Toužila jsem po dětech, rodině, vlastním bydlení a úspěchu v zaměstnání.
Dnes jsem ale bezdětná, žiji v pronájmu, manžela ani přítele nemám. A pokud jde o zaměstnání, pracuji většinou doma nebo externě docházím do jedné firmy překládat odborné texty z angličtiny nebo němčiny. Moje finanční situace bývá různá, někdy si vydělám slušné peníze, jindy, když je méně zakázek, musím zase šetřit.
Nicméně si dovoluji tvrdit, že na budoucnost jsem myslela. Za mlada jsem měla několik více či méně vážných vztahů. Ten nejvážnější, do kterého jsem ostatně investovala i veškeré své síly, lásku a finance, trval celkem pět let. Ale před necelým rokem skončil.
Dům, svatba a děti
Můj drahý se jmenoval Michal, byl o osm let mladší než já, měl vysokoškolské vzdělání, pracoval jako podnikatel a hodně času trávil na cestách. I přesto však bral náš vztah vážně. Ještě než mě poznal, začal stavět velký rodinný dům. Po našem seznámení jsme už plánovali v domě společnou budoucnost, dvě děti a pak i spokojené stáří. Znělo to hodně idylicky. Svatbu i děti jsme plánovali, až dokončíme stavbu.
Sice jsem věděla, že pro ženu není dobré rodit dítě ve vysokém věku, ale znáte to, láska je slepá. Říkali jsme si, že kdyby náhodou šla příroda proti nám, je tu možnost adopce.
Dům se stavěl pomalu, neboť většinu prací si chtěl Michal udělat raději sám, než povolávat cizí řemeslníky. Neměl k nim totiž důvěru. I já mu mnohdy na stavbě pomáhala nebo jsem alespoň finančně na domeček přispívala.
Našel si jinou
Dnes je již dostavěno. Já se ale nikdy hotovým domem neprošla. Zhruba měsíc před dokončením stavby jsme se totiž rozešli. Přesněji řečeno, Michal si našel jinou, mladší přítelkyni. Ta slečna je Michalovi nejen věkově bližší, ale podobně jako on je také inženýrka a, řekla bych, je i zábavnější a živější než já. Možná i trochu víc temperamentní. Znám ji, protože pracovala ve firmě, která sídlí ve stejné budově, kam já občas chodím externě překládat. A mohu říci, že jí mám hodně co závidět.
Ale i přesto mi Michalovo rozhodnutí odejít s ní přijde neférové. Já ho nikdy nepodváděla, nikdy jsem se k němu nechovala špatně. Sem tam se nějaká hádka objevila, ale to je přece běžné v každém vztahu.
Já tím rozchodem přišla o všechno, čemu jsem věřila. Když je ženě čtyřicet let, už těžko něco dožene. Kdybychom se rozešli dříve, možná bych se stihla znovu zamilovat, vdát a založit rodinu. Nebo bych místo do stavby Michalova domu, který mi teď ani z části nenáleží, investovala do vlastního bydlení. Já ale byla hloupá. Neuzavřela jsem s ním ani žádnou smlouvu nebo dohodu, jak by to bylo s domem, do kterého jsme oba investovali, v případě, kdy by došlo k našemu rozchodu.
Jedna moje známá mi sice radí, ať Michala po poradě s právníkem zažaluji a vymáhám peníze zpět. Prý bych na to měla nárok. Já tomu ovšem příliš nevěřím a, popravdě řečeno, soudní spory je to poslední, co bych teď potřebovala.
Mám adoptovat dítě?
Abych si jenom nestěžovala, přiznávám, že jako mladá jsem si užívala. S kamarádkami nebo mými expartnery jsem procestovala několik zemí světa. Víkendy trávím s kamarádkami, pořádáme různé čajové večírky, občas zajdeme na skleničku nebo na menší výlet. Většina kamarádek v mém věku už má děti, jsou vdané (nebo rozvedené, ale zajištěné). Občas svým přítelkyním děti hlídám nebo jezdím s jejich rodinami na společné výlety, čímž se tak trochu utěšuji a nahrazuji si to, co nemohu sama mít.
Přemýšlím teď, co mám se sebou dělat. Připadám si zoufale a můj život je pro mě zcela bez smyslu. Možná bych si mohla podat žádost o adopci já sama. Ale pochybuji, že by mně, jakožto svobodné ženě, adopci povolili. Druhá věc je pak také doba, jak dlouho takové vyřizování může trvat. Známé mě straší, že třeba deset let.
Pak je tu možnost umělého oplodnění. Od toho mě ale spousta známých naopak odrazuje. Prý bych nikdy nevěděla, jaké dítě se mi narodí. Navíc ceny za takovéto umělé oplodnění bývají poměrně vysoké. Poraďte mi, prosím.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. listopadu 2008. Anketa je uzavřena.
