Byla jsem šťastná, spokojená, odjakživa velice aktivní holka a mou vášní byly koně a vše kolem nich. Prakticky celý svůj život jsem tomu věnovala každý den, každou minutu svého volného času a lidé na ranči se stali mou druhou rodinou.
Tvrdé tréninky a dřina byla mou denní rutinou, ale vždy jsem byla velice cílevědomá a tvrdohlavá, a tak mě nikdy nic neodradilo od mého přesvědčení a naplňovalo to můj život. Přišel ale den, kdy se náš klub začal rozpadat a spolu s tím i všechny moje vyhlídky úspěchů s koňmi do budoucna. Ale to jsem si nedokázala za žádnou cenu připustit a chtěla jsem dokázat ostatním, že to zvládnu i bez nich. Dnes už vím, že jsem to potřebovala dokázat především sobě.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Přestala jsem mít kontrolu nad svým vlastním životem a to mě dostalo. Tohle psychické vypětí jsem potřebovala zřejmě vykompenzovat a začala více sledovat své tělo a řekla si, že potřebuji něco změnit a to to, jak vypadá moje tělo. Nikdy před tím jsem si jídlo nekontrolovala a jedla „normálně“ vše, co mi chutnalo a se svým tělem byla spokojená. Dostala jsem se tedy k různým fitness stránkám a článkům o cvičení a zdravém životním stylu. Začala více přemýšlet nad tím, jak moje tělo vypadá a jak jím.
Jídlo i cvičení mělo řád
Zpočátku jsem to nebrala až tak vážně. Cvičila jsem, když jsem měla chuť, začala si vařit vlastní jídlo s nadšením a některé potraviny nahrazovala „zdravějšími“. Ale postupem času, co jsem se dostávala hlouběji a hlouběji do světa „zdravého životního stylu a fitness“ (jako patnáctiletá holka věřila prakticky všemu, co se na internetu psalo o hubnutí a spalování tuků), jsem tomu propadla a absolutně mě to pohltilo. Na ničem jiném nezáleželo, zabývala jsem se jen jídlem a cvičením.
Nutno dodat, že dřina na koních se znásobila, protože všechna práce zůstala na mně a to stres ještě zvýšilo. Škola byla jen takovým mrtvým bodem mého dne, který mě zdržoval od cvičení, zatímco jsem neustále zírala na hodiny, kdy přijde další čas na jídlo. Po přečtení několika článků, nejčastěji s tématem „efektivní hubnutí“, které radily kdy, co nebo kolik toho jíst, aby hubnutí bylo efektivnější, jsem začala konat tak, jak doporučovaly.
Od rad „nežer“ po předražené programy na míruJak se za 50 let změnily postupy hubnutí?  Iva Málková |
Pak nezáleželo na tom, zda mám hlad nebo nemám, pokud neuplynuly 3 hodiny od předchozího jídla, že jsem na mojí hodinku kardia doma absolutně vyčerpaná. Přestala jsem naprosto poslouchat svoje tělo i své okolí, odstrkávala od sebe lidi, které miluji. Nejradši jsem byla sama. Myslela jsem si, že je to normální a ostatní tomu nerozumí a já vše dělám tak, jak se má. Že je to správné a je to zaručená cesta k tomu, být šťastná.
Zpočátku jsem možná byla. Líbilo se mi, jak se moje tělo mění, jak začínám vidět břišáky. Celá tahle vize o zdravém životním stylu a pevném vyrýsovaném tělíčku, které mi zaručí šťastný naplněný život, byla mou celodenní náplní. Nic jiného prostě neexistovalo. A jen pomyšlení na vykročení ze cvičebního a jídelního režimu mě tahalo za vlasy. Porce se zmenšovaly a množství zátěže zvyšovalo. Ráno to byl třeba jogurt s müsli nebo ovesná kaše z maximálně 40 gramů vloček, ke svačině půlka obloženého celozrnného rohlíku se zeleninou (druhá byla ke svačině odpolední), k obědu například maso s kuskusem a k večeři míchaná vajíčka se zeleninou.
Nutno dodat, že jsem se nikdy nedostala do bodu, kdy bych nejedla vůbec nebo opravdu extrémně málo. Ale vzhledem k mému výdeji a vývinu byl příjem opravdu směšný a kila začala jít dolu. Přestože jsem to vůbec nepotřebovala s 51 kily při 164 centimetrech. A tak to začalo. Neustálé kontroly v zrcadle, přemýšlení, jestli ke svačině celý rohlík, nebo radši jen půlku, jestli hodina nebo dvě kardia poté, co přiběhnu uřícená domů z koní, neustálá podrážděnost a nechuť se s někým bavit.
Cvičení jsem brala jako povinnost. Nikdy jsem neměla dost, přestože změny byly vidět, já chtěla víc. Jít s přáteli ven a bavit se ve mně vyvolávalo neuvěřitelné psychické vypětí, a přestože jsem si hrála na šťastnou a veselou, v té době to tak rozhodně nebylo. S kily na váze jsem zatočila během 14 dní. A lidi si začali všímat. Po nějaké době si samozřejmě všimla i maminka, která se zděsila, že musím okamžitě přestat a pamatuji si, že i plakala, protože jsem se jí ztrácela před očima.
