Máte v plánu znovu kandidovat do Senátu, ve kterém výboru vidíte svoje místo?
To je předčasné. Rok je velmi dlouhá doba. Tu myšlenku jsem sice neopustila, ale může se cokoliv změnit. Nicméně, jsem zaměřená na školství.
O září má každá škola pracovat podle individuálního vzdělávacího programu. Je to podle vás dobrý krok?
Pořád se vytvářejí koncepce. Některé mohou být i velmi dobré, ale od koncepce do reality je cesta daleká. Bohužel se nemění myšlení učitelů, rodičů, žáků. Já ale do toho nechci zabřednout. Chtěla jsem hovořit o cestování...
Dobře, ale po neúspěšné kandidatuře do Senátu jste říkala, že se o to zřejmě pokusíte znovu. Proto se ptám na politickou kariéru.
Já tyhle otázky opravdu momentálně nemusím řešit. Vnímám to, bavíme se o tom, ale je čas. Je snadné říkat, jaké by to ve školství mělo být, ale je těžké hledat cestu. V tenhle moment nemám odpověď. Soustředím se na svou zářijovou cestu na Kilimandžáro. Proč bych teď plánovala politickou kariéru a trápila se nad problematikou školství, když se trápím, že nebude hezké počasí. A jestli vůbec na to Kilimandžáro vyšplhám.
V rozhlase jste řekla, že v Senátu by šly skloubit vaše koníčky: cestování a politiku.
To bylo spíš žertem... A řekl to ten moderátor. Tak trochu jsem to možná naznačila, ale byl to žert.
Když byl váš muž senátor, dělala jste mu asistentku. Cestovali jste?
Já jako asistentka ne. Za Senát jezdí většinou tajemník výboru. Senátoři a poslanci cestují a já myslím, že je to dobře. Cestou člověk získá přehled i nadhled.
Jejich cesty jsou často kritizovány, že stojí moc peněz.
Jsem přesvědčena, že každá cesta přináší nějaké poznatky a je užitečná.
Letos jste byla i v Tibetu. Pokud byste vstoupila do politiky, jak byste se postavila k otázce Tibetu? Držela byste "držet basu" ve státní politice nepohněvat si Čínu?
Čínská otázka je velice složitá, ale za Tibet bych se postavila. V tomto ohledu jsem jednoznačně proti sinizaci Tibetu, kterou vidím jako velmi negativní jev. Číňané opravdu ten starý Tibet, nechci říct likvidují, ale starou zástavbu nahrazuje čínská zástavba. Je otázkou, jak dlouho bude Tibet vůbec schopen si svou tajemnou tvář udržet
Zapojila jste se už někdy do akce, kdy se vyvěšují tibetské vlajky?
Ne, dosud ne. Ale kdybych byla v politice, tak se k té otázce postavím na stranu Tibetu. Je na pokraji zániku. Čína postupnou sinizací už několikrát dokázala, že se území stalo součástí Číny.
Kdy se chystáte na Kilimandžáro?
Na přelomu září a října. Teď trénujeme, bude to těžký výstup. Velkou roli hraje aklimatizace, těžko lze odhadnout, jak bude člověk reagovat ve výškách nad čtyři tisíce, pět tisíc metrů. Ale myslím, že já i dcera Jana jsme ve slušné fyzické kondici.
Už jste někdy byla tak vysoko?
Ne. Zatím mám svůj výškový rekord 5237 metrů v Tibetu, ale tam jsme vyjeli speciálním autobusem. V rámci treku jsem byla nejvýš v Peru, ve výšce 4511 metrů.
Podle čeho si vybíráte destinace?
