Pokaždé, když jsem zjistila, že se to nepovedlo, přišlo zklamání (Ilustrační snímek)

Pokaždé, když jsem zjistila, že se to nepovedlo, přišlo zklamání (Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Chci dítě. Zatím jsem pouze přibrala 20 kilo z hormonů

  • 541
S manželem se už roky marně pokoušíme o dítě. Jediným výsledkem zatím je, že jsem z hormonů přibrala 20 kilo. A cítím, že už pro manžela nejsem přitažlivá. Čtenářka Dana napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Brali jsme se před devíti lety. Já byla štíhlá a krásná nevěsta, šaty velikosti 34. Těšila jsem se na život s mým mužem. Je o devět let starší.

Dítě jsme odkládali

Záhy po svatbě jsme "dostali" družstevní byt, velký, zhruba 140 metrů čtvereční. Moji rodiče mi zálohu na právo k bytu dali jako svatební dar, zaplatili přibližně 140 tisíc a teď platíme hypotéku.

Tahle finanční nouze nás pak asi čtyři počáteční roky manželství hodně pronásledovala. Museli jsme vydělávat.

Pořád oba do práce a z práce, odcizovali jsme se jeden druhému a dítě jsme odkládali se slovy: Až... Tedy: Až budeme mít nějaký nábytek, až budeme mít ušetřeno, až si koupíme novou lednici a tak dále…

Otázky, které zraňují

Pak se nás i známí ptali, proč ještě nemáme dítě. Nebylo to příjemné, okolí si mnohdy kolikrát neuvědomí, že tyhle otázky velmi zraňují.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Mezitím jsme se o dítě začali pokoušet. Trvalo to dva roky, ovšem bez výsledku.

A pokračovaly otázky i od kamarádek, které už dítě měly, nebo ho čekaly. Manžel doslova utíkal, aby sedl do auta bez otázek. A co jako odpovědět? Že chceme, ale nejde nám to?

A to nemluvím o tom, čím ho prudila jeho matka. Neustále se ptala, proč, proč, proč? A nakonec jsem já byla ta špatná, že prý dítě nechci. Nechápu, jak na takovou kravinu přišla.

Pomoc na klinice

Když se nám nedařilo, rozhodli jsme se zajet na reprodukční kliniku do Plzně. Je to velmi známá klinika, říká se o ní, že pomůžou k dítěti i beznadějným párům.
 
V té době jsem byla v depresích, brala jsem antidepresiva, manžel radši trávil většinu času v práci, než aby byl se mnou doma. A díky těm deptátorům se mnou přestal spát.

On by i chtěl, ale ztratil erekci, protože - jak mi přiznal - si pak připadal jen jako ploditel. Prostě za každou cenu zplodit dítě. Také proto, aby těm deptátorům zacpal ústa. Pořád na to musel myslet a prostě to nešlo. Ani se mu nedivím.

Obrátili jsme se tedy na kliniku, kde kupodivu manžel nabral druhý dech. Prostě něco se dělo, někam jezdíme, děláme.

Podstoupila jsem čtyři inseminace. Manžel v pohodě vždy odevzdal sperma, já absolvovala vnitřní ultrazvuk, pak jsme dvě hodiny čekali, než oddělí laboratorně jeho nejsilnější spermie.

Podotýkám, že podle vyšetření jsme oba zdraví a plodní, jen nám prostě "cosi" nesedí, a to cosi nám znemožňuje počít přirozeně. Na inseminaci zjistili mojí ovulaci, jestli mám zralá vajíčka, a pak do mě vpravili tenkým katetrem přes děložní čípek do dělohy manželovo sperma.

Ztloustla jsem 20 kilo

Poté jsem vyfasovala hormony a čekám, jestli to dostanu. Čtyřikrát jsem tuhle šílenou proceduru absolvovala, čtyřikrát to nevyšlo. A díky hormonům jsem přibrala dvacet kilo.

Připadám si jako almara, jsem nechutná, oteklá, odulá. Manžel mě má sice rád, chová se ke mně pořád hezky, ale vidím na něm, že ho prostě nepřitahuju.

A já už si taky nevěřím. Když třeba přišel do koupelny, kde se koupu ve vaně, v panice jsem na sebe z věšáku shodila ručník, abych se zamaskovala. Prostě aby moje změněné tělo neviděl.

A moje změněná váha je terčem posměchu více lidem, bohužel i příbuzným. Například babička, od které toto neočekávám, mi řekla: Ježíšmarjá, ty jsi tlustá! Já jsem nikdy nic tak obrovskýho neviděla!

Maskování tloušťky

Nosím volné šaty, snažím se to maskovat, ale stejně slýchám hnusné poznámky typu: Tobě teda chutná...

Měřím skoro 180 centimetrů a štíhlost mi slušela, nyní jsem takový ten kolos, golem. A můžu dokola říkat, že za to nemůžu, že to jsou hormony.

Ne, podle okolí mám pouze slabou vůli a je mi předhazováno, že třeba támhleta Markéta má dvojčata z umělého oplodnění, ale rozhodně nevypadá tak strašně. To potěší, že?

Brzy jdeme na konzultaci ohledně prvního "velkého" umělého oplodnění čili in vitro. Budu uspaná, odeberou mi vajíčka, spojí je s manželovými spermiemi a za pár dní mi ta vypěstovaná embrya implantují do dělohy.

Manžel se mnou nechce spát

K tomu patří hormonové injekce, které si budu muset píchat do břicha. Vůbec nevím, co to provede znova s mou tloušťkou a hlavně s mým vztahem s manželem. On se mě od té doby, co jsem přibrala, ani nedotkl. Pořád je unavený, vymlouvá se.

Já nejsem žádná jeptiška, sex mám ráda a potřebuji ho. Ale manžela nepřitahuji, nechce se mnou spát. Spoléhá prostě na to umělé oplodnění, tak mi to taky řekl: Ne, nech mě, necháme to na doktorech.

Bolí mě to, strašně. Procedury na klinice, byť bolestivé, se nedají srovnat s tím, jak mě psychicky bolí nezájem manžela. I když budiž mu k dobru, že na klinice se opravdu snaží, dítě chce.

Jenže on dá sperma a já jsem pak ta, kterou to bolí, která je ponížená na gynekologickém křesle, zatímco on už to odevzdal a čte si v čekárně noviny. Zatímco já zatínám zuby a pěsti, abych neřvala nahlas, když mi tenký katetr proniká do dělohy...