Můj návrat domů je už takový rituál. Když přijdu před sedmou, vítá mě žena slovy: "Co tady děláš tak brzo?"
Když přijdu jako obvykle, tedy spíš až po osmé, dívá se na nějaký seriál a jen zašeptá: "Večeři máš na stole."
Občas svou ženu ráno na rozloučenou políbím, když je vzhůru nebo když se mi přimotá do cesty. Když přijdu z práce, tak už to, pravda, nedělám... Třeba bych ji rušil u toho seriálu (zasměje se).
Jsme spolu 36 let. Za tu dobu se vztah změní, už to není takové to zamilování, kdy je člověku dvacet a tluče mu srdce, dnes je to spíš přátelství, důvěra. Nejspíš to tak má být.
Svou ženu jsem viděl poprvé na venkovské tancovačce. Slavil se Den požárníků, já tam byl na chatě, a tak jsem přiběhl v džínách, naboso, ponožky mi čouhaly z kapsy. Líbila se mi, protože byla štíhlá, nakrátko ostříhaná a v bílém tílku, působila sportovně.
Ona na ty mé čouhající ponožky dodnes vzpomíná jako na zábavnou historku, protože vesnické báby říkaly jejím příbuzným: "Prosím tě, za Blankou tam chodí nějaký patnáctiletý kluk!" Bylo nám devatenáct a na první rande nepřišla, protože chodila s někým jiným.
Těch šestatřicet let náš vztah vydržel především proto, že moje žena toleruje všechny mé excesy - pracovní a sportovní. Odjel jsem třeba na rok stážovat do Ameriky a ona tu zůstala sama s dvěma malými kluky. I po návratu jsem byl pořád v práci, a když jsem přišel domů, dělal jsem kandidaturu, pak doktorát, a k tomu jsem věčně sloužil.
Teď je z ní ještě ohromná babička, šla do předčasného důchodu kvůli vnoučatům. Vyváří jim jako cateringová firma a ještě se stará o naše maminky.
Jediná věc mi na mé ženě vadí: že neřídí auto. Argumentuje slovy: "Co bych já v téhle rodině ještě měla všechno dělat!"
Co jí asi vadí na mně, je ten ohromný shon, v kterém žiju. Když jdeme do divadla a musíme ve čtvrt na sedm z domova, já za tři minuty čtvrt přijíždím z práce. Ona je už nervózní, často mi vyčítá, že si na chvíli nesedneme, už od Vánoc se chceme sejít s přáteli a nedokážeme najít společný termín. Ani vlastně nevím, kdy jsem se svou ženou naposledy byl na večeři, ale někdy spolu jdeme na pivo, naposledy předevčírem cestou z plavání.
Vážím si své ženy, protože rodina je to nejdůležitější a vnoučata to jediné, co po nás zbude. Ale možná bych měl rád i takovou, která dělá kariéru... Moje sestra je lékařka, má soukromou praxi a vychovala tři děti, takže to asi jde skloubit.
Feministku, která by pracovala jako jeřábnice, pěstovala box nebo vzpírání, bych ovšem mít nemusel. Ženy si za to, co dělají pro rodinu, zaslouží, aby je muž chránil. Žena je od přírody slabší, což vidím i při transplantaci srdce. Skutečně nemohu dát srdce drobné ženy někomu takovému, jako je například veslař Chalupa. Říká se, že srdce ženy vydrží víc, v kardiochirurgii to ale neplatí, po operacích umírají ženy častěji než muži a také si více naříkají. I moje žena se sesype a rozpláče snáz než já. Proč by to tak nemělo být? Proč bych nemohl ženě podržet dveře nebo jí pomoci s kufrem?
Vy jste přece naše okrasy v životě.
Říkám své ženě Blanko. Anebo mede. To vzniklo tak, že jsme byli v Americe u známých a oni si říkali ,honey’. Povídám Blance: "To je sranda, oni si říkají mede!" A už jí to zůstalo.
V mobilu ji mám uloženou jako Blanku. Jak ona mě, nevím, ale můžeme jí zavolat. (Bere telefon.) Mně tedy říká většinou dědo. "Čau, hele, mám speciální dotaz, pod čím mě máš uloženýho v telefonu?" Takže Honza. "A nejčastěji mi asi říkáš dědo, viď? Newmane mi říká náš Tomáš..." Tak prý taky někdy Honánku.
A jak své ženě dávám najevo, že ji mám rád? Přece tím, že jsme spolu, ne? Moje maminka mi vždycky říkala: "Jestli si najdeš jinou, tak tebe vyrazím a Blaničku si nechám."
|
prof. MUDr Jan Pirk, Dr. Sc. (narozen 20. 4. 1948) |