Rozhodly jsme se s dcerou Janou, se kterou cestujeme od jejích 13 let, že by bylo hezké navštívit všechna místa na světě, která byla kolébkou civilizace. Neviděla jsem pouze dva z nových sedmi divů světa. Procestovaly jsme celý Egypt. Vypravily jsme se do Mexika, do země Májů a Aztéků. Ještě ve stejném roce jsem se rozhodly podívat do Peru, abychom si udělaly ucelený obrázek, abychom poznaly kulturu Inků. V Peru jsme vynechaly jen pralesní část v okolí Amazonky. Byli jsme čtyři, připojily jsme se s k expedici, kterou uspořádali studenti brněnské univerzity. Doprovázela ji odbornice Olga Vilímková, znalkyně Peru.
Jak zvládáte často obtížné hygienické podmínky?
Dobře. My se nemyjeme. Je to věc pocitu, naší závislosti na čistotě. Jsme schopné se zapouzdřit, omezit potřeby na minimum. Jen pít se musí hodně.
Jezdíte s cestovkou, nebo na vlastní pěst?
Různě. Většinou to kombinujeme. Používáme všechny způsoby cestování, od cestovky si například necháme zajistit průvodce, který zná oblast. Ale představa, že jedu předem připraveným způsobem do předem připraveného místa, mě nikdy nelákala.
Cestujete samy?
Ne. Máme to v plánu, chtěly bychom samy vyrazit na cestu kolem světa. Zatím cestujeme se skupinou. Někdy s přáteli, jindy se připojíme. Ale cestujeme za nejjednodušších podmínek. S batohem, místními dopravními prostředky, bydlíme v ubytovnách, jíme na ulici.
Ochutnala jste třeba pavouka?
To jsem nejedla. Ale v Číně jsem neodolala a jedla jsem slepičí pařáty. Je to spíš zajímavost než pochoutka. Nebylo to odporné. Ještě jsem v Číně zkusila želvu. A kachní hlasivky - pekingská kachna, specialita jsou její hlasivky. Takový malý suchý stromeček. V Mexiku jsem ochutnala alkohol - Meskal s červem. Když jsem se ptala jedné ze spolucestujících, jak to chutná, protože pila dřív, odpověděla mi: jak chrousti. Byla zkušenější cestovatelka, než já. Snažím se vyzkoušet si vše. Vyhledávám místní kuchyni.
To bývá i riskantní.
Ano, riskujete cestovatelské potíže, ale učinila jsem poznání, že cestovatelské potíže ve své podstatě nakonec postihnout skoro všechny, ty více i ty méně opatrné. Obvykle mají potíže všichni účastníci výpravy. Máme s tím celkem slušné zkušenosti. Zdravý organismus se přizpůsobí.
Jak se domlouváte?
Hlavně Jana umí několik jazyků, ale jsou země, kde žádnými světovými jazyky nedomluvíte. Na základních věcech se domluvit i rukama nohama, posunky. Jsem vždycky znovu a znovu překvapená, že pokud mají lidé zájem, tak se domluví. I když si to z křesla obýváku nedovedeme představit.
A když potom v té zemi jste, tak to jde?
Ano. Najednou tam stojíte s tím batohem. Já si pak většinou přestávám uvědomovat, že jsem v cizí zemi. Po třech týdnech ztrácíte pocit odlišnosti. Komunikuju, chodím po ulicích, vůbec se mi nechce tu zemi opouštět. Hodně si nastudováváme literaturu, tu i vozíme sebou. V té zemi objevujeme nová a nová místa. "Když už jsme tady, tak bychom mohly ještě tam." Ale doma se zase vrací obavy, jestli to zvládneme, jestli to nebude moc náročné, někdy si doma dokonce říkám, že se mi vůbec nechce.
Cestovala jste i s manželem?
