TÉMĚŘ POLOVINA ČECHŮ TOUŽÍ ZHUBNOUT
KOLIK JOULŮ VAŠE TĚLO POTŘEBUJE?
Jejich těla totiž fungují jinak než těla štíhlých.
Tělesná hmotnost se v posledních desetiletích stala ústředním problémem medicíny - nemoci spojené s obezitou masově zkracují a ohrožují život blahobytných populací.
V USA už je obézní každý třetí dospělý Američan - a věda a medicína se snaží nalézt pomoc. Ve hře jsou miliardy dolarů a zdraví milionů lidí.
Proces získávání energie a jejího spalování se vyvinul dávno během lidské evoluce. Dostatek potravy a dostatečné tukové zásoby umožňovaly lidem přežít - a jejich imperativ je stejně silný i dnes.
Naše těla ovládají, ať chceme nebo nechceme, chemické látky vznikající v různých orgánech a určují naši spotřebu jídla. Dnes už se také ví, že pocit hladu či sytosti podmiňuje nejen množství snědeného jídla, ale sama tělesná hmotnost, druh jídla, a dokonce i množství spánku.
Sytý a hladový
V roce 1999 vědci objevili hormon "hladu". Během dne jeho koncentrace v těle stoupá a klesá. Řídí naše chování a neomylně vede naše kroky do kuchyně. Cykly hormonu pojmenovaného podle hindského slova pro růst - ghrelin - odrážejí složitou souhru chemických signálů v těle.
Chuť k jídlu podporuje více než dvacet chemických látek, nejčastěji hormonů, a zhruba stejný počet chuť k jídlu zase potlačuje, ale ghrelin přece jen hraje, jak se zdá, jednu z hlavních rolí.
Podle posledních výzkumů je právě on hlavním spouštěčem chuti k jídlu, zatímco přední hráč v potlačování apetytu je inzulin, který se tvoří ve slinivce břišní, a leptin, který vzniká v tukových buňkách. Leptin (pojmenovaný podle řeckého slova leptos - hubený) omezuje v mozku pocit hladu. Oba tyto hormony brzdí produkci ghrelinu.
Další tlumič hladu je PYY, který vzniká ve střevě. Všechny tyto hormony cestují krví a přenášejí signály, zda jíst, či nejíst, z břicha do mozku a naopak.
David Cummings z Washingtonské univerzity v Seattlu oznámil v roce 2004 v časopise Endocrinology, že vylučování inzulinu vrcholí po jídle a obvykle odpovídá propadu v sekreci ghrelinu.
Jiné kalorie
Kromě hormonů zapojených do hry o tělesnou hmotnost vědci v posledních letech studovali i složení potravin. A zjistili, že ne všechny kalorie jsou stejné.
Téměř všechny zdravotní rady zní: Jezte méně tuků. Ale proč nám tuk tak chutná? Nový výzkum Davida Cummingse přináší hormonální vysvětlení - není kalorie jako kalorie. Tuk ve srovnání s jinými živinami méně účinkuje na ghrelin, a tedy na pocit hladu.
Hubení a tlustí
Dalo by se čekat, že lidé s vysokou hladinu gherlinu v krvi budou hladovější, více jedí a jsou tlustší. Je to přesně naopak. Obézní lidé mají ghrelinu málo, jejich těla tedy zřejmě signály hladu špatně čtou nebo ignorují. Naopak chorobně hubení lidé a anorektici mají krev plnou ghrelinu.
M. Chapman z australské University of Adelaide potvrdil, že starší zdraví lidé, jejichž jedinou potíží je nechutenství a hubenost, produkují dvakrát více ghrelinu než dobře živení senioři, a přitom neznají pocit hladu.
Endokrinolog Stephen Bloom z londýnské Hammersmithovy nemocnice zjistil, že u otylých a hubených lidí signály hladu a sytosti nefungují stejně.
Bloomův tým předkládal dobrovolníkům s normální hmotností a lidem s nadváhou mléčný koktejl s různým obsahem kalorií. Koncentrace ghrelinu však klesala úměrně rostoucímu příjmu kalorií jen u normálních mužů a žen.
Bloom též zjistil, že hladina hormonu PYY, který signalizuje pocit sytosti, po jídle roste více a rychleji u lidí s normální váhou a méně u obézních. "Obézní mají dvojnásobnou smůlu," řekl Science News Bloom.
