Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přišel jsem o varle, ale žiju, napsal svůj příběh čtenář Jakub

aktualizováno 
Bulku na varleti jsem objevil v sedmnácti letech, ale než jsem našel odvahu to řešit, uběhl více než rok. Lékaři mi následně varle odebrali. Čtenář Jakub napsal další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Snímek nádoru varlete (ilustrační fotografie) | foto: Profimedia.cz

Začalo to v roce 2013. Byl jsem na preventivní prohlídce u obvodní doktorky a jako každému v mém tehdejším věku (sedmnáct let) mi byla položena otázka, jestli si prohmatávám varlata. Moje odpověď zněla automaticky ano, i když jsem si je nikdy nekontroloval, protože jsem si myslel, že mě nic takového nemůže potkat.

Domácí lékař

Když jsem přišel domů, tak jsem si teprve uvědomil souvislosti. Babička umřela pět let předtím na rakovinu prsu, takže táta i já se sestrou máme, byť malé, riziko nádoru ať už zhoubného nebo nezhoubného. Varlata jsem si ještě ten večer prohmatal a okamžitě mě polil studený pot, když jsem si na pravém varleti našel objekt. Pro jistotu jsem to několikrát zkontroloval, ale pokaždé byl ten objekt na stejném místě.

Kvůli tomuto nálezu jsem měl několik bezesných nocí, kdy jsem se snažil uklidnit namlouváním, že se nic neděje a že varle jen špatně vyrostlo. To mi vydrželo asi půl roku, ale pak jsem si začal připouštět i variantu rakoviny a bál se, že mi varle budou muset vzít. Přesvědčoval jsem sám sebe, že je určitě nádor nezhoubný, ale v koutku mysli se krčila zhoubná varianta. Strach prolezl skrz celé mé vědomí.

Inspirovala mě zkušenost Petra Koukala

V květnu 2014 jsem shodou náhod na internetu narazil na badmintonistu Petra Koukala a jeho příběh se zhoubným nádorem levého varlete. Týden mi to leželo v hlavě, než jsem se bez vědomí mého svého okolí vydal opět k obvodní doktorce. Ta mi bez zbytečného zdržování vypsala poukaz na vyšetření na ambulanci v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Stejně jsem tam ale hned nezamířil. Ve škole jsem měl závěrečné zkoušky a na vyšetření zapomněl.

Po zkouškách jsem měsíc odpočíval. Užíval si klid prázdnin, které už nikdy mít nebudu. Ale desátého července jsem narazil na ten poukaz od doktorky. O dva dny později jsem se vydal do nemocnice, kde mi ultrazvukem zkontrolovali pro jistotu obě varlata.

Narazil jsem na příjemného doktora, který se mi snažil skutečnost, že varle tak jako tak budou muset vzít, sdělit šetrně, ale mou hlavou rezonovala myšlenka, že o něj prostě přijdu, takže jsem svou reakcí „tak jo no, co s tím nadělám“ doktora překvapil. Ještě ten den jsem seděl na posteli v pokoji na urologii a až teprve v tu chvíli oznámil tuto skutečnost rodičům.

Můj boj s nemocí

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Nejprve jsem zavolal mámě, která začala hned plašit a všechno vidět černě. Nakonec jsem ji aspoň zaúkoloval donesením věcí do nemocnice. Následoval táta. Ten tu skutečnost vzal s klidem, i když zklamaný vzdech, který jako by říkal, že je mu moc líto, že to potkalo i mně, když už mu rakovina vzala mámu.

Měl jsem štěstí

Anestezii jsem snesl velmi dobře. Hlava mě nebolela, špatně mi taky jakž takž nebylo a už ráno po operaci jsem za asistence sestřičky obešel postel. O dva dny později jsem byl propuštěn domů. O několik dní později jsem dostal informaci, že nález byl nezhoubný a na následné kontrole na CT mi žádné metastáze ani jiná ložiska v těle nenašli.

Nevím, co bych dělal, kdybych šel na operaci hned poté, co jsem si nádor našel. Asi by to na mě mělo daleko větší psychický dopad. Ale díky této zkušenosti jsem se rozhodl, že budu kamarády ve svém okolí upozorňovat, aby si svá varlata kontrolovali a aby si také nemysleli, že je to nemůže vůbec potkat.

Pokud byste chtěli čtenáře Jakuba kontaktovat a zeptat se na jeho zkušenosti, můžete zde.

Autoři:



Nejčtenější

Co s vámi udělala? řvala po Výměně Kristýna na své děti a opustila je

Kristýna žije s přítelem Filipem a společně vychovávají její dvě děti.

O své minulosti Kristýna (23) z Výměny manželek mluvila málo. A když už, tak jen mezi řečí. „Až teď jsem si uvědomila,...

Děti rozeznám, i když brečí, říká maminka čtyřčat

Chvilka klidu je pro maminku čtyřčat opravdu vzácná.

Svému synovi chtěli pořídit sourozence, ale příroda tomu chtěla jinak. Místo jednoho má tříletý Vojta hned tři sestry a...



Máma neví, že mě baví zabíjení, řekla dvanáctiletá dcera ve Výměně manželek

Blanka s přítelem Valentýnem a jejich nejmladší dcerka Saša.

Mia žije s přítelem a dvěma dětmi v Kladně. I když je jí teprve 25 let, o jejich výchově má docela přesnou představu....

Doktorka mi řekla, ať „to“ dám radši pryč, řekla matka zdravé holčičky

Tchyně Martina a zeť Ján se v porodnici, kam doprovázeli Marii k porodu, hodně...

Některá maminka porod císařským řezem nechce, ale stejně to tak nakonec skončí. Jiná o něj žadoní, ale nakonec porodí...

Devadesátkový trend znovu na scéně. Čtyři tipy, jak nosit džíny do pasu

Jak nosit džíny čtyřikrát jinak?

Džíny patří k základním kouskům šatníku. Stačí jen najít střih, který si bude rozumět s naším typem postavy, a máme...

Další z rubriky

Nedávejte dětem boty po sourozencích, ničíte jim nohy, varuje odbornice

Ilustrační fotografie

Je to paradox. Přestože se většina dětí rodí se zdravými nožičkami, třetina prvňáků má ploché nohy. Potíže se pak...

Manuál pro vytížené matky: stanovte si pravidla a neříkejte musím

Ilustrační fotografie

Pokud máte děti, pracujete na dvojnásobný úvazek už jen tím, že se o ně staráte a že pečujete o domácnost. A když k...

Má tři autistické děti a sama onemocněla. Pomozte a přijďte na Jarmark

Paní Blanka žije s postiženými dvojčaty v nájemním bytě na okraji Liberce.

Mnohé rodiny s obtížemi zvládají péči o jedno postižené dítě. Paní Blanka má tři syny a všichni jsou autisté. Dva z...

Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.



Najdete na iDNES.cz