Když má vzpomínat na svoje školní léta, vybaví si stísněnost, s níž každé ráno vcházela do budovy školy, a pak má jeden vyloženě silný zážitek. Na vysvědčení v první třídě se tenkrát psávala jedna známka a ona dostala místo jedničky dvojku. Už neví proč, ale vnímala to jako ostudu.
Nejspíš to všechno dohromady zapříčinilo, že Miroslava Vlčková začala o vzdělání svých vlastních dětí přemýšlet jinak. „Ze škol si neseme spoustu zranění. Začíná to tříděním na jedničkáře a ty ostatní, kteří nejsou tak dobří. Nezáleží, jestli je hodnocení pozitivní nebo negativní – člověk se do budoucna stává závislým na tom, co o něm říkají ostatní,“ vysvětluje.
Nejstarší syn Miroslavy Vlčkové byl ještě batole, když se poprvé setkala s pedagogikou italské pedagožky Marii Montessori.
Miroslava Vlčková (43)
|
„Šla jsem na seminář a lektorka tam vytáhla prádelní koš a ukazovala nám, jak zabavit a rozvíjet dítě obyčejnými činnostmi, jako je třeba přelévání vody z nádoby do nádoby. Byla jsem uhranutá tou jednoduchostí a přirozeností,“ říká žena, která o pár let později založila rodinné centrum, kde začala s Montessori pedagogikou pracovat. Postupně přibyla školka, škola a také institut, kde se dnes školí učitelé. O Montessori pedagogiku je totiž mezi českými školami stále větší zájem. Také ubývá mýtů, které kolem ní panovaly, ačkoliv některé zůstávají. Třeba ten, že děti si v takové škole dělají, co chtějí.
„Málokdo ví, že máme kurikulum. To znamená, že děti u nás dostanou obsah, tedy znalosti, a k tomu získají i dovednosti, které jim ve většině státních škol nedají a které jim zůstanou po celý život,“ vysvětluje Miroslava Vlčková a zmiňuje největší přednosti tohoto vzdělávání: v heterogenních věkových skupinách školáci fungují jako malý skutečný svět, budují si vztahy mezi sebou, učí se spolupracovat, komunikovat, zároveň se starají samy o sebe, připravují si jídlo, učí se zodpovědnosti za sebe i svou malou lidskou společnost.
A jsou také samostatné, což dokazuje případ nejstaršího syna Miroslavy Vlčkové. Třináctiletý Kryštof loni odjel na rok studovat do Švédska, kde je velmi spokojený.
„Je na druhém stupni Montessori školy ve švédském městečku Sätila. Škola vypadá jako farma. Kryštof tam žije v komunitě dospívajících dětí, které se kromě normálního učení starají o chod celého zařízení,“ vypráví Kryštofova matka a přiznává, že nebylo jednoduché prvorozené dítě pustit do světa, ale cítila, že je to tak správně. Právě takto vnímá svůj rodičovský úkol: pomoci dítěti na cestě k nezávislosti.
