Celý život jsem téměř nemarodil. Jen v 11 letech mi odoperovali kýlu. Jinak jsem byl zdravý jako rybička. Chodil jsem na horské túry, sportoval jsem a v životě se mi vyhýbal také stres, a to i přes mé náročné povolání kapitána u policie a později úředníka na ministerstvu vnitra. Nevěděl jsem, co je to doktor.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Až před dvěma lety se situace změnila a nemocniční prostředí se mi stalo druhým domovem. Neustálé bolesti nohou, které se podobaly pocitu jako při namožení, mě donutily navštívit neurologa. Ten odhalil nádor na křížové kosti.
Protože lékaři nemohli přijít na to, odkud se nádor do kostí rozšířil, prošel jsem vyšetřením snad na každém oddělení. Nakonec jsem musel podstoupit operaci, při které mi lékaři odebrali část pánevní kosti a vzorek kostní dřeně. Výsledky konečně odhalily, že prvotní zhoubný nádor byl celou dobu na plicích.
Když jsem se dozvěděl, co mi je, bral jsem to stejně, jako by mi řekli, že mám rýmu a musím ji vyléčit. Lékaři byli zděšenější než já. Dostal jsem se na plicní onkologii, kde začali s léčbou.
Nejdříve chemoterapie, pak ozařování
Nejprve mi doktoři nasadili chemoterapii. První tři jsem snášel velmi špatně. Nejen že jsem měl urputné bolesti celého těla, které se podobaly neustálým elektrickým výbojům. Na umření mi bylo i psychicky. Člověk podlehne fantasmagoriím, co se mu honí v hlavě. Nemohl jsem bolestí chodit, ale ani ležet. Spal jsem vždy hodinu a hodinu protrpěl chůzí. Nemohl jsem se obléknout, zavázat si tkaničky. Jednou mi bylo tak špatně, že jsem si vzal omylem příliš mnoho prášků od bolesti a přiotrávil jsem se.
Z agónie mě naštěstí zachránil lékař, který mi nasadil adekvátní, biologickou léčbu. Další tři chemoterapie, při kterých jsem přišel o všechny vlasy, už jsem prožíval daleko lépe. Po té poslední se mi ulevilo od bolestí a vše jsem si zase dokázal obstarat svépomocí jako dřív. To je pro člověka, který žije sám, zásadní.
Vzhledem k tomu, že jsem měl metastázami prolezlou celou pánev, doporučil mi ošetřující lékař v léčbě pokračovat ozařováním. Velmi jsem se toho bál, protože jsem si přečetl o možných vedlejších účincích. Nakonec mne ale pan doktor ujistil, že je to pro mě nejlepší a nic mi nehrozí. A tak mě pomalovali křížky a šlo se na věc. Po ozařování se u mě postup nemoci prozatím zastavil.
Pomalu ustávají i bolesti vyvolané radioterapií a rapidně se mi snížilo i množství analgetik, které musím brát. Konečně jsem mohl začít znovu chodit na procházky a výstavy svých oblíbených malířů. Oporou jsou mi kromě lékaře také příbuzní, které rád navštěvuji.
