Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na co Hippokrates nemyslel

aktualizováno 
- Každý lékař přísahá při promoci slovy, která jsou připisována antickému lékaři Hippokratovi. Slibuje tak, že bude vždy jednat v zájmu pacienta, bude mu prospívat, ne škodit. O tom, co si o léčbě myslí sám nemocný, není v přísaze ani slovo. V současné době má tento tradiční přístup stále více odpůrců. Pacient dnes totiž přestává být někým, kdo jen důvěřuje, čeká a na nic se neptá.

Ještě v první polovině tohoto století se pacientů prakticky nebylo na co ptát: oni sami i lékaři byli většinou rádi, když se na ten či onen neduh vůbec našla nějaká pomoc. Přibližně v 60. letech se situace změnila. Pokrok v medicíně přinesl nejen výrazně lepší možnosti léčení, ale i alternativní léčebné postupy, spojené obvykle s různou mírou rizika či úspěšnosti. Ruku v ruce s tím se v řadě zemí objevily stížnosti nebo dokonce soudní procesy, při nichž byli lékaři obviňováni, že pacientům neposkytli dost informací a neumožnili jim tak svobodně rozhodnout o jejich dalším osudu.

Staré paragrafy, nový výklad
Jak právo pacienta na informace, tak i možnost spolurozhodovat o léčbě nebo ji dokonce odmítnout je u nás zakotveno v Zákoně o péči o zdraví lidu z roku 1966. Formulace jsou tu však velmi široké. Jedna z nich například ukládá lékaři, aby pacienta poučil "vhodným způsobem" - o tom, jak to vlastně má vypadat, se však už nemluví.
"Je jisté, že zákon bude nutné poněkud konkretizovat. Větší díl změn, které u nás nyní probíhají, se ovšem netýká samotného znění paragrafů, ale jejich výkladu," tvrdí Jitka Stolínová, která přednáší medicínské právo na pražském Institutu pro postgraduální vzdělávání lékařů. "Ke všem těmto změnám přistupujeme jednak s ohledem na Listinu základních práv a svobod, ale hlavně na evropskou Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, kterou naše vláda podepsala začátkem letošního roku."
V praxi to například znamená, že můžete po lékaři požadovat podrobnější vysvětlení diagnózy i chystaných zákroků. Zatím se sice nemůžete odvolávat na jasnou formulku v zákoně, můžete však počítat s tím, že při eventuálním soudním sporu by dnes právníci onen paragraf vyložili spíš ve prospěch vaší větší informovanosti, ale také spoluzodpovědnosti. Lékaři jsou tak tlačeni k tomu, aby trávili s pacienty více času a částečně je i zasvěcovali do tajů svého "řemesla".

Vědět ano, vidět ne?
Své praktické lékařce důvěřovala Ludmila P. až do doby, kdy se dozvěděla, že její sestře dlouho tajila rakovinný nález. Několik let poté, co sestra zemřela, se i ona musela podrobit vyšetření, které mělo potvrdit, či vyvrátit podezření na rakovinu.
"Bylo mi tenkrát čtyřicet a když mi lékařka sdělila, že je všechno v pořádku, pomyslela jsem si: jo, to už znám. Asi taky umřu v nejlepších letech, ale já to chci alespoň vědět," vzpomíná dnes pětašedesátiletá paní. "Tenkrát jsem řekla: ,Nezlobte se, chci to vidět černé na bílém.' Lékařka mi ukázala výsledky všech vyšetření i svůj závěr v chorobopise - a mně spadl kámen ze srdce. Dodnes mi ale vrtá hlavou: ukázala by mi výsledky, kdyby byly pozitivní? A měla bych právo ji k tomu donutit?"
"V současné době sice lékař může nechat pacienta nahlédnout do chorobopisu, neexistuje však na to jednoznačný právní nárok. O ničem takovém se nehovoří ani ve zmíněné evropské úmluvě," říká doktorka Stolínová. "Podle mého názoru je správné, že lékařka výsledky ukázala a obnovila tak kdysi ztracenou důvěru. Každý případ je však nutné zvažovat individuálně. Je proto dobře, že zákon dává lékařům určitý manévrovací prostor a dovoluje jim tak zvážit okolnosti - například psychický stav pacienta."

Nechcete? Nemusíte.
Méně zvídavým, nebo třeba jen méně statečným lidem může více informací i pocit spoluzodpovědnosti za léčbu činit potíže.
"Lidé by měli vědět, že mají možnost informace odmítnout nebo požádat lékaře, aby místo nich komunikoval třeba s někým z rodiny," konstatuje Radkin Honzák, který na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy vede oddělení psychologie, psychoterapie a psychosomatiky.
I pacienti, kteří by se nejradši o své nemoci vůbec nebavili, dokonce i ti, kteří nejsou v nejlepším psychickém stavu, by však podle něj měli přijmout základní praktické informace: například že jejich stav je vážný, a proto nesmějí dělat to či ono, že se mají připravit na náročnou operaci...
"To nejhorší, co člověk může pro klid své duše udělat, je informace odmítnout, a pak sbírat útržky pravdy od sester v nemocnici nebo od příbuzných, kterým se podařilo z doktorů něco ,vylámat'," upozorňuje psychiatr. "Pokud jednou pacient řekl, že žádné informace nechce, ještě to neznamená, že na svém tvrzení musí skálopevně trvat. Má plné právo kdykoli změnit svůj postoj a říct - pane doktore, nějak se mi to rozleželo a byl bych rád, kdybyste mi všechno vysvětlil. Klidně se svěřte lékaři i s tím, že máte strach, že je vám smutno, ale také, že jste zapomněli, co vám minule říkal, nebo že tomu prostě pořád nerozumíte."

