nemocemi a já sama byla v té době taky dost nemocná a vyčerpaná. Uvědomila jsem si, že dětská medicína v kombinaci se službami v nemocnici není pro mě. Můj plicní lékař doktor Kašák mi tehdy řekl už proslulou větu: "Jak se tak na vás dívám, vy byste měla jít dělat na rentgen. Tam se nic moc nedělá, jenom kouká na snímky a chodí brzo domů."

Vy jste ho hned poslechla?
Zesmutněla jsem a říkala si, že jsem přece nestudovala medicínu kvůli tomu, abych seděla někde ve sklepě, kde tenkrát rentgeny byly, a neviděla pacienta. Ale nakonec před těmi dvaceti lety rozhodla pragmatičnost - mám dvě malé děti, manžel je lékař neurolog, který bude chtít dělat kariéru, a já jsem tu od toho, abych se starala o děti a o něj, jak to tenkrát bylo běžné. Nastoupila jsem do Thomayerovy nemocnice a dodnes vzpomínám s láskou a slzou v oku na kolegy a na primáře Kohoutka, kteří mě tam vydrželi.

Nesla jste tu změnu úkorně?
Vůbec ne, ale protože jsem zůstala velmi netypicky s dětmi doma na mateřské pět let, zoufale jsem se bála návratu do medicíny. Měla jsem velmi reálný pocit, že neumím vůbec nic. Když jsem se dívala na první rentgenové snímky, nemohla jsem si vybavit ani názvy kostí. Byla to jedna velká tragédie a do toho časté stonání dětí i mě samotné, protože se mi zřejmě tím stresem zhoršilo astma. Zpětně když si uvědomím, jak to kolegové za mě v práci táhli, tak si říkám, jak mě museli nesnášet.

Co to udělalo s vaším sebevědomím?
Nemůžu říct, že mám nějaké super sebevědomí. Věděla jsem, že to zvládnu, ale bylo mi jasné, že to bude chvíli trvat. Pro mě byl nejhorší pocit studu vůči kolegům, vůči primáři, který si mě vzal na oddělení po odchodu velmi schopného rentgenologa. Byla to doba, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem vždycky byla zvyklá na úspěch. Měla jsem jedničky, na co jsem sáhla, to se mi povedlo, a najednou jsem byla děsný outsider. To bylo nepříjemné.

Vídáte se s těmi kolegy dnes? Jak na vás vzpomínají?
Nemluví o tom. Sama jsem párkrát nadhodila, jak si se mnou tenkrát museli užít, ale oni to přešli se slovy: "Ale,Mirko, každý, kdo přišel, nic neuměl. My jsme na to byli zvyklí." Možná to neprožívali tak drsně, jako jsem to tehdy vnímala já.

Vracíte to teď vy sama podobným nováčkům?
Vracím a snažím se že nám vytvářet prostředí a podmínky, aby zvládaly zaměstnání a rodinu. Půl roku po porodu je vezmu do práce na jeden den v týdnu, aby mohly odejít od dítěte a zároveň aby neztratily kontakt s oborem. Aby měly to, co mně chybělo. Kolegyním, cokoliv potřebují a provoz to unese, tak jim to dopřávám. Myslím, že neexistuje žádná podřízená, která by mohla říct, že jsem s ní zametla. Sama v sobě to mám nastavené tak, že něco vracím a vidím, že se to vyplácí, protože ženy, kterým udělám "úlevy", si všechno odpracují.

Mluvíte jen o ženách. Pracují u vás v centru vůbec nějací muži?
Ne, my jsme stoprocentně ženský kolektiv.

Proč?
Muži se ke mně několikrát přišli na práci zeptat. Rovnou jsem jim řekla, že na můj post nemají šanci se dostat, a snažila jsem se zjistit, zda jsou připraveni dělat v ženském kolektivu. Se všemi jsem se nakonec v přátelském duchu rozloučila, aniž by k nám vůbec nastoupili.

Nezvládli by to mezi ženami?
Mamární diagnostika, tedy diagnostika prsní žlázy, podle mě není prostředí pro muže. Specializace je vykoupená opravdu tvrdou rutinou, která není snad v žádném jiném medicínském oboru. A na to muži povahově nemají. Tím je neodsuzuju, neříkám, že jsou špatní, ale není to mužské povolání, zatímco pro ženy je ideální. Ony se v práci vypnou k velké výkonnosti, v tom jsou dokonalé, a pak domů odcházejí s čistým štítem a čistou hlavou.

Miroslava Skovajsová.

