Můj úplně první maraton v Drážďanech

  12:20aktualizováno  17:20
Rád bych se s Vámi podělil o svoje milé i nemilé zážitky a dojmy z mého prvního maratonu v Drážďanech. Chtěl jsem ho dát bez přestávky, ale něco se stalo - přišly KRIZE.

Maraton je vždycky zážitek. | foto: Profimedia.cz

Do Drážďan jsme ráno přijeli 2 hodiny před startem a v centru to vypadalo, jako by se tu nic nepořádalo. Byl ještě pěkný vítr, ale slejvák už pomalu ustával. Se strachem jsme procházeli s babičkou, mamkou a ségrou ulicí, z které se mělo startovat. Nikde nebyl náznak žádné akce, která se vidí u Run Czech ligy. Žádný hluk, moderátora ani hudbu jsme neslyšeli. Pokračovali jsme dál, až jsme si úlevou oddychli, když jsme uviděli startovní bránu. To by mě teda na***lo, kdybych to měl otočit domů. Pracovníci tam na poslední chvíli připravovali snímací zařízení pro časový timing. Přešli jsem do kongresového centra nedaleko startu, kde se vydávaly čísla a chipy. 

V životě jsem ještě neviděl takový běžecký ráj. Byla tam spousta běžeckých firem na jednom místě a každá se snažila propagovat to svoje. S výdejem startovních dokumentů to mají Němci chytře vymyšlené. Nejdříve jsem musel zaplatit zálohu (30 euro) za speciální chip na botu u jendoho stolu. Pak jsem přišel ke druhému stolu s cedulí marathon, kde mi vydali číslo (s koridorem B) a naposledy mě poslali ke třetímu stolu, kde si oskenovali kód na čísle (doteď nevím proč).

Všechno potřebné bylo tedy vyřízeno. Bylo skvělé, že se člověk mohl někde schovat před tou zimou. To u Run Czech běhů lidi stojí pořád venku. Plno lidí tam netrpělivě sedělo na zemi. Do startu zbývala jen hodina. Napil jsem se, zapil 2 kapsle proti křečím a snědl jeden banán. Mamka mi připevnila chip mezi tkaničky a pak jsem si je důkladně závazal a podstrčil pod další. Takhle se mi ještě nikdy nerozvázaly ani po těch 30 km. 

Po východu z centra se už všichni běžci začali shlukovat na start. Moderátor už byl slyšet. Nervozita začala narůstat. 5 minut jsem se zahřál lehkým klusem, poté jsem si protáhnul lýtka, hastringy a přední stehenní sval. Babička a ségra mi popřály hodně štěstí a mamka šla se mnou ke koridoru. Sundal jsem ze sebe všechny zateplovací vrstvy a snažil se vměstnat mezi nacpanou řadu, ale bylo plno. Do startu zbývalo jen pár minut. Moderátor začal povzbuzovat běžce, aby se posunuli víc dopředu. Náhodou jsem našel málo místa abych se ještě nacpal mezi běžce. Mamka popřála, ať se mi běží lehce. Udělala pár fotek a odešla na ke startovní čáře k ségře s babi, aby mě natočily.

Až když jsem stál v koridoru, uvědomil jsem si, že jsem se vlastně přihlásil na maraton - 42 km dlouhou a monotónně rovinnou trať. Nervy jsem měl na maximum. Trasu jsem předem procházel na internetu a ničeho jsem se neobával až na tu rovinu. Moderátor začal odpočítávat: fünf, vier, drei, zwei, eins ! A bylo to. Rozběhl jsem se za vlastním snem. 

První kilometr byl jediný, který byl nad 5/km. Zbytek až do 31. km byl pod tuhle hranici. Musel jsem ze začátku kličkovat mezi davem. Na 3. km se běželo přes Agustusbrücke, z kterého byl opravdu nádherný rozhled na Labe, ale po těch obřích kamenech se neběželo lehce a byl to asi největší "kopec" v závodě. Pak když se to více rozvrstvilo, vždycky jsem se chytil nějakého běžce, zkontroloval mu tempo, chvíli jsem za ním běžel a když zpomaloval, předběhl jsem ho a zaháknul se zase za nikoho jiného. To předbíhání mi vždycky vyrovnalo tempo a pak jsem si zase za někým odpočinul a nemusel jsem koukat před sebe, jak je to ještě daleko. To byla moje taktika do začátku druhé půlky, kdy už nebylo k mání moc vodičů a už jsem viděl celou štreku. 

První stanice byla na 6,5. km a mě začalo vysychat v krku, protože jsem se předtím málo napil. Tak jsem se těšil na vodu a aspoň jsem dal na radu Honzy Hřícha a využil každou stanici. Sice jsem se dostatečně napil, ale z toho kelímku to cákalo tak, že mi to ohodilo ksicht a negativně schladilo i stehna. :D. V tréninku jsem se v pohodě naučil pít z malých lahviček a myslel jsem, že kelímek bude v pohodě, ale prd. No nic. :D Ponaučení pro příště - raději zastavit a v klidu vypít, ztráta pár sekund vůbec nevadí a dá se to dohnat. Já to ale nerad dělám, protože se pak jen tak lehce nedostanu zpátky do rytmu.

