Dana Emingerová

Dana Emingerová | foto: MF DNES

Můj život s Barnabášem

  • 4
Mít němou tvář v městském bytě jsem vždycky považovala za znásilnění přírody a pražští ortodoxní pejskaři mi připadali se svými rozmazlenými Ňufíky, Azory a Žofinkami politováníhodně směšní. Leč člověk míní, život mění.

Měla jsem tehdy takové období trudnomyslnosti.

Opustil mě snoubenec a já jsem smutnila v opuštěném novém bytě a hloubala nad světem, který mě nechápal. A právě tenkrát jsem potkala Barnabáše – malou chlupatou kouli, co se mi osudově zamotala pod nohy zrovna ve chvíli, kdy jsem šla do tržnice koupit prádelník. A protože jsem neznala kynologické minimum, že psa nemáme od neznámého majitele na ulici kupovat, stalo se, že se v mé domácnosti objevilo místo jarmary něco mezi lvíčetem, dítětem, manželem a medvídětem. Dala jsem tomu jméno Barnabáš.

Vůbec jsem netušila, kam až takový čau-čau vyroste, co žere a jak často musí ven. Vzpomínám si, že první noc jsem s ním vyběhla před dům nejméně osmkrát. Stěně s modrým jazykem dělalo loužičky, kudy chodilo, ožužlávalo mi ruce a bačkory, a jakmile jsem se vzdálila z dohledu, žalostně štěkalo. Co s ním budu dělat, až pojedu na služební cestu, neměla jsem ponětí.

Poslední záchvěv zdravého rozumu mnou zalomcoval poté, co Barnabáš devětkrát počural maminčin památeční rodinný peršan a byli jsme vyhnáni z návštěvy s upozorněním, abych s nějakým hlídáním hafíka u rodičů nikdy ani náhodou nepočítala.

Nezbylo mi než uznat nesmyslnost svého neuváženého činu a štěně někde rychle udat. Okamžitě jsem podala inzerát a brzy už vezla hafíka do krásné vily, kde jsem nadšené rodině vysvětlila, čím krmit, kdy chovat, co drbat a jak uspávat… A pak mě zdravý rozum znovu opustil, vstala jsem, sevřela chlupáče do náručí a s omluvou: „Nezlobte se, já vám ho tu nenechám…“ jsem utekla pryč.

Večer za mnou přišla maminka, že Barnabášovi přinesla trochu šunky… Prý jestli ho dobře krmím. Nato nás pozvala na návštěvu a podstrojovala chlupáčovi takové dobroty, že jsem mu málem uždibovala z misky… A tak si po počátečních rozpacích chlupatého „zeťovnuka“ zamilovali i rodiče.

Když jsem odjela na první služební cestu a po dvou dnech hlídání si pro Barnabáše přišla, táta doma už jenom štěkal, lezl po čtyřech a vykřikoval, že by chtěl být psem. A maminka? Nebudete tomu věřit, ale ta mě při odchodu starostlivě nabádala: „Pusť Barnabáškovi dneska večerníček, dávají Maxipsa Fíka.“

Prostě jsme z toho našeho úžasného hafíka všichni tak trochu zblbli. Kam se na nás hrabou majitelé Ňufíků, Azorů a Žofinek! Který z těch pejsků má na dveřích vlastní vizitku se jménem, příjmením a akademickým titulem a ve schránce na dopisy občas nějaké psaní? Avšak přiznám se, že mě přece jen trochu zaskočilo, když jsem se dozvěděla, že na předběžném seznamu voličů, který nějaký snaživec zřejmě sestavoval podle zvonků, stojí pod jménem Emingerová i PesDr. Barnabáš Úžasný.