Pracujete už desátým rokem ve Francii. Cítíte se už trochu jako Francouzka?
Úplně ne, ale francouzské myšlení jsem si trochu přivlastnila. Zjistila jsem, že když déle nejsem ve Francii, stýská se mi. Po tom životním stylu.
Po čem konkrétně?
Líbí se mi, jak je pro ně důležitý volný čas: na sebe, pro rodinu, pro přátele, sednout si do kavárny. Je to důležitější než tituly, peníze a kariérní postup. Jsou výjimky, popisuju spíš obecný pocit z tamních lidí. Zdá se mi, že nejsou tak šíleně ambiciózní. Když jim někdo řekne: "Povýšíme vás, ale musíte pracovat každý víkend," neudělají to. Ale ženy zase více trvají na brzkém návratu z mateřské... Můžeme se jim smát kvůli dvouhodinovým obědům, ale pro ně je důležité si popovídat při dobrém jídle.
Teď už francouzsky umíte, ale jak jste s nimi mluvila dřív? Odmítají stále angličtinu?
Vanda Wolfová* Narodila se v Brně. Od dětství hrála v Divadle Husa na provázku, od patnácti let psala do Brněnského Večerníku. * Vystudovala žurnalistiku a masovou komunikaci na FSV UK v Praze. * Byla první zaměstnankyní světové reklamní agentury Ogilvy&Mather Focus v ČR a na trh zde uváděla značky jako Shell, DHL či Unilever. Od roku 1994 šéfovala české pobočce. * Už devět let pracuje ve firemní centrále pro Evropu, Afriku a Blízký východ v Paříži, koordinuje celosvětový projekt pro IBM. * Žije v Bratislavě a v Paříži s přítelem hudebníkem Richardem Müllerem. |
Máte prý byt hned u Eiffelovky. Zní to romanticky, ale není to jako bydlet u Orloje, uprostřed turistického ,skanzenu‘?
Ta čtvrť je v podstatě neturistická, i když je tam Eiffelovka. Spíš to tam vypadá jako taková ta čtvrť ze starých filmů. Celé rodiny chodí v neděli do kostelů, skoro stejně oblíkaní, kupují jídlo v malých obchůdcích... Když se alespoň pokoušíte mluvit francouzsky, rádi se s vámi zastaví. Řezník vyjde z masny a podává mi ruku. Přitom k němu zajdu jen jednou týdně koupit grilované kuře. V malé sámošce se ptají, jak se mám. Připomíná mi to dětství v Brně, kdy v sámošce věděli, že su (občas se v řeči zapomene u svého rodného moravského nářečí) od Wolfů na rohu. V Brně už to tak není, ve Francii na tomhle životě lpí.
Je naopak něco, co vám na Francouzích vadí?
Jsou někdy až neskutečně levicoví. Sociální cítění je fajn, ale někdy mi to připadá přehnané. Sociální systém ve Francii je někdy kontraproduktivní, třeba jejich pětatřicetihodinová pracovní doba. Je to uměle vytvořené, vyhovuje to jen státním podnikům, ne soukromým firmám. Také se mi zdají přehnané sociální jistoty pro zaměstnance, kteří pracují dlouhou dobu v jedné firmě. Při propuštění to pak odnesou mladší, protože je to levnější. Prostě nerozhoduje, kdo je kvalitnější. Nevytváří to správné konkurenční prostředí. A to druhé, co mi vadí, že od určitého věku se všechno ve volném čase dělá v párech.
A co chudáci singlové?
Pokud jste oficiální single, tak se vás to pochopitelně netýká, ale i pro pár to může být problém. Stáváte se ,rušivým elementem‘. V určitém věku se vše začíná organizovat jaksi hromadně, ale po párech - dovolené, víkendy, večeře. Mně se třeba kolikrát nechtělo, byla jsem unavená, tak jsem řekla bývalému příteli, ať jde sám. On mi odvětil, že to nejde, že to bude vypadat divně a bude se řešit, jaký máme ve vztahu problém. Po dvou dnech dovolené, kdy se všechny páry musely shodnout, jestli půjdou doleva, nebo doprava, jsem pochopila, že to nebude nic pro mne. U nás nebo v Anglii je běžné, že jdou třeba holky spolu do kavárny a chlapi do hospody a nikomu to nepřipadá divné...
