Když jsem byl malý, často jsem byl za barákem v lese, stavěl jsem modely nebo jsem si pinkal tenisákem o panelák. Nikdy jsem neměl mnoho přátel, spíš tak dva až tři. Už od útlých let jsem to přisuzoval tomu, že jsem zkrátka jiná povaha, která je raději sama.
Typický den vypadal tak, že jsem začal stavět model, ale z ničeho nic jsem se rozhodl, že půjdu ven, a odešel jsem od rozestavěného modelu, potřeby rozložené, lepidlo otevřené. Než jsem došel na místo, kam jsem chtěl jít, zjistil jsem, že už mě to neláká a vrátil jsem se domů, kde jsem si šel číst. To mě po chvíli přestalo bavit, tak jsem šel dělat „nepořádek“ do obývacího pokoje, kde mě pravidelně napomínala mamka.
ADHDADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) je neurovývojová porucha. Charakteristická je pro ni těžko udržitelná pozornost, impulzivita a hyperaktivita. Všechny tyto příznaky se projevují už v raném dětství a z 50 procent přetrvávají do dospělosti. |
Ve škole jsem patřil většinou k těm lepším, velmi častá fráze byla: kdyby ses víc snažil, měl bys lepší známky. Od 6. třídy jsem měl pravidelně dvojku z chování, kvůli vyrušování ve třídě, nepozornosti, nudě a impulzivitě. Já jsem si z toho moc nedělal, rodiče to trošku asi trápilo, ale asi si říkali, že když nosím dobré známky ze školy, nepropadám, nechodím za školu, tak jsem pouze trošku zlobivější dítě, ale nic zásadního.
Takhle to pokračovalo i na střední škole, kde se k tomu přidal vztek a poměrně silné prožívání negativních emočních situací (typicky rozchody s dívkami). Vždy jsem si říkal, je to něco nového, tak proto na to reaguji tímto způsobem a je to normální (rozchod s dívkou jsem dokázal obrečet třeba týden a prosit ji, ať se vrátí zpět). Ani já, ani rodiče v tom ale neviděli pravděpodobně zas takový problém, asi proto, že se v rodině řešily mnohem horší věci. Sem tam jsem měl smutnou náladu, rodičům jsem to říkat nechtěl, protože jsem si myslel, že to je maličkost, co je nebude zajímat.
Po maturitě se začala projevovat deprese
Vše se změnilo, a to dost radikálně, po smrti matky, v mých 18 letech, půl roku před maturitou. Prožíval jsem enormní smutek, nedokázal jsem fungovat, nicméně jsem i kvůli matce odmaturoval jako nejlepší ze třídy. Zhruba v té době jsem začal pozorovat první intenzivní projevy deprese. S depresí jsem s různými přestávkami bojoval pomocí psychiatrů a antidepresiv (to zapříčinilo nárůst váhy zhruba o 40 kilo, což jsem zjistil později).
Doma jsem měl zásobu antidepresiv, anxiolytik, později i antipsychotik, protože žádná léčba v podstatě nepomáhala, maximálně jsem lépe spal, ale projevy jako špatná nálada, odkládání úkolů, nuda, agresivita, vztek a frustrace zůstávaly dále. Rozhodl jsem se na základě hodnocení lidí na webu změnit už počtvrté psychiatra, který mi na první schůzce doporučil na úzkosti denní stacionář v Bohnicích (v té době se to stěhovalo do Klecan do Národního ústavu duševního zdraví).
Dlouho jsem zvažoval pro a hlavně proti, nicméně jsem došel k závěru, že už mi nic dalšího nezbude, antidepresiva nefungují (všechny možné druhy) a situace mi už opravdu vadila, hlavně kvůli manželce. To byly chvíle, kdy jsem uvažoval nad sebevraždou, už jsem nesnesl neustále nefunkční metody lékařů.
V léčebně odhalili ADHD
Denní stacionář jsem absolvoval relativně v klidu, poměrně hodně mi pomohl (hlavně techniky KBT - kognitivně behaviorální terapie), ale zhruba po měsíci mi v e-mailové schránce přistála pošta od ošetřujícího lékaře, zda se tam mohu dostavit.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. |
Na schůzce mi bylo sděleno, že během těch dvou měsíců na mě pozorovali známky hyperaktivity. Já si tak nepřišel, přišlo mi normální cvakat s tužkou, rozebírat věci, vyrušovat, hrát hry na telefonu, protože mě to nudilo a znal jsem ty věci (nebo jsem si to myslel).
Lékařka mi následně osvětlila, co je to ADHD: hyperaktivita, impulzivita, zapomínání, frustrace, nuda, nepozornost, nezájem, nebo naopak enormní zájem atd. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že hodně příznaků se táhne mým životem už od dětství jako červená nit. Jsem 11 let ekonomicky aktivní, za tu dobu jsem byl už 5krát na úřadu práce (moc jsem mluvil, zapomínal jsem věci dotáhnout do konce, sem tam i pozdě, neshody na pracovišti).
Teprve diagnóza F90 (=ADHD) změnila mnoho věcí. Dostal jsem předepsané léky (jediný nestimulační lék je v tuto chvíli Strattera) a v podstatě posledních 9 měsíců nevím, co je to deprese a úzkost. Nyní se odkryly příznaky ADHD, se kterými ale mohu pracovat, protože vím, na co se mám zaměřit. Mně osobně nejvíc pomáhá na projevy ADHD medikace v kombinaci s KBT a velmi důležité meditace (pro lidi s vnitřním neklidem je to enormně náročná metoda, ale s největšími výsledky). Za posledních 9 měsíců jsem shodil 20 kilo, protože jsem konečně léčen správně.
Na zcela novou úroveň mne přinesla kniha Fast Minds od Dr. Surmana, která je pouze v angličtině, nicméně nesmírně přínosná. Bohužel i od psychiatrů jsem slyšel, že ADHD v dospělosti přejde, úroveň znalostí je tím nižší, čím jste dál od Prahy. I přesto, že to bylo až po 28 letech mého života, tato diagnóza mi zachránila život, a ačkoliv jsem se během své desetileté „kariéry depkaře“ naučil třeba hypochondrii a úzkostem, získal jsem sílu i s tímto bojovat.
