V pěti letech působila, jako by z ní vyprchal život, byla ospalá, unavená, bez nálady. Skončily jsme na Klinice hematologie a onkologie FN Motol. Nikdy na ten den nezapomenu. Bylo to 1. dubna roku 2014. O šest dní později bylo jasné, že má Nikolka lymfom.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Žádný „apríl“ se bohužel nekonal, byla to pravda. Lékaři mě ale ujistili, že dcerčin lymfon je na 80 % léčitelný, což nás aspoň trochu povzbudilo.
A okamžitě byla zahájena léčba. Jenomže se stalo, co se stát nemělo, rozhodně ne v tuto chvíli! Nikolka dostala plané neštovice...
Možná neštovice už v těle číhaly předtím a všechno to vyvolaly. Následovaly chemoterapie, izolace, umělá výživa. Po měsících bojů a trápení se už už zdálo, že je tady naděje na zlepšení, ale Nikolce se na noze objevil pásový opar a její stav se začal zase zhoršovat.
I přes druhou vlnu chemoterapií se jí nádor dostal do hlavičky. To bylo strašné! Trpěla velkými bolestmi hlavy, měla oteklé oči. Boj tak neskončil ani po dvou chemoterapiích.
Při třetí, která následovala, nám lékaři otevřeně řekli, že je to buď ano, nebo ne. Ta absolutní bezmoc je nejhorší, kdo něco takového neprožil, nedokáže si to představit.
Nekonečné čekání
Naše holčička je ale obrovsky statečná! Vydržela i podávání léků přímo do mozkomíšního moku lumbální punkcí. Prožívala jsem to s ní. Ale snad ještě horší bylo čekání na transplantaci. Nikča si z toho pamatuje málo, byla ještě malá a měla mě neustále u sebe. Její sestře Báře se tím ale zcela změnil svět. V jedenácti letech zůstala bez mámy, často sama doma, bojovala se strachem o sestru i s pocity osamění.
Trápilo ji i to, když se ukázalo, že není vhodným dárcem kostní dřeně. Bylo to strašlivé, to nekonečné čekání...
Nejkrásnější Vánoce
A pak – jako bychom dostali ten nejkrásnější dárek k Vánocům. Úspěšná transplantace kostní dřeně proběhla koncem listopadu 2014, všechno šlo dobře, takže jsme se na Vánoce všichni konečně zase setkali doma. Věřte mi, že to byly ty nejkrásnější svátky, které jsem kdy zažila.
Nikolka se po dlouhých měsících, kdy bojovala o život, učila znovu chodit. Byla slabá, hodně unavená, navíc bez vlasů... Musela pravidelně rehabilitovat, ale vůbec do toho neměla chuť.
Pak nám rehabilitační lékařka řekla o projektu tzv. Lali jógy (hravá jóga pro děti). Nikolka se i díky své sestře Báře nechala přemluvit a začaly cvičit spolu. Netrvalo dlouho a nadchla se pro jógu tak, že si sama v postýlce listovala knížkou, učila se básničky a cvičila si pozdrav sluníčka.
Krůček po krůčku to bylo lepší a lepší. Dnes, když Nikolku potkáte, vůbec nepoznáte, čím vším si prošla. Snad jen, že je na svůj věk trochu menší. Užívá růstový hormon, ale za tři roky, až jí bude patnáct let, skončí i s ním.
Projekty, které pomáhají
|