Blízcí se mohou ptát, ne rozhodovat
Spory, zda babička, tetička nebo bratranec jsou dostatečně příbuzní na to, aby se mohli v nemocnici dožadovat zpráv o stavu nemocného, většinou ztrpčují život všem. Přitom jsou vlastně zbytečné.
"Lékaři se zdráhají podávat informace především kvůli lékařskému tajemství, které musí každý pracovník ve zdravotnictví respektovat," soudí doktorka Stolínová. "Snadné a z právního hlediska nenapadnutelné řešení ovšem existuje: pokud je člověk při vědomí, je nejlepší, když hned při přijetí do nemocnice podepíše, které osoby mají lékaři o jeho zdravotním stavu informovat. Záleží pouze na něm, zda to bude někdo z příbuzenstva nebo třeba družka či přítel."
Podle dosud platných paragrafů však za vás nikdo z těch, k nimž máte největší důvěru, nemůže rozhodovat v okamžicích, kdy třeba budete v bezvědomí a bude nutné zvolit další postup léčby. Evropská úmluva sice požaduje, aby měl každý právo zvolit si svého zástupce i pro tento případ, je to ovšem jeden z mála bodů, které nelze řešit pouze novým výkladem starých zákonů - proto nezbývá než čekat na zákon nový.
Situace, kdy pacient, ačkoliv je právně způsobilý, nemůže sám rozhodovat o způsobu léčby, tedy kupříkladu odmítnout vyšetření či operaci, se neomezují pouze na bezvědomí. Jsou to všechny stavy, kdy vědomí může být výrazným způsobem pozměněno, dejme tomu po užití větších dávek psychotropních látek, při vysokých horečkách nebo po otřesu mozku. V tom případě ho dosud plně zastupuje jeho ošetřující lékař.
Jestliže však vědomí výrazně neovlivňuje ani samotná nemoc, ani podávané léky, může člověk odmítnout jakékoliv zákroky nebo žádat propuštění z nemocnice. Lékaři jej vždy musí poučit o tom, co tímto krokem riskuje, a požádat ho, aby podepsal takzvaný negativní revers.

Smrti se pomáhat nesmí
Právo pacienta odmítnout léčbu má svou hranici, a to tam, kde se přímo rozhoduje mezi životem a smrtí.
"Měli jsme tu jednou starého pána se zápalem plic, který byl závislý na voperovaném kardiostimulátoru," vzpomíná Jarmila Drábková, primářka Oddělení chronické resuscitace a intenzivní péče Fakultní nemocnice v Praze-Motole. "Ten měl tehdy během několika týdnů ,doběhnout' a bylo nutné ho vyměnit. Příbuzní se mě zeptali: ,Myslíte, že budete muset stimulátor měnit, když je na tom dědeček tak špatně?' Tenkrát jsem si řekla - vědí ti lidi, co po mně vlastně chtějí? Odpověděla jsem: samozřejmě, že dědu nenecháme umřít. Přemýšlela jsem však také, co bychom dělali, kdyby výměnu odmítl sám pacient. Nikdo totiž nemá právo odvézt ho na operační sál násilím. Ale v momentě, kdy by přístroj přestal pracovat a děda zkolaboval, museli bychom jej zřejmě resuscitovat a napojit na externí stimulátor. Byli bychom povinni zachránit mu život, i kdyby předem písemně potvrdil, že si to nepřeje."
Lékaři u nás zatím nesmějí brát v potaz předem vyslovená přání týkající se odmítnutí záchrany života - například přání nebýt resuscitován, nedostat krevní transfúzi. Argument je jediný: není jisté, v jaké situaci člověk své dřívější přání vyslovil a co by si přál ve chvíli, kdy mu jde skutečně o život. V budoucnu má být, podle evropské úmluvy, na předem vyslovená přání "brán zřetel". O tom, co má tento obrat konkrétně znamenat, se ovšem bude teprve jednat.
Ani pacient, který je při vědomí, se však nemůže dožadovat ukončení léčby, jež by mu okamžitě přivodilo smrt - třeba odpojení od dýchacího přístroje.
"Požadoval by tak po lékařích eutanazii, která je u nás nepřípustná," vysvětluje primářka Drábková. "Každý má právo odmítnout léčbu v nemocnici, stejně tak nemusí dovolit, aby s ním lékaři nakládali, jak se jim zamane, avšak jakmile svolí k nemocniční léčbě, dává tím automaticky souhlas k takovému zacházení, které eutanazii vylučuje."

Pacient má také právo informace odmítnout, případně požádat, aby lékař komunikoval třeba s někým z rodiny.

Autor:






Nejčtenější

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu
Osm raných příznaků rakoviny, které byste neměli ignorovat

U velkého počtu nemocných jsou některé nádory objeveny až v pokročilém stádiu. Včasně diagnostikovaná rakovina přitom významně zvyšuje šanci na vyléčení. Které...  celý článek

Alkohol (ilustrační foto)
Pět věcí, které způsobí rychlejší opilost. Dlouhý let i vyšší věk

Možná patříte mezi ty, co si myslí, že svou míru alkoholu velmi dobře znají a nestane se jim, že by se opili víc, než je vhodné. Ale jsou situace, kdy obvyklé...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?
Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?

Před pár lety si všichni pořizovali micelární vodu, výrobci ale zašli ještě dál. Zázračné micely, které vážou všechny ne... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.