Ještě před jedenácti lety hrála první házenkářskou ligu. Při jednom
Jana FesslováVrcholovou házenou začala hrát v rodném Ústí nad Labem, odkud dál přešla do Českých Budějovic. Tady se seznámila s budoucím manželem Josefem, úraz se jí stal den po jejich svatbě. Házenou vyměnila za disk, kouli a oštěp, k nim přidala i florbal. Maturovala na českobudějovické stavební průmyslovce, jejíž ředitel jí prý jako handicapované sportovkyni vytvořil skvělé podmínky. Dnes je jí 34 let a studuje na olomoucké univerzitě aplikovanou tělesnou výchovu. Je držitelkou několika paralympijských a dalších medailí i českých rekordů v hodu diskem, oštěpem a koulí. |
Do kavárny přijela na vozíku, ale dole na parkovišti nechala auto a plánovala, jak odpoledne vyrazí na čtyřkolce. Tam u nich, nedaleko Českých Budějovic.
"Kousek od nás vedou koleje. Když nic nehouká, tak to dvacet třicet metrů pod nimi rozjedu a skočím si." Je jí čtyřiatřicet, je ochrnutá, nemocná, jede na doraz a sama o sobě tvrdí, že bez adrenalinu žít neumí.
Nemáte spíš trochu posunutý práh bezpečnosti?
Odjakživa. Ještě před ochrnutím jsem měla pár těžších úrazů a na hřišti jsem se pak chvíli hlídala. Ale jak jsem zjistila, že už je to zase dobrý, práh bezpečnosti se někam schoval a řádila jsem jako předtím. A to mi zůstalo. Naopak spíš zkouším, co všechno si člověk může dovolit.
Vloni jste v Himálaji dokonce s partou motorkářů vyjela na nejvyšší průsmyk světa Khardung La s nadmořskou výškou 5 680 metrů. Životní zážitek?
Asi bych ho řadila mezi největší, ale tím maximálním byla Čína v roce 2001. Tenkrát jsem jela sama. Naprosto do neznáma, jazykově nevybavená, jen s batůžkem, trochou peněz a českočínským slovníkem. Netušící, do čeho jdu.
Rozhodnutí v náhlém hnutí mysli?
V hodně rychlém. Byla jsem rok a půl po úraze a řešila jsem, jestli na vozíku budu moct žít. Myslím žít aktivně, ne jako vozíčkář, který sedí doma za oknem a čeká, kdy někdo přijde z práce. Dlouho jsem si nechtěla připustit, že to je definitivní, pořád jsem čekala na zázrak. Místo toho jsem se dostala do stavu naprosté apatie. Všechno mi bylo jedno, dokonce jsem poprvé a naposledy uvažovala o sebevraždě. S vozíkem jsem stála padesát metrů nad kolejemi a chtěla to prostě pustit pod vlak. Někdy na začátku prosince 2001 jsem se tedy rozhodla: "Jedu do Číny." Vyřídila jsem si vízum, koupila si letenku a teprve pak jsem to řekla manželovi.
Musel dost zkoprnět.
Myslel, že to ze mě vyprchá. Nevyprchalo. V polovině prosince jsem odletěla. Na měsíc. A byla to očista.
V čem hlavně?
Na začátku cesty jsem za vlak a autobus vydala větší peníze, než jsem počítala, a tak jsem se z Urumči zpátky do Pekingu dostávala všelijak. Poslední tři týdny jsem jedla jen mandarinky, které mě vyšly na šest korun za kilo. Měla jsem spacák a občas jsem spala pod širákem, i když v okolí Urumči bylo kolem minus třiceti. A to už mi spacák nestačil. Ale zase tam byly levné hostely. A jezdila jsem místními autobusy, stopem, na nákladních autech.
Chcete říct, že jste si s vozíkem stoupla k silnici a mávala?
Číňani jsou hodně vstřícní a já pro ně byla exotika. Anglicky jsem sice neuměla ani já, ani oni, ale ruce, nohy fungovaly a něco jsem nakreslila. Třeba jsem naznačila, že chci spát, a oni mě vzali do rodiny. Poznala jsem, jak žijí, dostala jsem večeři, teplou vodu na umytí, vyspala jsem se a ráno bylo na mně, kolik jim dám. Nic po mně nechtěli.
Kvůli vašemu handicapu?
Vozík ani moc nebrali, zřejmě ho považovali za jakési zvláštní kolo. Osahávali si obruče, sedali si na něj... Až když zjistili, že nehýbu nohama, pochopili, že nemůžu chodit.
