Bylo ráno, čekala mě zkouška ve škole. Rozloučila jsem se s přítelem, který šel do práce, a šla se chystat do školy. Rychle jsem vstala z postele a v té chvíli se to stalo. Céva v mém mozku se ucpala centimetrovou sraženinou a mně se udělalo špatně.
Začalo to očima, které mě přestaly poslouchat, což jsem přisuzovala prudkému pohybu při vstávání. Když to ani po chvíli nepřestalo, udělala jsem to, co pokaždé, když se mi udělalo nezvykle špatně: popadla jsem telefon a zavolala rodičům do rodného města.
Vše se odehrálo velmi rychle, už při hovoru s nimi jsem přestávala cítit svaly v obličeji a hůř se mi mluvilo. Pak si pamatuji, že jsem přestala ovládat ruku, upustila telefon a upadla do bezvědomí.
Nedokázala jsem ovládat své tělo
Když jsem se z bezvědomí probrala, byla jsem jak hadrový panák, nedokázala jsem se ani posadit, ihned jsem spadla zpět na postel. Nic jsem nedokázala ovládat, sotva jsem se zvládla připlazit ke stěně a opřít se o ni. Žaludek se mi obracel a s velkými přestávkami jsem nějak donutila plíce se nadechnout.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Mezitím, co jsem bojovala o život, rodiče volali záchranku a hledali přesné místo mého bydliště, protože jako studentka nebydlím doma, ale v Brně. Operátor se spojil s operátorkou brněnské záchranky a ta se mi na střídačku s mým otcem snažila dovolat.
Druhá ruka mi fungovala, ale ve stavu částečného vnímání bylo těžké přinutit mozek, aby telefon vůbec chytila. Nakonec se mi to povedlo, operátorce jsem s velkými těžkostmi dokázala na její otázky odpovědět ano/ne, a pak jsem zase přestala vnímat a upadla do bezvědomí.
V té chvíli už byla záchranná služba na cestě ke mně domů. Nejhorší při čekání na ni byla krátká chvíle, kdy jsem se dostala do „šedé zóny“. Měla jsem pocit, že na světě nic neexistuje, nic mě na něm nečeká a že nemám proč žít. To byla nejspíš chvíle, kdy jsem se dostala nejblíže smrti a mé tělo to chtělo opravdu vzdát a to mě už navždy uvnitř zlomilo.
Prognóza nebyla dobrá
Když se ke mně záchranáři dostali, byli neuvěřitelně sehraní, bylo to, jako by kolem mě poletovali andělé. Nehledě na to, v jakém strašném stavu jsem byla, ve chvíli, kdy mě naložili do sanitky, jsem se stala tím nejšťastnějším člověkem na světě. Moc jsem jim chtěla poděkovat, že mi zachránili život, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásek.
Chtěli, ať předpažím, ale jednou rukou jsem nedokázala pohnout. To byla jediná chvíle, kterou si z cesty sanitkou pamatuji a která byla zakončena vzájemným pohledem záchranářů, kdy jeden z nich řekl to strašidelné slovo: hemiparéza (částečné ochrnutí na jednu polovinu těla). Rozhodli se mě zavézt na iktovou jednotku do Fakultní nemocnice u sv. Anny.
Diagnóza: ischemická cévní mozková příhoda v bazilární mozkové tepně. Měla jsem sraženinu v jedné ze základních mozkových tepen. V jednom z míst s absolutně nejvyšší úmrtností při CMP, protože pomáhá prokrvovat části mozku, které ovládají životně důležité orgány, a tím i jejich funkce.
Rychlý zákrok mi zachránil život
Rodině a příteli bylo řečeno, ať se připraví na nejhorší, protože neví, kdy se mi tepna ucpala. Já si celou dobu přála jen jediné, a to aby se mi příznaky nemoci zmírnily alespoň do té míry, abych mohla být soběstačná. A to se mi splnilo.
Jak poznat mozkovou příhoduPro určení příznaků lékaři používají pomůcku zvanou FAST = Face (ochrnutí obličeje), Arm (ochrnutí paže), Speech (porucha řeči), Time (je čas zavolat 155). První tři věci indikují, co máte u postiženého zkontrolovat při podezření na mrtvici a Time, stejně tak jako FAST, připomínají, jak je čas důležitý a rozhodující. Více informací najdete zde. |
Sraženina byla bohužel na špatném místě, trombolýza by tedy nebyla dostatečně rychlá a účinná, takže jsem musela podstoupit její manuální vytažení. Po zákroku se mi všechny funkce vrátily zpět do normálu, což by se dalo přirovnat k malému zázraku, a podle doktorů to bylo hlavně včasným zákrokem.
U mrtvic hraje čas obrovskou roli a já jsem si zachránila život tím, že jsem rodiče zalarmovala hned na počátku a dostala se do nemocnice během půl hodiny. Přitom to trvalo pouze pár minut, než mě nemoc uchvátila a už bych si pomoc sama nezavolala. Nemalý podíl na mém uzdravení má také I. Neurologická klinika FNUSA, jejímž doktorům a personálu budu vděčná do konce života.
Byla to neuvěřitelná souhra špatných náhod, které vyústily v tuto nepředvídatelnou nemoc. Příčinou byl součet faktorů: dlouhodobý stres, viróza, do určité míry přispěla i hormonální antikoncepce, ale nebyla jedinou příčinou. Také dva za normálních okolností neškodné problémy: drobná srdeční vada a částečná mutace jednoho genu na srážení krve. To všechno a možná i více stálo za okolnostmi vzniku sraženiny.
Po roce už funguji, ale s omezeními
Která z věcí se na tom nejvíce podílela, se už nikdy nedozvím. Nyní je to rok a jsem zpátky na 70 procentech sil, které jsem měla před nemocí, hlavně díky návratu do normálního života. Užívám prášky na ředění krve, které budu užívat ještě dlouho, ale díky nim se cítím jistá a nebojím se, že by se mi mohlo ještě něco stát.
Moje nervy jsou stále náchylné na stres a tělo na únavu, ale oproti tomu, jak jsem mohla dopadnout, je to něco, s čím naprosto dokážu žít. Navíc to časem ustane, až se tělo dá úplně do pořádku.
Moje nemoc mě naučila pár věcí: vážit si života, naučit se poznat, kdy už toho tělo má dost, a v tu chvíli jít odpočívat. Protože opravdu nic není důležitější než zdraví.
A jednu věc bych chtěla předat i vám: mrtvice není otázkou věku, může ji dostat kdokoli, a proto je nejdůležitější poznat příznaky a co nejdříve zavolat pomoc. Protože především čas dokáže postiženému zachránit život tak jako mně.
