Hana Roháčová

Hana Roháčová | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Na cestách se nejvíc bojím vztekliny, říká lékařka

  • 10
Denně se setkává s nemocemi, o kterých se laik mnohdy zdráhá i číst. Primářka infekční kliniky pražské Fakultní nemocnice na Bulovce Hana Roháčová na svém oddělení léčí nemocné s tyfem i nakažené virem HIV. I když se jí pod rukama "promenádují" nejnebezpečnější viry a bakterie, svou práci považuje za bezpečnou.

Tak schválně - cítíte se bezpečněji na svém oddělení než třeba v přeplněné tramvaji?
Asi jo (smích). Ne že bych se v městské hromadné dopravě obávala vyloženě infekcí, ale třeba v období chřipkové epidemie to není úplně bezpečné místo. Pracuju tady už desítky let a podobně jako kolegové už infekci nevnímám jako významné riziko. Když ale přijde nějaká nová nebezpečná nemoc, jsme obezřetní.

Tipla bych si, že proti zmíněné chřipce jste očkovaná. Je to tak?
Infektologové jsou nejvíc proočkovaná skupina lékařů. A není to proto, že bychom museli, jde o naše rozhodnutí. Takže ano, jsem očkovaná proti chřipce, protože dobře vím, jaká je to nemoc.

Máte nějakou profesionální deformaci - třeba že byste si nekoupila jídlo v bufetu na koupališti?
To ani ne. Spíš když vím, že pojedu do ciziny, kde je to rizikovější, budu se chovat tak, abych se nenakazila. V Indii nebudu jíst nic na ulici a v Egyptě nebudu hladit zvířata. I když - cizí zvířata vlastně nehladím ani u nás. Přiznám se, že vztekliny se bojím na cestách asi ze všech nemocí nejvíc.

Jde v případě vztekliny o častou nemoc?
U nás se už nevyskytuje, proto se po poranění zvířaty už lidé neočkují. Výjimkou jsou poranění u hranic se státy, kde mají se vzteklinou problém, nebo pokud někoho kousne netopýr. Ze zahraničí se ale často vracejí lidé, které tam nějaké zvíře poranilo. Mnohdy si to na místě ani neuvědomí. To až když doma mamince vyprávějí historku, jak je v Thajsku na kousla opice, a maminka se vyděsí, postižený se začne zajímat, co má dělat.

Očkujete, i když pokousaní nemají žádné příznaky nemoci?
Ano, speciálně vzteklina má dlouhou inkubační dobu, i několik měsíců. A hlavně se do té doby neprojeví. Když už se objeví příznaky, je stoprocentně smrtelná a už s ní nic neuděláme.

Které vzácné nemoci z cest se u nás ještě objevují?
Nedávno se objevily dva případy cholery, které léčili kolegové na jiných pracovištích, každoročně zaznamenáváme případy tyfu, paratyfu, malárie, horečky dengue či leishmaniózy, což je choroba, kdy parazit napadne kůži, ale třeba také vnitřnosti infikovaného. Případů ale není tak moc. Až mě to udivuje vzhledem k tomu, kolik lidí se v cizině chová nerozumně.

Považujete tedy české cestovatele do exotických destinací za nezodpovědné? Nenechávají se očkovat?
Očkovat se nechávají, ale ne proti každé nemoci je vakcína. Pak záleží, jak se na daném exotickém místě turisté chovají. Proti tyfu se třeba očkuje, ale existují paratyfy, proti kterým vakcína není. Většina nemocných se uzdraví bez následků, ale ošetřovali jsme například ženu, která si z Indie přivezla parazitární úplavici. U ní se bohužel musela odstranit velká část tlustého střeva, kterou zničil těžký zánět. Proti úplavici se očkovat nedá, ovšem ta žena hodně riskovala, stravovala se s domorodci, což právě v některých částech Indie může být nebezpečné. Zato třeba takové Thajsko je víceméně turistická destinace a podobné nebezpečí je jistě menší.

Máte někdy problém zjistit nemoc proto, že vám pacienti něco zamlčují? Oblíbený televizní doktor House rád říká, že pacienti lžou...
Ne, to u nás není zásadní problém. Na spoustu nemocí bychom přišli, i kdybychom neznali historii onemocnění. S anamnézou je to ale snazší. Pravdu skrývají nemocní, kteří si problémy způsobují sami, sebepoškozují se. Výsledkem jsou například kožní poškození.