A co některé banální věci, třeba to věčné olíbávání tváří...
To je taková dobrosrdečná část skoro každého setkání. Mají to tak. Člověk si po čase zvykne natolik, že to dělá automaticky. Nedávno jsem takhle začala líbat nějaké Angličany, ti z toho byli vykolejení.
Co když je zrovna chřipková epidemie?
Můžete se tomu vyhnout. Třeba říct: "Nechci vás nakazit..."
Počátkem 90. let jste jako jedna z prvních začala pracovat v reklamní branži. Mezi vaše první věci patřil projekt pro Polaroid, kdy se vám povedlo dostat před objektiv Václava Havla, Miloše Formana a manžele Zátopkovy. To musela být doba! Zlaté časy reklamy?
Ano, dneska by se to nedalo zopakovat. Byl to první projekt pro Ogilvy. Vyrazila jsem Zápaďákům dech, když jsem řekla: "Přijde prezident, držitel Oscara, olympijští vítězové a nechají se vyfotit." Fotky pak prodáme a výtěžek půjde na charitu a zároveň to bude reklama pro Polaroid. Zírali na mě, že jsem se zbláznila. Ale vyšlo to. Já doteď věřím ve spojení komerce s charitou. Myslím, že i dnes by šlo něco obdobného udělat, kdyby to byl dobrý nápad. I když teda nevím, jestli by přišel prezident...
Díky tomuto projektu jste se stala první zaměstnankyní Ogilvy v Česku. A vaše kariéra nabírala na obrátkách...
Pomohlo mi, že jsem byla z východní Evropy a byla jsem ve správný čas na správném místě. A hodně jsme pracovali. Pořád. V noci, přes den. Prací jsme žili. Časem firma zjistila, že jsem loajální, dřu, jsem flexibilní a rozhodli se do mě investovat.
Nakonec jste se stala v Paříži šéfkou týmu sto dvaceti lidí. To už asi nestačilo jen být ve správný čas na správném místě. Proč si vybrali zrovna vás?
Na to jsem se zeptala celosvětového šéfa, když šel do důchodu. Řekl mi, že mou výhodou bylo, že jsem jiná. Vést ve Francii mezinárodní tým by prý nemohl ani Francouz ani Angličan, natož pak Američan. Já jsem byla nezávislá, nebyla jsem z žádné velmoci a pocházela jsem z úplně jiného kulturního prostředí. Moje chování bylo úplně mimo jejich normy. V týmu byli Francouzi, Holanďané, Číňani, Argentinci, Němci, Italové, Rus, Slovák... Docházelo k různým mezinárodním střetům a konfliktům. Francouzka mi plakala v kanceláři, že Holanďanka je na ňu sprostá. Tak jsem si promluvila s Holanďankou. A ta říká: "Dopr.... vždyť já jí nic neřekla, jen to, že její nápad je na h...." Holanďani jednají fakt narovinu, ale Francouz je z toho nešťastný a bere si to osobně. Angličanovi zase vadilo, že ho nikdo nevyslechne. Oni totiž názory říkají oklikou. Když se mu nelíbil nějaký nápad, tak řekl: "Je to docela dobrý..., ale možná, snad by se dalo to a to a to..." Ale byl v kolektivu spousty lidí, neměl šanci to doříct. Všichni vzali jeho první větu "Je to dobrý." A jede se dál. Francouzi se zase absolutně nesmíří s průměrností. Něco jim odprezentujete, jim se to líbí, ale stejně řeknou, že se to musí předělat, dotáhnout. Proto jsou na špičce v kreativitě... Majitelé potřebovali někoho, kdo by nebyl zatížený šablonami a byl schopen takový mezinárodní multikulturní tým koordinovat. A proto mě vybrali.
A jak vás brali lidé v týmu? Neříkejte, že tam přijde blonďatá Češka a hned má respekt.
Určitě ne. Hlavně Francouzi jsou velmi podezřívaví, potřebují čas, než si vás proklepnou, než vám uvěří, že nemáte žádný skrytý záměr. Je třeba dodržet jejich rituály. Kafíčko, povídání... To jsem měla problémy zvládnout, kvůli cestování jsem neměla na jejich rituály čas. Ale když uvěří, že to myslíte dobře, je všechno v pořádku. Ale když Francouzovi někdo řekne: "Tahle ženská má tyhle pravomoci, spolupracujte," tak to hned nepřijme. Zkouší, co vydržíte. A asi je jedno, jestli jste ženská nebo muž. Když necouvnete a jste konstruktivní, získáte si respekt. Musíte si vymezit svoje pole působnosti. V práci i ve vztazích.
Před chvílí jste pěla ódy hlavně na svou pařížskou čtvrť. Jste tam doma?
Takhle bych to říct nemohla. Domov je tam, kde je rodina. Dlouhou dobu jsem měla domov v různých částech světa, teď ho mám částečně ve Francii, kde mám přátele, a z velké části v Bratislavě, kde mám svou novou rodinu, rodinu svého přítele. Ale jsem ráda, že můj přítel má práci, kde nemusí být každý den. Oblíbil si Paříž, takže spolu býváme často tam...
... je pravda, že vaším přítelem je zpěvák Richard Müller?
Ano. (Po celou dobu rozhovoru se úzkostlivě brání jméno svého partnera vyslovit, nechce o něm téměř vůbec mluvit).
Takže jste přijala rodinu přítele za svou?
Ne já. To já jsem ten šťastný člověk, kterého přijala maminka mého přítele. Vítá mě slovy: "Ako sa má moja dcéra?!" Toho si strašně vážím. Jsem poctěna, že jsem měla šanci si vytvořit blízký vztah s někým, kdo by mohl být mojí matkou.
Vaši rodiče zemřeli?
Ano.
Všimla jsem si, že na Facebooku máte mezi přáteli i dceru svého partnera. Takže i jeho děti vás ,berou‘?
Ano. Oba jsou to výborní mladí lidé. Jeden by očekával, že budou zpanštělí, rozmazlení, ale ne. Je to přesně naopak. Vážím si toho, že mi jejich otec a jejich matka dali možnost vybudovat si s nimi velmi blízký vztah.
K tomu je ale nejdřív nutné, aby měli vyřešený vztah ti rodiče.
Nerada bych o tom mluvila do detailů, ale obecně asi můžu říct, že kdyby takhle fungovalo alespoň deset procent rozvedených párů, tak by ty vztahy a hlavně jejich děti na tom byly daleko líp. Nám trvalo asi rok, než jsme se rozhodli, že budu představená dětem. Ale já znám svého přítele i jeho bývalou ženu spoustu let.
Takže to nebylo náhodné seznámení?
Bylo to náhodné setkání, ne seznámení. Po mnoha letech. Seznámení proběhlo, když mi bylo asi čtrnáct. Točila jsem se v Brně kolem festivalů a kulturních akcí, asi od patnácti jsem o nich psala do brněnského Večerníku. On tam tehdy vystupoval. Byl jednou z velmi mála osobností, které byly v showbyznysu normální. My jsme se pak spoustu let neviděli, ale věděli jsme o sobě. A před čtyřmi lety jsme se náhodně potkali...
Omlouvám se za hodně osobní otázku, ale je vám sedmatřicet, plánujete děti?
Uvidíme, když to přijde, tak to přijde... Mám kolem sebe pořád děti. Sestřenice má trojčata, sestra má dceru Terezku, jsem kmotrou dětí svých nejlepších přátel. Trávím s nimi spoustu času. Lidé mi tvrdí, že budu dobrou matkou. Uvidíme.
Odkládala jste zatím děti kvůli kariéře?
Ne, to ne. Tak jsem asi nikdy nepřemýšlela. Spíš jsem nepotkala... (zarazí se)
... otce svých dětí.