Co jste vy naopak pochopila o sobě?
Dokázala jsem si, že na vozíku je člověk schopen spousty věcí, pokud není cimprlich na to, že se umaže nebo trochu popoleze po zemi. Nemusela jsem poslouchat pořád dokola: "To bude dobrý, to zvládneš, jsi statečná..." Na ty věty jsem už byla alergická. V nemocnici jsem je slyšela věčně, ale nikdo nechtěl vyslovit, že chodit nebudu. Tam jsem najednou byla sama a měla jsem na sebe čas.
Pamatujete si ten moment, kdy jste si řekla, že stojí za to žít?
Naprosto přesně. Dostala jsem se do oblasti nedotčené turisty, slezla
Motto Jany FesslovéŽivotní motto Jany Feslové: "Každý jsme prasklá hliněná nádoba." |
Čili i sportovat.
Zkoušela jsem plavání, vzpírání, až jsem zakotvila u atletiky. Přitom jsem s ní žádnou zkušenost neměla, odmalička jsem hrála házenou. U nás doma to stálo za houby, a v házené jsem byla šťastná. Ona byla můj život. Disk a kouli jsem poprvé držela v ruce až na vozíku.
A byl to dost kolmý start.
Z házené mi zůstaly dobré ruce a velký švih. Už v roce 2004 jsem jela na paralympiádu do Atén.
Tam se odehrála poněkud hořká historie. O co šlo?
V atletice je osm kategorií handicapů. Mě podle mého zranění a svalového typu zařadili do F 54, což jsou lidé, kteří nemají žádné funkční svalstvo. Já ho mám sice minimálně, ale přece jen mám. V kouli jsem vyhrála zlato, hráli mi hymnu, z domova chodily esemesky, jenže Slovinci podali protest, musela jsem projít reklasifikací a komise mi řekla: "Jste na hranici kategorií F 54 a F 55 a my se rozhodli, že půjdete do F 55." Medaili jsem musela vrátit a zbylo na mě 11. místo. Čtěte na straně 22*
To bylo dost nefér.
Hodně. Třeba plavci také mají handicapové skupiny, ale když se během plavání zjistí, že jste na tom trochu jinak, smíte závod dokončit a teprve v dalším startujete za novou skupinu. Což je naprosto správné.
Jak jste se zklamáním naložila?
Trvalo dva roky, než jsem se vrátila do světové špičky. Ale poučila jsem se a začala jsem dřít. To jsem uměla z házené – už jako dítě jsem měla pocit, že musím pořád trénovat. Tím jsem to zvládla i po Aténách. Každý si tenkrát myslel, že se na atletiku vykašlu, já si naopak našla trenéra, sponzory a před paralympiádou v Pekingu jsem trénovala až šest hodin denně. Tři čtyři kilometry plavání, hodinu a půl v posilovně, další hodinu a půl jsem házela. K tomu jsem chodila do práce a začala jezdit na univerzitu do Olomouce.
Šla jste dopředu rychle?
V roce 2005 jsem jela na mistrovství Evropy, kde se nesešla velká konkurence, přesto jsem v disku skončila až devátá. Skok přišel až na mistrovství světa 2006, kde jsem byla už bronzová.
Stejný kov jste za disk přivezla z paralympiády Peking 2008.
Dřina se vyplatila. V průběhu přípravy jsem se spojila s Miroslavem Guzdekem z Třince, který sice trénuje zdravé atlety, ale viděl mě na závodech a nabídl mi spolupráci. Sehnal veškerou výbavu, psal mi tréninky na tělo, což ze začátku bylo i pro něj těžké. Byl zvyklý, že zdraví atleti zapojují celé tělo, a já mohla jen horní část. Za celou naši spolupráci, která trvá dodnes, si nevzal ani korunu, přitom před Pekingem mě drtil do poslední chvíle. A navíc mi řekl, že pokud přivezu medaili, má pro mě velké překvapení.
Byl ten paralympijský závod těžký?
Věděla jsem, že na první a druhé místo nemám, tam byly medailistky dané, ale pokud jsem chtěla bronz, musela jsem hodit minimálně 24,5 metru. Byla to bitka o centimetry, mé největší konkurentce by bylo stačilo 13 centimetrů, aby mě přehodila. Ale pro mě bronz byl malý reparát za to, co se stalo v Aténách.
A překvapení od trenéra Guzdeka?
