Tuhle štiku Lenka jen nedrží - sama ji i ulovila

Tuhle štiku Lenka jen nedrží - sama ji i ulovila | foto: Z knihy Leoše Šimánka "Na kanadském severu"

Na borůvky chodila s medvědem v zádech

  • 10
Ve srubu v kanadských horách, stovky kilometrů od civilizace a bez elektřiny, strávila Lenka Šimánková s manželem a synem celý rok.



Na kanadském severu

Chtěli byste se s cestovateli Lenkou a Leošem Šimánkovými setkat osobně? Můžete! Od začátku října až do 2. prosince jezdí manželé Šimánkovi s besedou a projekcemi fotografií z kanadského severu po republice. Seznam měst, která navštíví, najdete na adrese www.leossimanek.cz/diashowcz. Na stejné adrese jsou uvedena i místa, která navštíví během následujícího jarního turné. 


Víte, kolik potravin spotřebuje tříčlenná rodina za rok? Osmdesát kilogramů cukru, stejně tolik mouky, pšenice a žita. To je ale jen základ - všechno ostatní si musí ulovit, nasbírat nebo vypěstovat.

Na kanadský sever se na celý rok vydala Lenka Šimánková se synem a svým mužem Leošem Šimánkem. Srub u jezera, vzdálený 200 kilometrů od nejbližší civilizace, postavil Lenčin muž vlastníma rukama. Jezero si na 99 let pronajal od kanadské vlády. Až sem to zní idylicky: strávit rok v nádherné, čisté přírodě, kam vás i náklad dopraví hydroplán, protože se tam jinak nedostanete.

Ale podmínky pro život tam byly opravdu drsné. Ryby a kachny lovil muž, zeleninu Lenka pěstovala na zahrádce. "Sklízela jsem ředkvičky, špenát, rajčata. Sluníčko dělá divy, léto je suché, velmi horké, za tři měsíce letního období toho vyroste tolik, co za celou sezónu v Čechách."

Jídelníček si zpestřovali třeba borůvkami. "Ptala jsem se Leoše, co dělat, kdybych potkala medvěda. Tvrdil, že medvěd by se lekl a utekl. Když pak na mě z houští opravdu vykoukl, nelekl se, ale naopak si mě zvědavě prohlížel. Skočila jsem do člunu a až u srubu jsem se hrůzou rozklepala," popisuje. "Manžel pak sedl do lodi, jel ho vyfotit a zpátky přivezl i borůvky, které jsem tam v úleku nechala. Od té chvíle jsem chodila na borůvky jen se psem."
 
V zimě tam bývají až čtyřicetistupňové mrazy. "Na zimě není nejhorší ten mráz, je suchý a ne tak nepříjemný jako vlhká evropská zima," vzpomíná Lenka. "Nejtěžší na zimě je ta tma. V jedenáct dopoledne se na chvíli ukáže sluníčko a ve tři už se zase začne stmívat."
 
Šimánkovi si letadlem přepravili i zvířata. Měli kozu na mléko a slepice na vajíčka. Slepice sice snášely celou zimu, ale vajíčka byla zmrzlá. "Chrastila jako křemeny, takže vajíčka na měkko jste si z nich vážně neudělali. Když ale rozmrzla, dala se jíst. Slepice nám ale nakonec roztrhal rosomák." Když rodině docházely potraviny, doobjednala si další zásoby vysílačkou. Tu měli i pro případ, že by se někomu něco přihodilo.

Syna Jakuba, který byl tou dobou ve věku prvňáka, učila Lenka sama."„Měl tam spoustu nových vjemů. Snad jen Vánoce jsme slavili jako doma. Když jsme v dubnu odlétali do Kanady, kupovala jsem kromě potravin i vánoční dárky." Před Vánocemi zvládla Lenka i velký úklid. "Chtěla jsem vyprat povlečení. Zatopili jsme venku pod sudem, bylo 35°C pod nulou, vyvařila jsem prádlo a pak ho pověsila na šňůru. Za chvíli bylo jak prkno, ale po dvou dnech skoro suché."
 
Vanu pro osobní hygienu vyrobil Lenčin muž jako sud. "Voda se ohřívala tak, že v kamnech byl soudek s vodou, ta se vařila a pára z ní se odváděla rovnou do vody. Během dvou hodin ohřála celou vanu. Napadlo ho to, když pozoroval strojek na kapučíno."
 
A co Lence udělalo po návratu do civilizace radost? "Těším se na diashow. Jezdíme po celé republice, vyprávíme o životě u jezera a promítáme lidem diapozitivy. Nejvíc se ale stejně těším na další expedici."