Před obíháním kolem velkého parku Gorsser Garten byla občerstvovačka na 8. km, kterou jsem taky nevynechal a tentokrát jsem víc přibrzdil a opatrně si vzal kelímek. Stejně jsem se zase polil. I když člověk se snaží sebevíc, ta voda je v tom papíru tak živá. Kolem parku jsem se opět chytnul skupinky běžců a chvíli běžel s nimi. Tempo už začalo klesat pod 4:30/km. Dokonce nejlepší kilometr byl na půlce - 4:24/km, bylo to asi tou atmosférou a z mostu byl trochu seběch.

Na 11. km byla další stanice, kde jsem omylem šáhnul po čaji, který byl stejně studený a navíc mě oleptal pusu a ruce. Po stanici se běželo přímo do středu parku a z něj se trasa vracela zpátky zase podél břehu řeky Labe, přeběhnul jsem nějaké další mosty, prašné cesty mezi korunami stromů. 

Když jsem už doběhl 1/2 maraton, poprvé jsem uviděl svůj podpůrný tým, který se měl ukázat už na 3. km, ale přehlídli mě. Před vstupem do druhé poloviny jsem se modlil, ať na mě nepřijde krize dřív. Naštěstí jsem půlku proběhl s úsměvem a jistotou ve tváři. Teď ten pocit, že se trať rozděluje na cíl pro půlku a druhé kolo pro ty odvážnější a já běžím to celé ještě jednou. Nohy netuhly, proto jsem se pořád ujišťoval, že jsem na tom dobře a mám na to. Musím dokončit svůj cíl a běžet dál. Doufal jsem, že po té půlce bude stanice, kde už budou ionťáky, protože bych potřeboval doplnit sůl a další minerály. Ale co tam nebylo! Žádný ionťák jako u nás od firmy Nutrend, ale cola! Tak to mě dostalo. A to v informacích psali isotonic beverages. No vzal jsem si ten kelímek s kolou a bál jsem se dalšího poleptání. Už mi to bylo nějak jedno, že na mě stříkaly tekutiny. 

Od 24. km jsem docela dlouho držel jednoho triatlonisty až jsme spolu nakonec běželi 6 km a popoháněl mě, abych běžel před něj. Já mu odpověděl, že je to můj 1. maraton, je to už rychlé tempo a že jsem ani neměl v plánu běžet na čas. Vyprávěl mi, že tenhle závod běžel 5x a nedávno byl na Ironamanovi na Hawaii. Jak jsme běželi vedle sebe, bylo to celkem soutěživé a svižně jsme předháněli jednoho maratonce za druhým. Do 30. km jsem měl tempo 4:34/km (stejné jako v tréninku). Před třicítkou jsem ho raději upozornil, že přestaneme mluvit, že nás čeká opravdový maraton. Souhlasil a nakonec jsem se od něj nějak odpojil v zatáčce, protože jsem se dál nechtěl ztresovat. 