Já chodím do centra, kde muž pracuje. Znamená to snad, že to není "správný" muž?
To rozhodně ne. Podle mě se v mamární diagnostice muži můžou uplatnit jen na primářském místě, když k té běžné práci mají ještě řídící funkci, když mají možnost s něčím si "vyhrát". Tím, jak jsou od přírody trochu línější, tak jsou zároveň i přemýšlivější a vymyslí přínosné věci, které práci zlepšují a urychlují. Znám několik skvostných primářů screeningových center a nestydím se říct, že si od nich ráda nechávám poradit a opisuju. Ostatně i oni to dělají.

V čem opisují oni od vás?
Před šestnácti roky jsem založila první screeningové centrum, a když pak postupně vznikala po republice další, odváželi si někteří kolegové ty základy právě od nás. Tehdy můj manžel vymyslel název Mamma centrum. Mamma je prso a bylo to celkem logické. Za ty roky název zlidověl skoro jako lux a dnes existují screeningová pracoviště se jmény jako mamocentrum, mammacentrum a podobně. Kdybych si já tenkrát název zaregistrovala, tak jsem dnes bohatá.

Můžou se na opak v převážně mužských medicínských oborech, jakým je třeba chirurgie, prosadit ženy?
Můžou, ale musí se přizpůsobit. Žena v chirurgickém týmu musí být velmi rázná, mít sílu, konstitucí těla, výdrží a mentalitou musí být hodně blízko mužům, protože potřebuje umět zvládat vypjaté situace, kdy tečou emoce. Proto jich také tolik není. Jsem přesvědčená, že ženy do zdravotnictví patří, bez nich by nefungovalo, ale taky si myslím, že v medicíně existují obory, které pro ně nejsou. Pokud mají tři děti, tak by se neměly snažit stát třeba operatérkami kardioložkami, protože buď rodina, nebo práce musí utrpět.

Myslíte, že by nemohly udělat velkou kariéru, kdyby jejich partner převzal starost o děti a domácnost?
To ano, ale v Česku takové modely zatím nemáme. Na Západě se víc objevují, jen nevím, jestli to vážně funguje. Před dvaceti lety bych jasně řekla, že jde, abych lap dělal v domácnosti to, co většinou dělá žena, ale jak nabírám věk, tak si čím dál víc myslím, že se role ženy a muže nemají míchat.

Když jste odešla z nemocnice a začala pracovat v soukromé sféře, kariéru jste dělala vy. Skončilo vaše manželství právě kvůli tomu?
Já jsem do manželství nastoupila s entuziasmem, že budu maminka, která bude vychovávat děti, a manžel bude dělat kariéru, jenže se stalo, aniž bych to postřehla, že jsem ji dělala já. Nebylo to mým cílem, ale stalo se. Z počátku jsem tu byla pět let každý den deset hodin.

VIZITKA

Miroslava Skovajsová (53) se narodila v Klatovech. Vystudovala gymnázium a Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát udělala v Brně.
* V letech 1988 až 1994 pracovala v Thomayerově nemocnici v Praze. Specializovala se na obor radiologie a věnuje se mamo-diagnostice, vyšetření prsou.
* V roce 1994 založila Mamma centrum v Praze, které je největší screeningově diagnostické pracoviště v České republice.
* Spolu s dalšími odborníky stála u zrodu programu screeningu nádorů v Česku.
* Od roku 1996 předává své zkušenosti lékařům v kurzech, externě také učí na 3. lékařské fakultě UK.
* Je rozvedená, má dvě děti - Jana (27) a Terezu (25).

Zatím co doma to se dvěma dětmi táhnul váš manžel?
Ne, všechny ty věci okolo rodiny jsem dělala já a padala na ústa. Na obranu manžela musím říct,že jsem si o pomoc neuměla říct. Pomáhal by mně víc, jen kdybych o to požádala. Ale jsem z klasické rodiny, kde to bylo a je rozdělené tak, že tatínek sedne ke stolu a maminka mu přinese jídlo. Já jsem ten model převzala a myslela si, že to musím také tak zvládnout. Styděla jsem se za to, že to nedokážu. Nakonec tohle byl jeden z důvodů krachu našeho manželství.

Proč jste tak tvrdě pracovala?
Když jsem odcházela z nemocnice, myslela jsem si, že diagnostiku umím. Ale na začátku jsem samozřejmě udělala pár chyb, které mě úplně zlomily. Na vysoké nám říkali, že každý doktor má svůj hřbitůvek. Tehdy jsem si myslela, že já nic takového mít nebudu, ale mám. Neříkám mu hřbitůvek, ale měla jsem skupinku žen, kdy jsem diagnózu udělala později, než jsem mohla. A mě to tak strašně trápilo, že jsem o to víc pracovala.

Nikdy vás nenapadlo udělat si víc času sama na sebe?
Ne, pro sebe jsem čas nikdy neměla, tohle já neznám. Možná to bude znít jako fráze, ale já v práci zažívám takové satisfakce, uznání a poděkování, že jsem za ně ochotná pracovat. Dělá mi to dobře, žene mě to dál. Možná by nějaký psycholog prohlásil, že se potřebuju potvrdit, a asi by měl pravdu, ale když to funguje, tak proč ne.