Ano. Nejzápadněji jsme byli s manželem v Kalifornii. Nejseverněji, také s ním, za polárním kruhem. Byli jsme tam, když byla ta největší zima. Snažíme se, aby to byl nejsilnější zážitek, nemusí být kladný hlavně, když je silný. Nejjižněji Jihoafrická republika, tam jsem byla s dcerami. Byly jsme až na Mysu Dobré naděje. Pak jsme přejeli do Namibie, protože JAR je taková učesaná. Nejvýchodněji jsem byla v Mongolsku v Ulánbátáru, taky s manželem. Tehdy ještě nevěděl, jestli bude cestovatelem, nebo politikem. To jsme žertovali. Pak se rozhodl, že bude politikem a přestal s námi cestovat. V Mogolsku jsem byli v roce 2005. Potom nastala nějaká změna, i když teď už konkrétně nevím, jaká to byla...
Vyrážíte jednou, někdy i dvakrát ročně na zhruba tři týdny. Jak cesty ladíte s prací?
Jsem samostatně výdělečně činná, vždycky si to nějak zorganizuji.
Kolik peněz do cest investujete?
To opravdu není tak drahé. Cestují studenti na měsíc na dva do Indie a nikdo se jich neptá, kde na to vzali. Já jsem poměrně asketický typ. Málo jím. Nekouřím. Nepiju. Nemám žádné speciální potřeby v oblékání, kosmetice. Někdo si koupí kabelku za dvacet tisíc, někdo letenku. Využíváme peníze z úspor. Není to hezké, ale dříve jsme využili i stavební spoření. Když oběma dcerám vypršelo, bylo to asi 300 tisíc. Pokrylo nám to cestu do Jihoafrické republiky a do Peru.
Už jste řekla, že jste samostatně výdělečně činná. Jste ve vedení sdružení Becario, které podporuje studenty technických oborů. A vedete rubriku Maecenas o filantropii, firemním dárcovství v časopise Lobby. Tyhle dvě činnosti vás živí?
Stačí mi to.
Uživíte se nezávisle na muži?
Vlastně ano. Tyhle aktivity nedělám pro peníze. Ale to, co dostávám, tak na minimální náklady, které mám, mi postačuje.
Pomáhá vám v těchto aktivitách, že se jmenujete Topolánková?
Určitě to hraje roli. Mohu se obrátit na lidi, kteří mě díky tomu jménu neodbydou hned, ale třeba až za pět minut.
Byla jste zaměstnancem firmy New Deal poradce vašeho muže Marka Dalíka. Proč jste se rozešli?
My jsme se nerozešli. Pracovala jsem u něj dva roky. Chtěla jsem znovu svobodu, i kvůli cestování. Že chci být opět sama svou paní, tak jsem poměr rozvázala. Nebylo v tom nic osobního. To byla jen mediální fikce.
Poslední rok byl pro vás v mnoha ohledech zlomový...
Já se nechci bavit o osobních věcech. O tom, co dělám a nedělám...
Ale stěžovala jste si, že se o vás média nezajímají jako o Pavlu Topolánkovou, ale jen jako o manželku premiéra. My se zajímáme.
A já odpovídám, že mě zajímá cestování. Nechci se vyjadřovat k minulému roku, k ničemu, co zavání mým soukromím. Momentálně jsem se rozhodla zabývat poznáváním. K čemukoliv jinému bych se nechtěla vyjadřovat.
Jednou jste říkala, že vám v nějakém testu vyšlo, že máte uvažování jako chlap.
To bylo v knize Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Já umím číst v mapách a nepláču u dojemných scén. Vyšlo mi, že jsem v pásmu chlapa.
Projevuje se chlapské myšlení i při řešení životních problémů?
Nechci filosofovat a přemýšlet nad tím. Heslo Maltézských rytířů bylo Čestnost, věrnost, zdrženlivost a prozíravost. Tímto způsobem se možná snažím stavět k životu. Pro mě je podstatná pravda. Jsem zastáncem svobody a pravdy.
Jak vnímáte, že váš manžel pravdu o svých vztazích nesděluje vám, ale rovnou médiím?
Nehodlám se k tomu vyjadřovat. Nemohu přistoupit na stejný způsob jednání. To jsou otázky, na které nehodlám odpovídat.
