Vždycky to takové ale nebývalo. Ačkoliv, když o tom přemýšlím, byla jsem asi z nás dvou dřív vždycky ta přítulnější. Jeho láska vždycky spočívala spíš v péči o hmotné statky než v dotycích a objímání. A i ta péče byla a je zásadně "po jeho".
Měla bych být vděčná, že sem tam přijde domů a automaticky se vrhne do kuchyně a vaří - a třeba nějakou super specialitu. Měla bych chválit a chválit, jenomže obvykle je to hodně kořeněné a na to já zas tak moc nejsem, ale i tak mu nechci kazit radost. Horší je, že jeho jídla kolikrát nechutnala našim holkám - hlavně dřív, dokud byly menší. To jsem pak musela uvařit něco dalšího, jinak by se nenajedly. Kdykoliv ale potřebujeme něco pomoct, hartusí napřed, ale postará se.
Vždycky to bylo tak, že víc vydělával a byl míň doma, jenže tím pádem kontroluje většinu našich peněz. Nikdy jsem neměla důvod mu nedůvěřovat, ale teď už někdy pochybuji. Jako o všem, rozhoduje totiž i o společných penězích "po svém". S tím, že jako podnikatel tomu přece víc rozumí. Proto také máme krásný byt, chalupu a chatu, místo abychom třeba víc cestovali, což bych si přála já, jenže mě se nikdo neptá. Když se i tak ozvu, dozvím se klasické: "Dělej si, co chceš. Za své, a jestli máš málo, tak víc vydělávej."
Víkend co víkend se stará o naše nemovitosti, myslí to dobře, ale já si chci život víc užívat. Holky už nejsou úplně malé, práce bylo dost a táhne mi na padesát. Někdy bych jela raději na výlet nebo šla na masáž a nechala se hýčkat, než mu na chatě vyvařovat a mezitím plít skalku, protože je přece tak šikovný, když obrousil a nalakoval jednu z chat a vedle druhé postavil krásnou boudu na nářadí. Ale když mu o svých záměrech řeknu, odpoví klasicky: "Dělej si, co chceš, já pojedu, protože je tam moc práce."
A tak mám na vybranou. Být sama a žít si po svém, věnovat se dcerám a kamarádkám, anebo se přizpůsobit. A když už někdy "kvůli nám" zůstane doma a nejede na chalupu, sedí dva dny u televize nebo u novin. Já vařím, peču, žehlím, učím se s holkama, nebo hrajeme karty, jdeme zaplavat... A on? Někdy se pasivně k něčemu přidá, jindy si zas jde po svých zájmech, například na výstavu o historii letadel. Zve nás s sebou a díví se, že nechceme. Tak jde sám a nezdá se mi šťastný, i když stále opakuje, že je spokojený. On si prostě jede po svém, bez ohledu na nás. Totéž by dopřál mně, ale takhle já si rodinu nepředstavuji. To, co bych si přála prožít s partnerem, nechci zažívat sama či s kamarádkou.
Dovolenou na léto si prvně už několik let zařizuje pro sebe a své kamarády, jako pánskou jízdu. "Musím si od vás i od práce odpočinout," tvrdí a, upřímně řečeno, mně to je stále pořád ještě líto.
Tuhle večer, když už holky spaly, jsem se ho na rovinu zeptala, na co že mě vlastně ve svém životě potřebuje. Odpověděl: "Abys tu byla." To několikrát zopakoval a víc jsem z něj nedostala. Byla jsem nešťastná a manžel šel spát. Ráno bylo zas vše postaru, a tak je to pokaždé, když tohle choulostivé a pro něj evidentně nepříjemné téma nakousnu. Na téma sex tvrdí, že nikoho nemá a "že jsou na světě i jiné věci".
Mluvit s ním - jak říká - "o mém problému", protože on přece žádný nemá, už vážně nikam nevede. Zkusili jsme i partnerskou poradnu, ale tam jsem se dozvěděla, že manžel žárlí na jednoho mého kamaráda a s tím se prý musím přestat vídat. Mám se vzdát přátelství s jedním z mála lidí, kteří naslouchají mým pocitům, pro nejistý úspěch nápravy našeho vztahu? To se mi nezdá fér a navíc se mi příčí jakékoliv vydírání.
Už mě napadlo, že by byl řešením nějaký milenec, ale nemám na to nervy, abych žila v nějaké schizofrenii, vymýšlela si historky, když se zeptá. Navíc bych si nedokázala něco začít s ženatým mužem, protože sama jsem v roli manželky, a je to, jako bych podváděla sama sebe. V úvahu by přicházel někdo svobodný, ale to zas není fér, takový by chtěl víc než jen letmá setkání jednou za čas, a zřejmě i nějakou perspektivu. A tak se mi do ničeho podobného nechce a nevím, jak dál. Poraďte mi, prosím:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 5. července 2008. Anketa je uzavřena.