Nevyspalí více jedí
Od poloviny 60. let se výskyt obezity ve Spojených státech ztrojnásobil a dnes je problémem každého třetího dospělého. Během stejné doby poklesla průměrná doba spánku Američanů o dvě hodiny. Vědci začali zkoumat, zda zde neexistuje nějaká souvislost. A našli ji.
Endokrinoložka Eve Van Cauterová z Chicagské univerzity loni poukázala ve své studii na to, že ranní koncentrace hormonu sytosti leptinu byla u mužů, kteří spali jen čtyři hodiny, asi o pětinu nižší než u mužů, kteří spali devět hodin.
Denní koncentrace ghrelinu u nich naopak vzrostla během období spánkové deprivace o 28 procent. Po probdělých nocích mužům také víc chutnalo - snědli o 24 procent více jídla než vyspaní kolegové - a volili stravu o 33 až 45 procent bohatší na kalorie a karbohydráty.
Hladová léčba
Vědecké poznatky posledních let se pochopitelně snaží zúročit výrobci léků. Pokoušejí se vyvinout léky, které blokují ghrelin, a mají tak otupit pocit hladu u lidí s nadváhou. Další odborníci hledají vhodnou dietu, která by snižovala vrchol hladiny ghrelinu, a naopak podpořila přirozenou tvorbu hormonů potlačujících chuť k jídlu.
Naděje na vítězství však kalí pohled do nedávné minulosti. Leptinové pilulky nebo injekce také měly vyřešit celosvětový problém obezity, ale ukázalo se, že fungují jen u štíhlých. Lidé s nadváhou jsou vůči tomuto hormonu sytosti odolní, navíc se zjistilo, že při poklesu hladiny leptinu tělo spotřebovává méně kalorií - a nehubne.
Dokážou vědci lépe ošálit hormon hladu? Děkan 1. lékařské fakulty a přednosta 3. interní kliniky Štěpán Svačina o tom pochybuje: tyto hormony se zatím neuplatnily ani jako léky, ani se zatím nepodařilo je přímo ovlivnit.
Profesor Svačina z praxe dobře ví, že velká většina pacientů nedokáže trvale cvičit a držet diety, a je proto přesvědčen, že perspektiva je hlavně v lécích a postupech, které nebudou vyžadovat velkou spolupráci pacientů. "Sám si myslím, že dojde k objevu léků, které pohyb nahradí a přejídání trochu umožní," říká profesor Svačina.
|
O obezitě a dědičnosti Jak obezita způsobuje nemoci jater, srdce a dokonce i rakovinu? Odpovídá internista Štěpán Svačina. Obezita je součástí nemoci nazývané metabolický syndrom. Ve vzájemné vazbě se vyskytují cukrovka, vyšší tlak, postižení jater ztukověním, větší zátěž srdce krevním tlakem a také častější výskyt některých nádorů. Nemá však moc smysl zkoumat, co je příčina a co následek. Obezita tyto nemoci nepůsobí, ale vzniká s nimi. Společným jmenovatelem těchto stavů je zřejmě špatná citlivost na hormon inzulin. Zhubnutí však obvykle riziko uvedených nemocí snižuje. Nakolik je obezita genetickým "prokletím" a nakolik si za ni člověk může sám? Obezita vyžaduje genetické předpoklady, ale vzniká v tzv. toxickém prostředí (absence pohybu a přejídání). V minulosti, ve zdravém prostředí, nemuseli být lidé s genetickým základem k obezitě vůbec rozpoznatelní, v některých populacích před l00 lety obezita a cukrovka neexistovaly - a dnes je obézními diabetiky až 90 % dospělých. V dnešním světě tedy každý, kdo sklony k obezitě má, bude tloustnout a bojovat s obezitou celý život. Jaké léky (a zákroky) jsou k dispozici a jaké se vyvíjejí? Myslím, že dojde k objevu léků, které nahradí pohyb a trochu umožní přejídání. Už dnes je obezita léčitelná, léčba je jen příliš drahá a vyžaduje spolupráci pacienta. Existují dva moderní léky a tzv. bandáž žaludku. Perspektivu však vidím v lécích a postupech nevyžadujících velkou spolupráci pacientů. Takové operace a léky zatím neexistují. Velká většina pacientů nedokáže trvale cvičit a držet diety. Proto umírají na komplikace obezity. Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., je diabetologem a děkanem 1. lékařské fakulty UK |
