Těhotná žena

Těhotná žena | foto: Profimedia.cz

Můj první porod patří k nejkrásnějším zážitkům

  • 29
"Všechno bylo úplně jinak, než jsem si představovala," shodovaly se se stopami zklamání v hlase jedna vedle druhé při vyprávění o porodu moje kamarádky, které už v době mého prvního těhotenství vozily kočárky.


JAK JSEM RODILA. Popište nám své zkušenosti s porodem. Nejlepší příběhy zveřejníme a autorky odměníme knihou. Pište na adresu ona@idnes.cz

A tak jsem hodila za hlavu porodní plán a psychicky připravovala na nesnesitelnou bolest, nečekané komplikace a nepříjemný nemocniční personál. A všechno bylo nakonec opravdu jinak.

Porod a následné dny strávené v porodnici totiž pro mě byly, jakkoliv to asi zní absurdně, jedněmi z nejkrásnějších chvil v životě.

Rodila jsem podle čítanky

Říká se, že průběh porodu se částečně dědí. Moje matka se na porodním sále trápila dva dny, než jsem vylezla na svět, a přestože dnes je medicína už někde jinde, než před těmi téměř třiceti lety, byla jsem připravena na nejhorší. A možná právě proto, že jsem nevěřila tomu, že by můj porod mohl proběhnout čítankově přesně tak, jak popisují všechny ty chytré knihy a příručky, které jsem s narůstajícím břichem přelouskala, narodil se náš prvorozený syn ještě rychleji a bezproblémověji, než se píše a než bych kdy vůbec čekala.

Jako po másle to však určitě nešlo jen díky mé psychické připravenosti, ale hlavně díky skvělému týmu na porodním sále. Nevím, jestli jsem měla jen štěstí na lidi anebo to je standard, v každém případě se má zkušenost podstatně liší od zážitků mých kamarádek z jiných porodnic, které popisovaly nekonečné hodiny plné nesnesitelných kontrakcí kdesi v zapomenutém předpokoji. Se mnou totiž porodní asistentky stále něco prováděly, radily mi, co mám dělat, aby si miminko snáze klestilo cestu ven, experimentovaly s aromaterapií a účinky masážní vany a hlavně mě neuvěřitelně milým způsobem povzbuzovaly.

Jsem přesvědčena o tom, že právě díky všem těmto okolnostem se naše děťátko prodralo ven během pouhých pěti hodin v porodnici, ač tomu zpočátku nic nenasvědčovalo. Když nás totiž s manželem po šesté hodině večerní v Praze u Apolináře přijímali, sdělil nám po vyšetření sympatický mladý doktor, že máme narození našeho prvního potomka očekávat někdy v hluboké noci, spíše nad ránem. "Dneska už to asi nebude, to byste hodně překvapila," řekl mi. A tak kdo by si v tu chvíli pomyslel, že tři budeme už hodinu před půlnocí.

Na epidurál bylo pozdě

Až do osmi večer se i přes mé úporné skákání ve sprše na míči nález nezměnil, byla jsem stejně jako při příjezdu do porodnice stále otevřená jen na tři centimetry z finálních deseti a miminko bylo hodně vysoko. Myslím, že takhle by to zůstalo ještě hodně dlouho nebýt dvou aktivních porodních asistentek. Potíraly mi břicho olejíčkem s bylinkami, napustily mi masážní vanu a poradily mi polohy pro urychlení otevírání porodních cest i pro relaxaci mezi kontrakcemi. Během vyšetření mi pak jedna z nich několikrát dilatovala (roztáhla) děložní hrdlo a tlačila při tom dítě dolů. To byly sice jedny z nejhorších chvil, ale neuvěřitelně to pomáhalo, a tak jsme kolem půl desáté mohli na porodní box.