Děti vám nevyčítaly, že jste pořád v práci a nevěnujete se jim?
Ony moji práci nepocítily, já jsem se jim věnovala.

Vnímají to stejně jako vy?
Nedávno jsme o tom mluvili a zjistila jsem, že necítí žádné trauma. Dceři je pětadvacet a synovi sedmadvacet. Moje "kariéra" nastala, když jim bylo kolem deseti let a byly spíš pyšné, když mě viděly v televizi a slyšely v rádiu. Některé věci jsem samozřejmě mohla udělat jinak, ale dluh vůči nim necítím.

Kam chodí primářka Mamma centra na vyšetření prsou?
No přece k nám. Mám přísnou asistentku Štěpánku, která mě honí a hlídá termín. U nás na oddělení platí, že v létě neodejdeme na dovolenou bez vyšetření. Vždycky říkám, že jestli některá z nás bude mít prošvihnutý nádor prsu, tak to bude moje osobní selhání.

Setkáváte se se ženami, kterým zjistíte nádor, a ony se přesto odmítají léčit?
Samozřejmě.

Proč tak reagují?
Jsou dvě skupiny žen. První je ta, která přichází ve stadiu čtyři, což znamená, že musely roky o nádoru vědět, protože mají uzliny, které jsou tak hmatné, že nemůžou připažit ruku, mají nádor, který jim prochází kůží navenek. Druhá skupina jsou ženy, kterým nádor najdeme v časném stádiu, mají obrovskou šanci na vyléčení, přesto odmítnou. S těmi mám hodně zkušeností, posílají je za mnou i osvícení lidé, kteří fungují v alternativní medicíně, kterou nesmíme zatracovat, ale musíme se v ní umět orientovat. Většinou jsem úspěšná a ony nakonec s léčbou souhlasí.

Čeho se ty ženy bojí?
Bojí se zdravotnického prostředí, chemoterapie a ztráty vlasů. Bojí se, že třeba narazí na zdravotníka, kterému řeknou, že mají léčitele, a on jim striktně řekne: "Tak si k němu běžte!" To je základní chyba, protože lékař na něco takového nemá právo. Žena si platí zdravotní pojištění, má právo na léčbu a povinností každého je jí říct, ať k léčiteli jde, ale ať se zároveň nechá léčit.

A co když tu léčbu ženě zakáže léčitel?
To se stává a já to dělám tak, že jí dám dva měsíce a pak volám, aby přišla.

Zkontrolujte si své prsy

Nabízíme návod krok za krokem

Vážně jí sama zavoláte?
Ano, přece ty ženy jen tak nenechám jít. Ony sice pak často přijdou od léčitele s tvrzením, že vlastně žádný nádor nemají, ale když jim ho znovu ukážu na ultrazvuku, zopakuju biopsii, kde to mají černé na bílém, tak se nakonec začnou léčit. Jde jen o způsob komunikace. Musím přiznat, že když prohraju a žena léčbu odmítne, jsem zklamaná.

Berete to jako svoje pochybení?
Určitě. Nejdéle jsem bojovala s jednou ženou z Plzně, trvalo to rok a půl. U léčitele podstoupila všechno možné, dokonce držela padesáti denní hladovku, a nakonec zafungovalo, když jsem jí řekla, že jestli se hned nezačne léčit, ať už za mnou nikdy nechodí, protože přicházím o čas a energii, kterou můžu věnovat jiným pacientkám.

Když tedy žena kývne na léčbu, nechá si nádor odstranit, víte, že máte vyhráno?
Existuje ještě skupina žen, které souhlasí s odstraněním nádoru, ale odmítají chemoterapii a připouštějí radioterapii. Na to mají nárok a mně je líto, že většina onkologů na tento dialog není ochotná přistoupit a chovají se k nim pak autoritativně. Kombinace operace a ozařování je poměrně dostatečná, neříkám, že stoprocentní, ale aby žena žila mnoho let kvalitního života, na to stačí. Vždyť starší ženy se takhle léčí, aby se jejich organismus nezatěžoval chemoterapií.

Co se děje v hlavě ženy, která má viditelný nádor, je jí jasné, že něco není v pořádku, přesto nejde k lékaři?
Já sama to nevím a snažím se do takové ženy vcítit, celé to pochopit. Podle mě mají v sobě něco tak strašného, tak strašné ublížení z dětství, že se chovají sebedestruktivně, trestají se a pěstují si roli oběti.