Veškeré atletické vybavení v ceně 40 tisíc. Neskutečná pomoc. I díky tomu jsem se mohla hodně lepšit. V listopadu 2009 jsem ze světových her v Indii přivezla tři stříbrné.
Zažila jste atmosféru špičkového sportu mezi zdravými i mezi handicapovanými. Liší se?
rekordyNové rekordy ČR, které Fesslová vytvořila: v hodu diskem 26,02 m, v hodu oštěpem 18,84 m, ve vrhu koulí 7,36 m |
Kam až?
Chci dokončit vysokou školu, mířím do nové práce a letos budu přípravu směrovat k mistrovství světa na Novém Zélandu. Chci překonat světový rekord v hodu diskem, tomu podřídím všechno.
Kolik vám do něj zbývá?
Mám hozeno 26,02 metru a světový rekord je 27,80. V disku to není žádný velký rozdíl. Ale hlavně aby se mi zlepšilo zdraví, nic víc plánovat nechci.
Jenže kromě závodění dál cestujete s vozíkem a batohem po světě.
Na Kubu jsem vyrazila ještě před Aténami. Původně jsem plánovala tři týdny, ale vyhodila jsem si rameno a musela jsem se vrátit dřív na operaci. Po Aténách, kdy jsem se dostala do stavu těžkého naštvání, jsem jela znovu do Číny, a tehdy jsem vytáhla i kamarádku Šárku, jenže jsme rozdílné povahy, ona potřebuje jistoty a mně je jedno, kde budu ten den spát, řeším všechno na poslední chvíli. Do Peru jsem se vydala zase jen sama s batohem.
A dostala jste se až na Machu Picchu. Jak?
Silnicí, serpentinami z údolí. Část na vozíku, s průvodcem, poslední kus jsem lezla po zadku.
Výškový rozdíl je 1 000 metrů a nahoru jezdí autobus.
To jsem nechtěla, potřebuju si hrábnout do sil. Autobusem jsem jela dolů.
Vloni v létě jste s vozíkem vyrazila do Himálaje, 2 300 kilometrů vesměs po horách. Jak se ten šílený nápad zrodil?
Oslovila mě brněnská novinářka Eva Bartusková, která četla o mých cestách do Číny, na Kubu a do Peru. Její kamarád Radek Kriegler připravoval motorkářskou cestu do Himálaje a mě chtěli přibrat jako vozíčkáře, který by jako první překonal nejvyšší průsmyk světa Khardung La. Chvilku jsem dělala vlny, aby manžel neřekl, že se rozhoduju bez něj, ale vnitřně jsem měla jasno hned. Řešila jsem jediný problém: měla jsem rozjetou sportovní sezonu, čekalo mě sedm závodů. Kvůli Himálaji jsem musela jeden vynechat.
Jak to v Himálaji probíhalo?
Podmínky byly různé. Někdy jsme spali pod širákem, jindy v garáži... Cestu jsem absolvovala dílem na vozíku, tam, kde pro něj terén nebyl dost schůdný, jezdila jsem s Radkem v sajdkáře. Někde to nešlo ani s vozíkem, ani se sajdkárou, protože jsme třeba narazili na zával a hrozilo, že se motorka zřítí. Ty úseky jsem lezla po zemi, po rukou, po zadku.
A ve finále?
Pod průsmykem si Radek sedl do sajdkáry, já na motorku, a tak jsem vyjela nahoru. Neskutečný zážitek.
Na slzy?
Já měla spíš co dělat, abych to tam udýchala. Když jsem přelézala z motorky na vozík, dech mi dost odcházel. Ale i tak to bylo nádherné.
Co je z průsmyku vidět?
Osmitisícovky, které člověk zdolá, buď nezahlédne, nebo je vidí úplně jinak. A tady najednou máte jejich zasněžené vrcholky takřka na úrovni očí.
Na co jste myslela?
Že bych za dva tři roky mohla zkusit některou sedmitisícovku a časem na sněžném skútru osmitisícovku. To už je spíš sen. Ale výš, než byl tenhle průsmyk, bych se chtěla dostat.
Cestu do Himálaje jste absolvovala s další těžkou diagnózou. Před víc než rokem vám našli zhoubný nádor. Jaká je dneska situace? Stabilizovaná?
Tak úplně ne, ale zatím žiju. U mě z devadesáti procent všechno dělá psychika a doktoři se snaží nezavírat mě do nemocnice, protože vědí, že v tu chvíli přestanu jíst, pít, komunikovat. Ztratila bych pocit svobody a rozletu, který k životu potřebuju.
