nejlepší výchova je podle mě brigáda, já od 16ti makala i přes školní rok, dokonce pak na 6ti hodinovém úvazku, doma bylo sice uklizeno jen tehdy, když jsem nebyla v práci nebo nespala, ale povinosti jsem se naučila dodržovat 

(studovala jsem na gymplu, úspěšně s prací i odmaturovala s vyznamenáním a dostala se vklidu na vysokou)

Návštěvě skáče do řeči? Žasnu nad výchovou. Nepamatuji si, že bychom, jako děti, byli přítomni rozhovoru dospělých. A stejně tak jsme pokračovali ve výchově potomka. Dnes přijedu na návštěvu příbuzných a obě dcery 10 a 14 let jsou přítomny rozhovoru, neustále do něj zasahují, takže dokud je rodiče nezaženou (s velkými obtížemi) spát, není možné dokončit větu. Ale oni jsou na to zvyklí, tak dcerky ani neomezují. 

Chápu, že děti jsou zvědavé, ale rodiče by jim měli vysvětlit, co se sluší a patří (mé mamince to její tatínek vysvětlil asi ve 4 letech, v sedmnácti je asi už pozdě). Ano, ať se potěší s babičkou, která je přijela navštívit, popovídají si, ale pak nechť si "jdou po svých".

Když přijde návštěva, skáče jí do řeči? To je možná dobrá inspirace. Rozčiluje vás, že vás dcera neposlouchá. A tím víc mluvíte. Jako dcera při návštěvě. Kde vzala to nutkání skákat lidem do řeči? Nedělá ona vám právě to samé, co vy jí? Neslyšíte, nevnímate její problémy, mluvíte. Co je cílem preference mluvení před nasloucháním? Umožňuje mít věci zdánlivě pod kontrolou. Víte, co je potřeba udělat, řeknete jí to. Ona to neudělá, což jen posílí pocit, že to pod kontrolou máte - když se něco, co "je potřeba", nedělá, tím víc to vynikne. Když se přestanete soustředit na to, co "se má" (protože ono se to sice má, ale když se to neudělá, neumře se z toho), zůstane jen nejistota: Co uslyším, když začnu naslouchat? Problém je, že nejdřív nejspíš neuslyšíte vůbec nic. Než se otevřou zabetonovaná stavidla, docela to trvá a hrozí, že sklouznete zpět ke stávajícímu scénáři. Ale vaše otázka nejspíš nezní "co mám dělat?", ale "bojím se, že situaci nerozumím, co mám dělat proti svému strachu?" Změnit kontrolu v naslouchání může být řešením, když si uvědomíte, že ten strach je nadhodnocený. Možná někdy uslyšíte něco, co se vám nebude líbit, ale teď neslyšíte nic, a to je horší.

Přesně takto se chovala dcera v pubertě. Do jejího pokoje jsme nechodili a nechali jí hnít v její vlastní špíně. Od dveří vedla pouze cestička ke stolu a k posteli. Všude binec. Ale její binec, takže když nemohla něco najít a začala se kvůli tomu vztekat, byla vykázána do svých prostor. Pokud nedala špinavé prádlo do koše ale nechala ho poházené u sebe, tak jsem ho prostě nevyprala.  Neuklidila po sobě po snídani? Nedostala najíst, dokud to neuklidila a vydržela jsem s klidem až do večeře. Nechala své věci v obýváku? Letěly z okna. Věřte, že respektovat naše pravidla ve společných částech bytu se naučila velmi rychle. Časem došlo i na její pokoj, kdy zjistila, že je lepší dávat věci na své místo, protože je nalezne rychleji. Luxovat a utírat prach začala vzápětí, protože když věci měla poklizené, tak ty chuchvalce prachu byly prostě vidět. 

To samé na střední škole. Byla zaláskovaná a neviděla, neslyšela. Odmítli jsme krýt její absence, nekontrolovali jsme, jestli nepíše test a je naučená. Jeli jsme stylem "jaké si to uděláš, takové to budeš mít". Ve druháku málem propadla. Stačila prázdninová brigáda v masokombinátu, kdy se dostala mezi lidi se základním vzděláním a zjistila, že vydělat si pár korun rukama u pásu, je zatraceně náročné a ubíjející. Pomohlo to, dokončila i VŠ (sice až při práci ale dokončila).

