Jeden psychiatr mi vysvětlil, že je za tím fertilita neboli plodnost. Ženy ji věkem pozbývají, takže začínají být smířlivější, muži ji úplně neztratí nikdy. Na chápání druhých nemají pomyšlení, protože si musejí pořád bránit teritorium a vyhánět z něj jiné samce.
Někteří se pak vymezují (pro jistotu) nejen proti konkurentům v lásce, ale vůči všem a všemu. Občas se pak stane, že jim v teritoriu nezůstanou ani ty samičky - chudákům osamělým.
Může za to testosteron. Ne že bych proti němu něco zásadního měla. Ve skutečnosti mi už dávno učaroval. Přesněji řečeno, vždycky se mi líbili spíš chlapi, co tímto hormonem překypovali, než ti, jimž se ho jakoby nedostávalo. Hluboký hlas, široká hruď (nejlépe ochlupená) a razantní výroky přitahují opačné pohlaví spolehlivě.
Potíž je zřejmě jen v kvantitě. Testosteronem příroda nešetří, a tak se ho většinou uvolňuje víc, než se dá spotřebovat na rozumné účely, jako je plození dětí nebo stěhování nábytku. Co s ním potom?
V dávných dobách byla otázka vyřešena lovem. Takový chlap šel lovit, a než uhnal kance, přemohl jelena nebo utekl před medvědem, klesl testosteron ke dnu a udělal tak místo pro další příděl. Nepřetékal.
Dneska některým přetéká, což je trochu potíž, protože maso se prodává balené a medvědů ubylo. Zbývá jediná možnost, jak využít hormon mužství, a to je boj s nepřítelem. Jenže nepřátel se taky vždycky nedostává, a tak se projevuje potřeba průběžně je vytvářet.
Nepřítelem může být skoro každý: fanoušek jiného fotbalového klubu nebo jiné politické strany, ten, kdo si postavil auto na místo, kde obyčejně stává to vaše, či podřízený, který vás obešel a jednal rovnou s vaším nadřízeným. Dále ovšem každý muž, který není vaší partnerce vysloveně protivný.
Přitom nemusí jít jen o nepřítele mužského rodu. Nepřítelem může být i tchyně, švagrová a někdy i vlastní potomek, s nímž je třeba dělit se o přízeň a kapacitu ženy - matky.
Vymezování se se může dále projevovat celkem neškodným kverulantstvím (zase jste mi dali do bramboračky míň hub než tomu přede mnou), ale i nebezpečným poměřováním kompetence: Píchnu pacientovi heparin, schválně jestli doktor, co si myslí, že je chytřejší než já, pozná, nač umřel.
Někteří dokonce střílejí. Například učitele a spolužáky ve škole, hosty v restauraci nebo jen tak lidi na ulici. Píše se o nich každou chvíli, a ať hledám jak hledám, ne a ne najít mezi střelci ženskou.
Vlastně jsou to chudáci. Ne že by ženské hormony nedovedly člověka taky svést z cesty, ale aby se kvůli nim střílelo anebo dokonce dlouhodobě válčilo...? Přitom testosteronu ve světě přibývá. Hlavně v Číně, kde chtějí všichni chlapečky, a když ultrazvuk ukáže, že je v břiše holčička, jdou na interrupci. To může být ještě větší malér než přibývání skleníkových plynů. Akorát že se o tom tolik nemluví, přesněji řečeno, nemluví se o tom vůbec.
Ovšem mělo by. Protože takový skleníkový plyn může sice rozpustit ledovce, způsobit sucha, povodně a možná dokonce obrátit Golfský proud, což by určitě nebyla žádná legrace, ale co do nebezpečnosti se nemůže s testosteronem rovnat. Testosteron je větší mrcha.
Řekla bych, že je nejvyšší čas svolat kvůli němu taky nějakou světovou konferenci, stanovit limity emisí a vymyslet způsob sankcionování pro země, které je překročí.
Jen se trošku bojím, aby se s ním nechytračilo jako s těmi skleníkovými plyny. Jak znám politiky, určitě na začátku nadsadí, aby mohli později jakoby nevyčerpané emise ještě prodávat. Třeba do té Číny.
 Autorka Radka Kvačková vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz |
