V pražské nemocnici Na Homolce jsem poznala primáře psychologa, skvělého člověka i odborníka, který mě dodnes drží, že žiji a usmívám se i přes bolesti, které mám. Kdykoliv se na něj obrátím, stačí jedno jeho slůvko a já vím, že to budu dále zvládat, i přesto, že za uplynulých jedenáct let neznám minutu bez bolestí.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu ona@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. |
Bohužel jsem prošla pěti nemocnicemi v Praze a nikdo mi nedokázal pomoct. Lepila jsem si opiátové náplasti a slyšela krutý ortel, že skončím na morfiu, což mě naprosto rozplakalo.
Z opiátů jsem totiž kolabovala. Při jednom takovém kolapsu jsem si dokonce poranila rameno, které mám od té doby sešroubované. Proto jsem tolik moc chtěla žít bez opiátů.
Chtěla jsem žít bez opiátů
Na internetu jsem našla specialistu na trojklané nervy - neurochirurga primáře Fakultní nemocnice Ostrava a napsala jsem mu, co mám za problémy. Pozval mě na konzultaci a zůstala jsem tam rovnou na operaci. Malým otvorem do lebky za uchem mi mikrochirurgicky vložili mezi cévu a nerv teflonovou destičku a částečně se mi ulevilo. Už jsem alespoň nemusela brát opiáty, jen léky na trojklaný nerv.
Neurochirurg mi navrhl ozáření nožem Cybernife, ale bohužel efekt se nedostavil. Třikrát jsem podstoupila umrtvení trojklaného nervu a teprve napotřetí jsem zaznamenala velkou úlevu. Byla jsem šťastná, ale do toho jsem dostala zánět mozkových blan. Přítel mě našel až po pěti hodinách ležet doma na koberci v bezvědomí a ihned mi zavolal záchranku. Tím mi zachránil život, do dvou hodin bych prý byla mrtvá.
Bohužel se mi však po nemoci zase vrátila bolest trojklaného nervu. Ležela jsem v nemocnici na jipce čtyři neděle a učila se znovu mluvit. Naštěstí jsem všechno zvládla, jen se mi zhoršil sluch na jedno ucho.
Na dva měsíce jsem oslepla
Psychicky mi po telefonu pomáhal skvělý pan psycholog z nemocnice Na Homolce. Bohužel mi však postižený trojklaný nerv způsobil také oslepnutí na jedno oko a zrak mi vrátili ve Fakultní nemocnici Ostrava až po dvou měsících.
Bydlím v Teplicích a do ostravské nemocnice za primářem neurochirurgie jezdím dvakrát ročně 500 kilometrů na kontroly. Před třemi lety mi voperovali dvě elektrody do temene hlavy, kabel do zad a neurostimulátor na zadnici, což mi od bolesti opět trochu ulevilo. Dočasně mi tam také pokaždé sníží bolesti. Zdejší neurochirurgie je skvělá, sestřičky velmi hodné, milé ke všem pacientům, staniční sestra skvěle vede oddělení.
Z bolesti jsem už unavená, ale mám štěstí
Bohužel jsem před dvěma lety měla nehodu, při níž jsem si zlomila obě kyčle a ruku. Během tří operací mi v Teplicích vyměnili jeden kloub, v druhém a v ruce mám šrouby. Měsíc jsem ležela na LDN a snažila se alespoň v leže cvičit, aby mi neochably svaly. Postupně jsem se rozchodila, napřed s berlemi, pak francouzskými holemi a díky lázním jsem velmi brzy chodila bez opory.
Přítel mě naštěstí chápe a jezdí za mnou. Jen mu někdy místo romantického večera ležím v klíně. Koupil mi polštářek, který si vleže podkládám pod trojklaný nerv, a tím potlačuji bolest. Nad vodou mě drží stále primář z nemocnice Na Homolce, který říká, že jsem silná žena, že mnohé by to dávno položilo.
Před měsícem mi v Ostravě v lokálním umrtvení vyměnili baterii v neurostimulátoru a kabely. Dostala jsem nový ovladač na stimulátor a někdy si připadám jako robot.
Z bolesti jsem už unavená, ale mám v životě neskutečné štěstí, že mám tři krásná vnoučata, dva hodné syny i snachy, skvělou maminku. A také psychologa, který mě drží a neurochirurga - bezmezně věřím jen těmto dvěma lékařům. Stejně jako věřím, že jednou přijde den D, kdy uvidím svět bez bolesti.