Je to řečeno tvrdě, ale dalo by se to tak říct. Tu otázku jsem neřešila, ale kariéra nikdy neměla přednost před rodinou. Měla jsem jít pracovat do New Yorku na celosvětovém projektu, jenže mi onemocněl tatínek - řekla jsem jim, že nemůžu odjet za oceán, protože se o něj musím starat. Ale nakonec se ukázalo, že klientovi je jedno, odkud tu práci dělám, když ji dělám dobře. Tak mi řekli, ať si postavím tým v Paříži. Tatínkův zdravotní stav se mezitím posunul tak, že vyžadoval 24 hodinovou péči, tu už jsem mu nemohla dát, tak jsem za ním aspoň jezdila, kdy to šlo. Ale byla jsem ochotná si hledat třeba novou práci v Brně, kdyby to rodina potřebovala. Můžu být bez práce, ale ne bez blízkých.
Vyhýbáte se stále vyslovení jména svého přítele Richarda Müllera, není to přece tajemství. Tak proč?
Víte, já jsem netušila, jaké je můj partner sousto pro bulvár. Začali jsme spolu chodit v zahraničí... Až po ročním vztahu jsem s ním poprvé strávila delší dobu na Slovensku. A tam jsem se ocitla v realitě a užila si, jak si bulvár vymýšlí, jak nás stíhají. Zvykám si, že můj partner zvedá náklad.
Váš přítel už několikrát veřejně mluvil o své psychické nemoci...
Ano a už k tomu také řekl vše, co mělo být řečeno. (Utne téma definitivně.)
Dobře. Jste hodně pracovně vytížená, věčně na cestách. Nebyla jste sama někdy na pokraji zhroucení? Jsou lidé, kteří začnou odpočívat teprve po totálním kolapsu.
To ne. Myslím, že umím vypnout. Ale krizové situace mě nejdřív nakopnou, že jedu na 120 procent. Dopad zpracovávám pak. Ale tím, že jsem pochovala rodiče v poměrně mladém věku a krátce za sebou, se mi trošku posunuly hodnoty, opravdu vím, že na světě není jen práce. Není důvod se trápit prací. Můj byznys je postavený na komunikaci a řešení konfliktů a problémů, ale zároveň podobný úkol plním pro některé nejbližší přátele a v nové rodině. Takže někdy musím vypnout. Nekomunikuji. To mě asi chrání před kolapsem. Nemluvím. Jsou momenty, kdy prostě nejsem samý úsměv a empatie. Nevylezu celý víkend pořádně z domu. Asi umím včas dobít baterky.
Jste skoro dvacet let v jedné firmě. To v poslední době v Česku není úplně obvyklé.
I ve světě je to zvláštní.
Co vás u společnosti drží?
Ogilvy mi umožnila se neustále profesně a vlastně i lidsky vyvíjet. Díky firemní filozofii, že nejcennější je talent našich lidí, se mi podařilo vystudovat i firemní MBA, pravidelně dostávat další pracovní příležitosti... A hlavně mi vyšli vstříc, když jsem to nejvíc potřebovala.
Neměla jste chuť uniknout a jít jinam?
Mnohokrát. Hlavně ve chvílích, kdy máte pocit, že bojujete s větrnými mlýny. A opravdu kolikrát bojujete. Ta firma je obrovská, má přes deset tisíc zaměstnanců. Pokud si chcete dělat práci po svém a svým tempem, tak si buď musíte založit vlastní firmu, nebo se naučit prosazovat to své a stát si za tím i ve velké firmě. To jsem se doufám naučila, ale zároveň jsem se naučila spoustě kompromisů. Rodiče nám říkali odmalička, že kompromis je důležitý. Ale jsou kompromisy a kompromisy. Rodiče mě také naučili, že mnohé kompromisy jsou negativní, nikdy třeba neuzavírali kompromisy s minulým režimem - tedy říká se kompromis, ale já tomu říkám kolaborace. A tak i já dělám řadu kompromisů. V práci i v životě. Bez kompromisů to nejde, ale nesmí to být kolaborace.