Co lidi kolem vás?
Zeptejte se jich. Ale uznávám, že to se mnou mají těžké. Bývala jsem velmi spolehlivá a dochvilná, dneska jsem se dostala do stavu, kdy se mi často prostě nechce. Potřebuju si odpočinout. Od toho jsou ty moje cesty do světa. Jsem jen sama se sebou, spoustu věcí si uvědomím a najdu ten motor, abych mohla dál.
Není vám tam smutno?
Jsem schopná ráno vstát s pocitem, že všechno je senzační, a za hodinu na mě přijde chvíle, kdy jen brečím. Ale tam můžu slzám povolit, protože doma před manželem nechci. Moje kamarádka Anička je snad jediný člověk, který mě vidí brečet. Stará se o mě v nejhorších momentech, vozila mě na chemoterapii, díky ní můžu být doma, a ne v nemocnici. Léky, které beru na bolesti, jsou hodně silné, někdy mívám stavy, že mě Anička musí hlídat.
Život i sport s postižením něco stojí, potřebujete sponzory. Narážíte na ochotné lidi?
Nechci být člověk, který jen natahuje ruku. Když si říkám o pomoc, snažím se za ni něco nabídnout. A chodím za lidmi s konstruktivními věcmi. Potřebovala jsem vozík, sháněla jsem tedy peníze přímo na něj. Potřebovala jsem ruční řízení do auta, peníze na závody, na speciální vozík, zaměřila jsem se cíleně na tohle. Nikdy to nebyly statisíce ani miliony, ale vždycky reálná suma, peníze na konkrétní věc. I Karel Poborský mi řekl, že pro něj bylo určující vědět, kam přesně jeho podpora jde.
Jak jste se s ním dala dohromady?
Poprvé, když jsem sháněla sportovní vozík na florbal. Nárok na něj mám jednou za pět let, ale opotřebovaný je za dva roky. Oslovila jsem tenkrát pět firem a Karla Poborského. Z firem se neozvali vůbec, Karel telefonoval za pět dnů. Že by se rád se mnou sešel. Přinesla jsem mu podklady, ze kterých mohl vyčíst, že nechci vozík za sto tisíc, ale jen za šedesát. Nakonec mi sehnal podporu v plné výši. A spolupracujeme dál.
Mluvila jste někdy s tou hráčkou, která vás tenkrát srazila k zemi? Nezkoušela se ozvat?
Ne.
A stála byste o to?
Ne. V tom mám jasno. Nechci staré rány otevírat. I když teď to možná přijde. Budějovické dorostenky, které hrají první ligu, trénuje bývalá spoluhráčka Monika a mě před Vánocemi napadlo, že bych zkusila trénovat taky. Domluvily jsme se teď na leden, ale jak se to blíží, je mi od žaludku těžko jen z představy, že se zase dostanu na to hřiště. To místo je pro mě démonické. Na házenou jsem se nemohla dlouho dívat ani v televizi.
Zranila jste se den po svatbě, ale ani před ní jste s manželem nebyli dlouho. Přesto jste spolu zůstali dodnes.
Znali jsme se necelý půlrok. Dostala jsem nabídku, abych šla hrát házenou do Českých Budějovic, já ji přijala a hned jeden z prvních zápasů nám odpadl. Místo domů do Ústí jsem se šla s kamarádkou podívat na soutěž hasičů. Tam jsem Pepíka poznala.
Čím drží vaše manželství?
Těžko říct. Manžel mě nikdy nelitoval, ale je na něm znát, v jaké jsem pohodě. Když v dobré, je v ní taky. Ale pokud je mi zle, a vloni bylo hodně, je špatný z toho, že mi nemůže pomoct. A tak mu raději některé věci o mé nemoci neříkám, aby se netrápil ještě víc. I když je možná nechci říkat ani sama sobě.
Takže tolerance?
V našem vztahu asi hraje nejvíc. Nikdy jsem mu nedělala služku, a nedělá ji ani on mně. Když se rozhodne někam vyjet, jsem vždycky pro, protože já se taky nenechám omezovat. Je fakt, že v něčem jsme hodně rozdílní. Pepík je domácký typ a nevydrží být dva dny pryč. Já jsem naopak po dvou dnech doma na zabití. Ale i když vyrazím ven, jsme pořád v kontaktu a v pohodě. Několikrát už jsem mu nabízela, že se rozvedeme, aby si mohl najít někoho zdravého, ale vždycky jen řekne: "Nechci."