Hana Roháčová

Hana Roháčová Na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy promovala v roce 1980. Po promoci nastoupila na Infekční kliniku Fakultní nemocnice Bulovka, kde pracuje dosud. Od roku 1996 je primářkou kliniky, pracuje i jako vysokoškolská učitelka v pregraduální a postgraduální výuce studentů lékařských fakult a školících se lékařů. Je autorkou monografií, učebních textů a odborných článků v českých i zahraničních časopisech. Jejími koníčky jsou květiny, zahradničení, malování.

Proč to dělají?
Jde většinou o psychiatrickou diagnózu, postižení lidé vypadají normálně, chodí nebo rádi by chodili do práce, mají rodinu. Většinou chtějí vyvolat pozornost. Po spektru vyšetření vyslovíme podezření na tuto diagnózu, ale dokážeme to zřídka. Pokud nemáme jistotu, nemůžeme jim říct, ubližujete si sám.

Jak na to tedy přijdete?
Tito lidé třeba mají problém v rodině a chtějí na sebe upozornit, aby je druzí litovali, tak si například vstřikují částečky stolice pod kůži. My pak v rámci mikrobiologického vyšetření zjistíme, že v ráně se nacházejí stejné bakterie jako právě ve stolici. Důkaz je ale obtížný a většinou musíme spolupracovat s kolegy z psychiatrie.

Připomíná někdy pátrání po správné diagnóze vyšetřování kriminálního případu, jak se může zdát z televize?
Lékaři v reálu nedělají desítky vyšetření. Chytrý a zkušený lékař si spektrum možností, které u daného pacienta přicházejí v úvahu, zúží. Ale je fakt, že někdy trvá, než na správnou diagnózu přijdeme.

Pacienti jsou, předpokládám, v takových případech nervózní.
Laici se často diví a říkají - přišel jsem tam s nějakou nemocí a doktoři vůbec nevěděli, co mi je. Snažím se lidem vysvětlit, že určování diagnózy je něco jiného, než když sedne matematik a fyzik a vypočítají, jak daleko je Měsíc od Země. Každý organismus reaguje jinak, každý má jinou imunitu, má různé složení tkání, bakterie a viry se také nechovají vždycky standardně, najednou nás překvapí. Objevují se nové viry, mnohdy vysoce nebezpečné, mění se vlastnosti bakterií, které jsou nadány velkou odolností proti antibiotikům.

Musíte být pořád ve střehu?
Ano, infektologie je hodně dynamický obor. Pořád se něco děje, musíme každý den sledovat nové informace a reagovat na ně. Teď nedávno se objevily zprávy o rozšíření antraxu při aplikaci heroinu v Evropě, někteří z narkomanů už na to zemřeli. Na jaře lékaři hlásili dětskou obrnu v Tádžikistánu, dokonce s importy do Ruska. Kolegové medici ostatně infektologii hodnotí jako jeden z nejzajímavějších oborů. A přitom byly doby, kdy se říkalo, že infekční lékařství nemá budoucnost.

Jak je to možné?
V druhé polovině minulého století se myslelo, že infekční lékařství nebude potřeba, spoléhalo se na antibiotika a virostatika. Odborníci soudili, že válka s infekcemi je vyhraná. Epidemie může svět postihnout rychlostí tryskového letadla. I když proti řadě nemocí existují očkovací látky a léky, svět mikroorganismů se nezvdává.

Máte detailní informace o infekčních chorobách. Máte kvůlli tomu také větší strach z bioterorismu?
S bioterorismem je třeba počítat, i když se teď o něm už tolik nemluví. Když například v 70. letech byly vymýceny pravé neštovice, domnívali jsme se, že o nich budeme číst už jen malými písmenky pod čarou, ale ukázalo se, že právě tento virus je lehce zneužitelný jako biologická zbraň. Nelze vyloučit, že ho někdo uchovává mimo oficiální laboratoře. Právě kvůli hrozbám útoků biologickými zbraněmi chceme vybudovat samostatné oddělení, kde by byli lidé s nákazou nebo podezřením na ni úplně izolováni.