Žádná procházka růžovou zahradou to rozhodně nebyla. Ale obrovským zadostiučiněním bylo, když prohlásila, že jestli její děti budou takový smradi, jako byla ona, tak že si hodí mašli.

Něco podobného mne teoreticky taky napadlo napsat, ale Vaše zkušenost je daleko barvitější a plastičtější.

Ano, myslím, že tohle funguje.

Ono ty rady jsou složité. Můžete se snažit skvěle vychovávat, jít příkladem a pak přijde krize, kterou nezvládnete ani vy a ani se dítě včas (byť plnohodnotným partnerem) neprobudí a pokazí, ztratí, provede co se dá.

Nejšílenější je ovšem okamžik za 5-7 let, kdy vám dítě vyčte, že jste ho raději neprofackovali a neuvázali doma na řetěz než aby si "vaší vinou nečinnosti" pokazilo život. Je to satisfakce, ale je vám  to platné jak mrtvému zimník a v důsledku vás to naštve víc než roky s flákačem a bordelářem.

Mám dvě již odrostlé děti a 18 letého vnuka, telecí léta jsem nikdy nezažila u nikoho. Třeba je to o toleranci a důslednosti. nechlubím se tím, jen jsem šťastná, že toto jsem nikdy nemusela řešit, nějak to šlo samo.

Drahá paní! To si teda moc fandíte. NEBO LŽETE!

hehe, přesně tohle jsem měla doma, než jsem se odstěhovala od mamky k manželovi. Možná tohle čte paní Daniela nebo jiná mamka, tak možná pomůže pohled někoho, kdo byl ještě nedávno náctiletý :-).

Taky jsem nebyla posedlá úklidem v tom smyslu, že jsem po snídani zapomněla talíř a hrnek od kakaa na stole a u mamky to vedlo k takovému extrému, že když jsem si např. nesla právě dovařené jídlo ke stolu (sýrovou omáčku, která když jen trochu vychladne, tak je odporná), že mám jít uklidit ten hrnec ve kterém se omáčka vařila. Samozřejmě pokud bych tak udělala, omáčka by už pak nebyla k jídlu. Tyto situace byly dost nepříjemné. Sekýrování ničemu nepomůže.

Myslím, že by měla paní Daniela nechat něco vyloženě jen na zodpovědnost dcery a bude čistě její věc, zda to bude nebo nebude uklizené a kdy to bude uklizené. Toto sekýrování sotva se binec udělá vede jen k tomu, že se nenaučí tomu, jak vést domácnost. Já jsem u sebe doma (s manželem) zjistila, že mi absolutně nevyhovuje mamčin systém - uklidit vše hned, protože mě to roztříští úklid na 10x denně, tudíž toho udělám méně do školy, ale spíše jednou denně ty věci poklidit. Takže paní Danielo, navrhuji, aby dceřin pokoj byl hlavně její starost a jestli tam bude mít binec, ať si má. Až to překročí určitou mez, sama to uklidí a jedině tak se neučí dodržovat pořádek sama bez připomínek. Nechte ji, ať najde svůj vlastní systém úklidu :-).

Haha. Pamatuji ze moje unosna mez byla ulicka mezi papiry sesity a knihami od dveri k posteli a ke stolu...

Asi je něco špatně, mně se takhle chová manželka.

Cholericka stezovatelka si stezuje ze na ni pubertalni dcera hazi bobika a ze jeji vyhruzky nepadaji na urodnou pudu  Dojemny to pribeh  Hlavne ze ma jasno v kom je chyba 

Tak v 17 jsem taky spíš myslela na kluky ze čtvrťáku a jak se oblíknu další den a kde seženu kapesné na pivo na víkend  Uklízení jsem nenáviděla a mamka se mnou měla podobný problémy. Samozřejmě jsem to nakonec udělala, ale jen s velkou nevolí 

To všechno opadlo, když jsem se ve 20ti odstěhovala. Začala jsem být pečlivka a máma, když přišla na návštěvu, se nestačila divit ;) to víte, už to bylo moje a nikdo to za mě neudělá  Všechno chce čas...

Teď mám malou dcerku a jsem velice zvědavá, jestli mi to v 17 taky dá sežrat

" a jsem velice zvědavá, jestli mi to v 17 taky dá sežrat" - dá vám to sežrat a budete tak vědět, že je celá vy a co od ní můžete čekat dál, že z ní bude časem pečlivka. Již se na to můžete začít těšit... .