Po 30. km mě nohy začaly prudce tuhnout a teprve začínala sranda. V hlavě jsem si pořád dokola opakoval, že je to jen a jen o hlavě, ale další a další kilometr jsem byl čím dál tím více přesvědčený, že takhle to dál neodklušu. Tak ztěžklý lýtka jsem v životě neměl. Každý krok bolel víc a víc. To už jsem byl v druhém kole a přesně jsem věděl kolik toho ještě zbývá a přede mnou nekonečná rovina. Každá zatáčka byla osvobozující. Znovu jsem proběhl středem parku, kde byl 33. km a sem bych zapíchnul svůj "náraz do zdi". Lýtka byly ještě víc v prdeli a jasně jsem poznal v tom momentu, co je to MARATON. Od té chvíle se to šílěně vleklo. Začaly se mi hlavou honit obavy z toho, zda jsem tu první půlku nepřepálil. Věděl jsem, že těch posledních 12 km bude pomalým tempem, ale ne tak těžkým krokem. Z parku pak vedla dlouhá prašná cesta zpátky na silnici. Po ní jsem viděl další nekonečno a představa, že by ten zbytek nohy zvládly bez ustání byla bláznivá. Navíc mi k tomu nepřidala nesrovnalost ohledně kilometrů tzn. když jsem na hodinkách měl teřba 20. km, ve skutečnosti ta cedule nebyla vůbec ani na dohled. To bylo hodně frustrující, když se to dělo každým kilometrem. Bylo to asi tím, že jsem na začátku moc nabíhal do zatáček a kličkoval doleva a doprava mezi lidmi. Teď zpátky ke 33. km. Běžel jsem už poslední kus podél parku a pak následovala zatáčka, za kterou byla stanice na 36. km. Na 36. km jsem se hodně těžko rozhodoval, zda přejít do chůze, protože ta lýtka byla obouchaná ze všech stran a pálilo to jako čert. Nakonec jsem podlehl svým emocím a začal jsem mít výčitky. Po 30. km se vám tedy dějí v hlavě věci! Už nemáte vysmátý výraz, ale jen vyrytou bolest a dřinu ve tváři. Kouknul jsem se na čas, ale měl jsem dobrý náskok. Přešel jsem proto na 5 minut do chůze, napil se konečně teplého čaje, koly a vzal si pár kousků tyčinky, kde byl doufám nějaký sodík. Nechtěl jsem zastavovat, abych se mohl znovu rozběhnout. Mozek mi jel na plné obrátky. Najednou mě po zádech poplácal jiný běžec a pomohl mi znovu se rozběhnout. Já se na něj usmál a poděkoval mu mávnutím rukou. :) Je to milé, jak běh po tolika kilometrech spojí lidi velkou silou dohromady a všichni vědí, že jsou tu společně a mají stejný cíl, který není procházkou růžovou zahradou. Ta krátká přestávka a poplácání mi hodně pomohli nabrat síly a rozběhl jsem se znovu. Do cíle zbývalo ještě 6 km. Uběhl jsem další 3 kilometry a náraz se objevil znovu na 39. km. Nohy byly ještě víc plné laktátu. S velkou nechutí jsem podruhé přešel do chůze a zpytoval svědomí. Byla tam poslední stanice, kde jsem se napil a sám jsem se znovu rozběhl a tentokrát to už nesmím vzdát! Ty vole poslední 3 kilometry! To je už jenom kousek, k sakru! Pocit zoufalství a bolest v obličeji byla na mě určitě vidět. Po chvíli běhu o samotě jsem před sebou uviděl toho běžce, který mě předtím pomohl do běhu. S vřelostí jsem ho také poplácal po zádech a přesvědčoval ho, že to zvládne, že je to už jen kousek. Taky se na mě usmál a znovu se rozběhl. Běžel těsně za mnou. Přede mnou nebyl nikdo v blízkosti. Asi na 40. km jsem díky bohu narazil na pomalejšího běžce, který mě asi taky zachránil tím, že měl tempo asi 6/km. Vždy když jsem sám, nejsem schopný snížit tempo nad 5/km. Prostě mi to nejde běžet tak pomalu, jen s někým před sebou jako brzda.

Poslední zatáčku na most s velkými kostkami jsem vyběhl a atmosféra začala být silnější. Cítil jsem, že cíl je blízko. Proběhl jsem kolem památek, bubebníků a roztleskávaček, které mě už vůbec nezajímaly. Úplně poslední zatáčku se mnou běžela jedna mladá holčina, která to dávala docela dobře. Nebyl jsem si jistý, zda dobíhala půlku nebo celý maraton. Nakonec jsem trochu víc zrychlil (sprintovat už fakt nešlo, to by bylo o úraz) a hrdě běžel dál až jsem s úlevou uviděl cíl. Doběhl jsem s rukama na prsou a byl jsem vděčný za to, že jsem to zvládl do 3:30. Mezi diváky jsem taky na poslední chvíli zpozoroval mamku, jak mě točí a fandí. Cíl jsem si vychutnal a měl jsem ohromnou radost. Sice jsem trošku sebou kolíbal sem tam, ale to pak spravilo nealko pivo, banán, meloun a znovu ta blbá kola! :D Maraton je za mnou s časem 3:26:14. 100% spokojenost :) Doufám, že to nebyl moc dlouhý report a věřím, že vás pobaví :D a možná i trochu poučí. 

Napiš svůj článek i TY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

Marek

Autor:
  • Nejčtenější

Žena se dvěma vagínami má dva přítele, sexuální potěšení má rozdělené

21. března 2024  7:54

Annie Charlotte se narodila se dvěma vagínami. Ačkoli zprvu pro ni byl její zdravotní stav šokem,...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Jedno ze siamských dvojčat se dočkalo svatby, druhé se vdávat nechtělo

28. března 2024  14:27

Čtyřiatřicetiletá Abby Henselová z USA se vdala už v roce 2021. O sňatku ovšem promluvila až nyní....

Intersexualita pro mě byl šok, říká žena bez ženských pohlavních orgánů

28. března 2024  8:45

Alyssa Ballová byla od mala vychovávána jako dívka. Ve skutečnosti ale úplnou dívkou nebyla. Pravdu...

KVÍZ: Oslavte den učitelů. Poznejte známé kantory a procvičte si znalosti

28. března 2024

Den učitelů se letos potkal s prázdninami, a k tomu ještě s přípravou na velikonoční svátky. Jestli...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...