"Ale je to spíš shoda náhod, ne že bych se bála. I když za volant budu sedat se smíšenými pocity," tvrdí Monika Žídková.
Monika Žídková odpoví na vaše dotazy on-line v pondělí od 14 hodin.
Po vášnivém tangu ve třetím kole se zařadili s partnerem Janem Halířem mezi favority letošní StarDance. Dál je čekal tanec passo doble. Ve fialových tanečních šatech, v nichž ho měla odtančit, to Žídkové další týden moc slušelo, přenos však téměř celý proplakala.
„Do soutěže zasáhl osud, ale ještě víc zasáhl do života další rodiny,“ oznámil Marek Eben, když ohlašoval, proč už spolu Žídková a Halíř nevystoupí. Cestou z tréninku tanečník vjel s autem do protisměru a zabil člověka. Sám se při nehodě zranil. Žídková oznámila, že se loučí: „Nebylo mi to už líto, pro mne soutěž skončila ve chvíli, kdy jsem se tu zprávu dozvěděla. Mrzelo mne, co se stalo, že se to nedá vrátit a že vznikla bolest mnoha lidem.“
Má známá byla při přenosu dojatá a vyprávěla mi, jak vám i partnerovi fandila, abyste těžké chvíle přestáli. Přitom má za sebou nehodu, kdy se čelně střetlo jejich auto s vozem, který vyjel ze zatáčky v protisměru. Přežili to, ale ona jeho řidiče bude do smrti nenávidět.
Chápu to, i mně se při přenosu honily v hlavě hrozné věci. Třeba že se ta rodina v tu chvíli dívá na StarDance, že my tu tančíme, zatímco oni přišli o blízkého člověka... To pozlátko, šaty, to, že byl člověk hezky nalíčený, to nebylo podstatné. Marek Eben řekl hezky, že ty šaty jsou vlastně „naše montérky“. Šlo jen o to večer nějak zvládnout.
Váš tanečník jel právě z tréninku, jak jste se o nehodě dozvěděla?
Volal mi jeho bratr, ale netušila jsem v tu chvíli, jak vážné to je. Zda přijde druhý den trénovat, nebo má třeba zlomenou nohu. To jsem se dozvěděla až další den, i to, že tam zemřel člověk.
Jaký je Jan Halíř řidič? Sám řekl před soutěží, že stres zvládá, ale nesmí přijít v autě. „Tam je to se mnou fakt špatný,“ prohlásil.
Tomu sama nerozumím. Jezdila jsem s ním často a většinou jsem spala. To se vám nestává s někým, s kým se bojíte. Vlastně to celé nechápu. Honza byl odpoledne v pohodě, i když těmi tréninky a soutěží jsme byli hodně vyčerpaní.
Věříte na taková varování, na osudové momenty?
Věřím na černé kočky, ale znamením příliš nepřikládám váhu. Samozřejmě si říkám, že kdybychom skončili o půl hodiny dřív nebo šli na kafe, nemuselo se to stát. Možná si někdo řekne, že mne se to netýká, ale hodně si věci připouštím, někdy až zbytečně moc, v tom asi nejsem zrovna racionální.
Napadlo vás, že jste v tom autě třeba zrovna mohla sedět také?
Došlo mi to, když mi lidé volali a posílali esemesky, zda jsem v pořádku. To mne mrazilo.
Kytka zvadlejch růží
Jako řidička najedete čtyřicet tisíc kilometrů ročně, řídíte od osmnácti let. Zažila jste někdy podobnou situaci?
Za volantem ne, ale před jedenácti lety boural manžel. Jiný řidič ho tehdy vytlačil ze silnice. Neměl vážná zranění, ale byla to ošklivá nehoda. A jednou se proti nám otočilo auto na dálnici, ubrzdili jsme na poslední chvíli.
Co vám v takových momentech probíhá hlavou?
Že je to všechno chvilička. Někdo si potřebuje zavolat, otevřít lahev s pitím - a to jsou pak okamžiky, které nelze vrátit.
Obraťme to. Co kdybyste to byla vy, kdo pustil vůz do protisměru?
Každý řidič se takového okamžiku bojí, ale není možné si to připouštět. Samozřejmě bych byla zoufalá. Ale i tak je třeba se s tím vyrovnat, protože život jde dál.
Proto jste Janu Halířovi přála hodně síly?
