Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Příběh čtenářky: Zvracením jsem zhubla 25 kilo, ale stálo mě to zdraví

  • 77
Na střední škole jsem při výšce 163 centimetrů vážila přes 70 kilo. Věděla jsem, že je to špatně, ale nedokázala jsem začít rozumně hubnout. Nakonec jsem zvolila tu nejhorší cestu, všechno jídlo jsem vyzvracela. Sice jsem byla štíhlá, ale nemocná. Čtenářka Veronika napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

To, že musím zhubnout jsem si uvědomila jednoho dne, když jsem se vracela ze školy. Cestou mi kolemjdoucí kluk v adolescentním věku dal před hromadou lidí hlasitě najevo, že nemám tolik "žrát", protože už tak jsem tlustá jako prase. 

Takovéto ponížení jsem těžce nesla, a proto se rozhodla, že na sobě zapracuju a všechna ta kila navíc během několika týdnů shodím. Pak budu stejně tak krásně štíhlá jako mé vrstevnice.

V časopise mě zaujal článek, ve kterém dívka popisovala, jak pomocí zvracení jídla zhubla velmi rychle. Ale už jsem si nedočetla následky. I když v tu chvíli mi následky byly úplně ukradený, důležitý pro mě byl účinek a výsledek.

A tak jsem se rozhodla, že tento způsob hubnutí zkusím tak na dva měsíce. Až shodím svá přebytečná kila, přestanu s tím a budu jíst pouze zdravě. Kdybych však tenkrát tušila, jak moc jsem se mýlila. Ale ve věku, kdy dívky touží být krásné, oslňovat a pro své okolí být ta dokonalá, jsem nepřemýšlela nad následky.

Nejdříve jsem snídala, pak už ani to ne

Zprvu jsem se ve snídani nijak neomezovala. Představa, že po ránu vyjdu bez snídaně, pro mě byla absolutně nemyslitelná. Proto jsem se zaměřila na jídla v době obědů a večeří. Svačiny jsem vynechala úplně. 

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Ve škole jsem na obědy přestala chodit. Žaludek se mi sice svíral bolestí z hladu, ale pro mě to byl první signál, že žaludek je prázdný a tudíž nemá moje tělo, co spalovat a po čem tloustnout. K večeři jsem jedla pouze zeleninu, kterou jsem šla vždy vyzvracet, ale ten pocit, že mám prázdný žaludek, a že takto zhubnu byl nepopsatelný. 

Něco málo jsem zhubla, ale chtěla jsem víc. Začala jsem tomu propadat. Cokoliv jsem snědla, ať už to bylo ovoce, zelenina, salát, vždy vše skončilo v záchodové míse. A kila šla neuvěřitelně dolů. Za měsíc jsem shodila deset kilo a byla jsem na sebe hrozně moc pyšná. Začala jsem se sama sobě líbit. A tak představa, že bych měla přestat ve svém způsobu hubnutí, pro mě byla absolutní tabu. 

Vypadaly mi zuby i vlasy

Za dva měsíce jsem už vážila 50 kilo a za dalších 14 dní jsem dokázala shodit na 45 kilogramů. Byla jsem unavená, podrážděná. Představa, že bych měla jít s kamarády na večeři pro mě byla noční můrou. Uzavřela jsem se do sebe a kromě školy, jsem svůj čas trávila nejvíce doma u sebe v pokojíku. 

Mamka nic netušila, jen mi neustále říkala, že bych s tou svojí dietou měla přestat, jinak za chvíli budu vypadat jako troska. Ale já ji neposlechla, pro mě existovala jen dokonalá figura. 

Postupně mi začaly vypadávat vlasy, třepit se nehty, začínala jsem mít černo před očima, oteklý obličej a začaly se mi hodně kazit zuby. 

Když mě známí upozorňovali, že vypadám jako bych byla nemocná, pár kilo jsem přibrala, ale nad 50 jsem nikdy nešla. Takovýto způsob hubnutí jsem praktikovala sedm let, až jsem nakonec přišla o všechny své přední zuby, a za nové jsem musela zaplatit ne zrovna malou částku. 

Zachránilo mě těhotenství

Když moje mamka zjistila, co je vlastně za mým hubnutím, zděsila se, ale podržela mě a snažila se mi pomáhat. Ale touha po štíhlé postavě byla silnější. 

I když jsem viděla, jak ji trápí, jak se ničím, nedokázala jsem přestat. Můj přístup se změnil, až když jsem otěhotněla. Už mě nebavilo stranit se svých přátel, dívat se na sebe do zrcadla, jak mám oteklý obličej, jak je mi téměř každý den na omdlení, jak jsem podrážděná a ztrácím všechny milované osoby v mé blízkosti.

A hlavně, nechci, by můj syn měl nemocnou mámu. Chci, aby se na mě mohl spolehnout, abych mu byla oporou. Po sedmi letech zamotaného kolotoče jsem si uvědomila, že v životě jsou důležitější věci a že mi štíhlá postava nenahradí mé kamarády, ani nezajistí být ta nejdokonalejší matka na světě. Krásná postava nám nikdy nezajistí štěstí a spokojenost v životě.