Po střevní chřipce nastal zlom
Přesně si pamatuji ten den zlomu. Ten den, kdy jsem si uvědomila, co jsem provedla sama sobě. Byly Velikonoce a mě postihla střevní chřipka, celý den jsem zvracela. To zapříčinilo další 2 kila dole. Koukla jsem se na sebe do zrcadla a zhrozila se. Stoupla na váhu, abych se přesvědčila, že ta smrtka v zrcadle nemohu být já. Byla to pravda a já nevěřila vlastním očím, když jsem na váze uviděla číslo 43. Kam se poděla ta zdravá, štíhlá holka, která chtěla jen trochu vyrýsovat postavu a žít zdravě jako ty holky z Instagramu? Kam se poděl můj elán ke skutečnému životu?
Porucha příjmu potravyPříznaky a symptomy Následky Léčba |
Nebylo to lehké, obzvlášť ne pro mě a zpočátku se mi chtělo neustále brečet a měla pocit, že se musím jít zahrabat. To muselo přestat. Se ženskými tvary se samozřejmě ztratila i menstruace. Tak začala léčba. Hormonální injekce, kontroly na ultrazvuku, nasazení antikoncepce a díky tomu následné vypadání půlky vlasů na hlavě. Vyhlídka mít v budoucnu děti dosti mizivá. Nic, čím by si holka v 15 ti letech chtěla projít. Proč ale? Proč tohle všechno muselo předcházet tomu, abych konečně začala akceptovat sama sebe?
Byla to lekce, kterou už si nikdy nechci projít, ale zároveň i životní zkušenost, která mi přinesla spoustu porozumění a pochopení. Za poslední dva roky jsem si těchto otázek položila nepočitatelně. Posuzovala jsem svoje tělo s „fitnesskami“ nebo fotkami modelek z reklam a nikdy pro mě nebylo dost dobré. Přála bych si teď dát svému patnáctiletému já pohlavek, aby si uvědomilo, že jsme každý jiný. Každý máme jiné tělesné proporce a něco, co ten druhý zase nemá. Zásadním krokem ale bylo to uvědomění. Uvědomění si, že se miluji taková, jaká jsem a že k spokojenému životu nepotřebuji pekáč buchet na břiše a že jsem neustále ubližovala nejen sobě, ale také svému okolí.
Nabírání váhy se někomu může zdát velmi jednoduché, možná i směšné. Však se dnes o ničem jiném nemluví, než jak efektivně a rychle zhubnout. Ale není. V průběhu této nemoci jsem si k jídlu vytvořila postoj nepřítele. Nevnímala jsem ho jako palivo a přestože jsem chtěla jíst zdravě, zdravé to rozhodně nebylo. Šlo to krůček po krůčku a trvalo mi to 2 roky. Nepovím vám zaručený lék na to, jak se z tohoto nehezkého období dostat. V tuto chvíli vám nepomůžou chytré řeči babičky, protože jste svým vlastním nepřítelem a bojujete sami se sebou. Hlodá vás to zevnitř a vy sama musíte říct už dost!
Začala jsem sledovat na internetu různá videa a příběhy holek, které si prošly ještě horší mírou poruchy příjmu potravy od anorexie po záchvatové přejídání, která je dostala třeba až na nemocniční lůžko, a rozhodně jsem mezi ně nechtěla patřit. Hltala jsem články o zdravé a pestré, skutečně vyvážené stravě a uvědomila si, že jídlo není nepřítel. Stala jsem se vegetariánkou, začala s atletikou, která je mou novou vášní. To změnilo celý můj pohled na svět výživy a jídlo jsem začala skutečně milovat. Váha pomalu stoupala a ani to nebylo jednoduché. Ale já věděla, že je to tak správně a mé tělo si to žádá. Našla jsem konečně rovnováhu.
Teď poslouchám své tělo
Po 2 letech neustálé kontroly nad sebou samou konečně mohu říct, že jsem skutečně šťastná a miluji se taková, jaká jsem. Nutno ale podotknout, že někde uvnitř je stále zakotvený ten štiplavý hlásek, který vám chce říct, nejez tolik. Snažím se neposlouchat. Mám milující rodinu, skvělé přátele a na tom skutečně záleží.
Chtěla bych se s vámi také podělit o některá fakta a informace, ke kterým jsem se dostala skrz přečtení převážně zahraničních článků. Podle nich jsem došla k názoru, že jsem si zřejmě procházela poruchou příjmu potravy nazvanou „Anorexia athletica“.
Je známá také jako nutkavé cvičení, hypergymnasia nebo sportovní anorexie. Nejčastěji se objevuje u sportovců, hlavně u těch, jejichž účast v daném odvětví sportu klade důraz na štíhlost, vyrýsovanost nebo muskularitu. Lidé s touto poruchou se neustále zaměřují na své sportovní výkony a mají neustálé nutkání být „fit“. Jelikož je sport spíše příznivý, lékaři často jen velmi těžko rozliší, zda se jedná o zdravou či nezdravou formu zátěže, ačkoli lidé postiženi touto poruchou stále pokračují s přemírou aktivity, přestože jim to očividně ubližuje.
Tato porucha se často ani do mentálních poruch v lékařských manuálech nezařazuje. Média na tomto místě hrají velice značnou roli v nátlaku na sportovce a to mít perfektní tělo pro lepší výsledky. Stejně jako u anorexie samotné si často lidé předtím prošli nějakou tíživou nebo stresující životní situací, prochází depresemi nebo i nízkým sebevědomím. Hledají smysl života pouze v kontrole nad svým tělem, což je často způsobeno tím, že nemají kontrolu nad vlastním životem.