Je to záležitost inteligence?
Ne, vůbec ne. Tam je něco, nějaký strach, který se nedá překročit. V takových situacích uvažuju, kde je můj strach, který já neumím překročit. Ptám se sebe, jestli bych vyšla nahá na ulici? No když bych tím měla zachránit své dítě, tak to udělám.

Slyšíte někdy od pacientky, která přijde o prso, že už není ženou?
U nás více než osmdesát procent žen o prs nepřijde. Těm ostatním vysvětlujeme, proč to nešlo jinak, že můžou mít rekonstrukci prsu. Ale většina se s tím sžije a smíří natolik, že ji stejně nechce, a přijmou to i jejich partneři.

Nikdy se nestalo, že muž ženu kvůli tomu zákroku opustil?
Občas to zazní, ale je to výmluva, většinou je za tím jiný partnerský problém, protože chlapi takoví nejsou. Vždyť si neberou prsa, berou si celou ženu a sexualita, sexappeal nejsou jen ňadra. Bohužel časopisy jsou plné implantátů a ženy mají pocit, že když nemají prsa, nejsou ženami. Ale tak to není. Jedna moje pacientka nemá ani jedno prso, přitom má současně dva milence.

Opravdu?
Je to možná paradox, ale některé muže tohle může přitahovat. Život je tak rozmanitý a nabízí tolik řešení, že nic není konečná. Ano, když se zabiju v autě na dálnici, je to konečná, ale že mám chorobu, která mě zřejmě svojí chronicitou bude obtěžovat celý život, tak to ještě neznamená konec. Tohle se snažím ženám vysvětlit.

Máte nastavenou nějakou osobní hranici, za kterou si své pacientky už nepustíte?
Po prvních sedmi letech práce tady jsem byla úplně vyčerpaná. Dorazila mě žena, která se nechtěla léčit, jen si se mnou potřebovala dlouze povídat. Tehdy jsem pochopila, co to znamená, že vás někdo vysaje, a rozhodla se jít na kurz asertivity. Naučila jsem se postavit mezi sebe a pacientku bariéru, přestože ona má stále pocit, že jsem na ni absolutně vyladěná a vydávám se jí. Zpočátku jsem se za to styděla, že to není skautské, ale teď už vím, že zbytečně, protože se šetřím pro další pacientky, pro své děti a pro sebe.

Autor:






Nejčtenější

Maďarský guláš z vepřového masa
Guláš nejen předvolební. Dejte si klasiku z hovězího či vepřového masa

Za několik dnů tu máme volby a s tímto obdobím býval už za dob Rakouska-Uherska spjatý zvyk podávat voličům předvolební guláš uvařený nebo aspoň podávaný...  celý článek

Hubněte efektivně, pomocí správně zvoleného pohybu
Devět pravidel, které vám pomohou zhubnout jednou provždy

Vyzkoušeli jste už nespočet různých „zaručených“ metod, jak zhubnout, ale stále vás trápí kila navíc? Pak je nejspíš nejvyšší čas začít hubnout s rozumem a...  celý článek

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu
Osm raných příznaků rakoviny, které byste neměli ignorovat

U velkého počtu nemocných jsou některé nádory objeveny až v pokročilém stádiu. Včasně diagnostikovaná rakovina přitom významně zvyšuje šanci na vyléčení. Které...  celý článek

Christina Applegateová (Los Angeles, 27. července 2015)
Preventivně jsem si nechala odstranit vaječníky, přiznala Applegateová

Před devíti lety Christině Applegateové (45) diagnostikovali rakovinu prsu a herečka podstoupila oboustrannou mastektomii. Nyní prozradila, že nedávno si...  celý článek

Další z rubriky

Charlize Theronová, Ashley Juddová, Goldie Hawnová a Megan Foxová
Cesta k roli přes postel. Herečky promluvily o sexistickém Hollywoodu

Nechvalně proslulá hollywoodská praktika „obsazování rolí přes postel“ není mýtus. V posledních letech o svých zkušenostech se zvykem mocných filmových...  celý článek

Kate Winsletová (Los Angeles, 8. března 2015)
Nevážím se, a proto jsem víc v pohodě, říká Kate Winsletová

Kate Winsletová (41) nepatří mezi herečky posedlé hubnutím a toužící po extrémně štíhlé postavě. Za své ženské křivky se nestydí. Případná kila navíc neřeší,...  celý článek

Cara Delevingne (New York, 1. srpna 2016)
Za deprese jsem se nenáviděla, říká modelka Cara Delevingne

Cara Delevingne (25) patří k nejvyhledávanějším modelkám. Má před sebou slibnou kariéru a dokonce se objeví v několika filmech. Nyní promluvila o svém boji s...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?
Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?

Před pár lety si všichni pořizovali micelární vodu, výrobci ale zašli ještě dál. Zázračné micely, které vážou všechny ne... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.