V tu dobu už byly stahy natolik silné, že jsem s vidinou ještě několikahodinového martýria požádala o epidurální anestezi, ač jsem se jí původně chtěla pokud možno vyhnout. Jenže ouha! Lékař, který o její aplikaci rozhoduje, mi sdělil, že je na ni už pozdě, protože konec první doby porodní se nezadržitelně blíží. Ačkoliv v tu chvíli jsem byla poměrně nešťastná, že musím tu hroznou bolest přetrpět se vším všudy, když pak bylo po všem, byla jsem nakonec velmi ráda, že jsem odrodila bez jakýchkoliv tišících prostředků, neboť bolesti velmi brzy společně s nástupem tlačení utichly.

V euforii jsem probděla noc

Vždy jsem si na základě mnoha filmových scén i prostým selským rozumem myslela, že nejhorší na celém porodu je závěr, a tedy že to nejnáročnější mě teprve čeká. V této teorii mě navíc ještě i během porodu utvrzovala paní ve vedlejším boxu, která v posledních minutách předtím, než se ozval křik novorozeněte, hystericky křičela. Mé překvapení, že tlačení je téměř bezbolestné, bylo obrovské. Konečně přešly bolestivé stahy! A konečně jsem nemusela prodýchávat nesnesitelné nutkání na tlačení! Připadala jsem si v tu chvíli jako ve snu, všechno dění probíhalo mimo mě a místy jsem vůbec nevěděla, co se děje. Kvůli obrovskému vypětí jsem totiž místy padala do mdlob. Spravil to však kyslík a za pár minut byl na několikáté zatlačení ten malý křičící uzlíček venku.

Pocity, které jsem měla, když mi ho manžel po chvilce přinesl už zabaleného v zavinovačce zpátky na porodní box, se ani nedají popsat. Obrovská vlna euforie a nekonečného štěstí pak ve mně přetrvávala až do rána, kdy jsem místo spánku, který ne a ne přivolat, celou noc tajně pod peřinou esemeskovala s novopečeným tatínkem, slavícími s kamarády a kojícími kamarádkami. A všechny ty emoce, které mnou cloumaly, nebyla jen radost z toho, že se mi právě narodilo dítě, bylo to i nadšení z lidí, které jsem ten večer viděla poprvé a možná i naposledy v životě a kteří se chovali tak úžasně, jak by mě to nenapadlo ani v těch nejtajnějších snech.

Moje kamarádky měly pravdu. Všechno bylo opravdu úplně jinak, než jsem si představovala. Překvapení bylo hodně, ale tím největším pro mě dodnes zůstává to, že bych nikdy nečekala, že i přes všechnu tu bolest a vypětí pro mě bude porod nádherným zážitkem, na který budu ráda vzpomínat. A ty chvíle mi pak naštěstí nezkazily ani následné tři dny na oddělení šestinedělí. Naopak. I ty totiž proběhly naprosto bezproblémově a pohodově bez tolik tradovaných zlých a neurvalých sester necitlivě se chovajících k hormony zmítajícím se matkám. Žádnou takovou jsem nepotkala, všechny byly milé a vstřícné a vždy a okamžitě se vším pomohly.

Hráz jsem si masírovala zbytečně

Jednu výtku na závěr však přece jen mám. Ačkoliv v danou chvíli mi to bylo úplně jedno, zpětně mě trochu mrzí, že lékař při porodu nastřihl hráz, aniž by se mě zeptal. Po porodu mi pak jen suše oznámil, že to "musel udělat, protože jsem prvorodička". Vzhledem k tomu, že jsem v posledních šesti týdnech těhotenství hráz poctivě a pečlivě masírovala, mi tento alibistický přístup vadí. S epiziotomií (nástřih hráze) jsem pro jistotu počítala, ale v skrytu duše tajně doufala, že nebude potřeba ji provádět. Na tu jeho alibistickou větu jsem pak tedy v prvních deseti dnech často myslela, když jsem přemýšlela, jak si pohodlně sednout, aby mě nebolelo šití...