Určitě. Ví, co se stalo, a ví, že se k tomu bude muset postavit. Ale musí se s tím srovnat i on sám a udělat krok k normálnímu životu. Je to hrozně těžké, má malou holčičku, život před sebou a taková věc bude chtít čas... A stejně se to asi nikdy úplně nezahojí.
Napadlo vás navázat nějaký kontakt s tou druhou rodinou?
Chci napsat pár řádek, ale zatím jsem neměla klidnou hlavu, abych přesně vystihla to, co cítím. Vím, že slova nepomůžou vrátit život, ale pokud by fungovala jako útěcha, budu ráda. To je všechno, čím můžu nějak přispět.
Podobné zážitky má ve vašem týmu StarDance i Jiří Schmitzer. Také on způsobil smrtelnou nehodu. Nehovořili jste o tom?
Ani na to nebyl prostor. Vlastně byla generální zkouška před přenosem ještě náročnější než celý přenos. Všichni byli smutní, atmosféra byla ztěžklá tím, co se stalo. Nikomu se nechtělo tancovat ani moc mluvit.
Jednou jste řekla, že mezi miss jsou vztahy nepříjemně konkurenční. Ve StarDance je atmosféra jiná, hodně párů z loňské soutěže spolu dál kamarádí. Jak jste si s tanečním partnerem blízcí?
Netančili jsme spolu sice tak dlouho, ale jsme oba bezkonfliktní, dobře jsme si sedli. Seznámili se i naši partneři, často byly na zkouškách i naše malé dcery, Nikolka a Honzova Natálka.
Po nehodě se spekulovalo, zda budete, či nebudete v soutěži pokračovat. Zda nedostanete jiného partnera. Jak to bylo?
Nikdo mi jiného tanečníka nenabídl a stejně bych ho nepřijala. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o rozsahu nehody, bylo mi jasné, že ta hezká a zábavnější část soutěže končí, nastává to smutné. Že se musím obrnit proti médiím a bude moc těžké v sobotu vystoupit.
To byl také důvod, proč jste utekla z tiskovky?
Ale já neutekla. Prostě jsme odešli, ta možnost byla. Ta soutěž je o tanci, a tak měli dostat prostor hlavně tanečníci, kteří ten večer soutěžili. Navíc si myslím, že přehnaná medializace v tomto případě nikomu neprospívá.
Ještě mi nedá, vy jste vážně dostala kytici černých růží? Jak se psalo v jednom deníku...
To je to, o čem mluvím. (smích) Po prvním přenosu jsem skutečně dostala od svého muže kytici růží, ale byly rudé a nádherné. A já tu kytici měla celý týden hrdě vystavenou. Pak mi ji holky z kostymérny nechaly uschnout a já ji tam měla dál pro štěstí. Když jsem si v sobotu vyklízela šatnu, vzal mi manžel kytky do auta, abych si je dala doma do krbovny. A pak vyšly fotky s popiskem, že jsem dostala černé růže, které „manžel tajně odnáší do auta, aby se Monika nezhroutila“. Můj život mi vážně vyhovuje
Na začátku soutěže jste tvrdila, že se bojíte, aby časově náročným tréninkem netrpěla rodina, hlavně dvouletý David a prvňačka Nikolka. Zvládli jste to?
Bála jsem se zbytečně, zdálo se, že jsem jim ani tak moc nechyběla.
Jak dcera nesla to, že maminka už netančí?
Je to typická holčička, takže to pořádně oplakala. Hrozně se jí totiž líbily šaty, zkoumala, jaké kdo na nich má kamínky, ptala se mne na barvu... Když jsme jí pak řekli, že maminka má tanečního partnera nemocného a neví, zda se uzdraví, ten přenos probrečela celý.
Takže teď bez StarDance máte najednou vlastně prázdniny?
Protože jsem nevěděla, kdy v soutěži skončíme, nechala jsem některé projekty otevřené. Týden byl volnější, ale už to zase začíná. Teď chystáme hezké klidné Vánoce. S Nikolkou děláme adventní věnečky, Ježíšek už má dopisy, tak je nutné zajistit, aby všichni našli pod stromečkem to, co si nakreslili.
A co profesní přání? Je to dvanáct let od chvíle, kdy jste vyhrála soutěž Miss ČR a Miss Europe. Teď jste se po tak dlouhé pauze vrátila před kamery, opět do středu dění. Nechybělo vám to?
Ne. Už do showbyznysu nepatřím. Občas si jen nějakou modelingovou akcí udělám radost.
Přesto, máte kosmetickou firmu, určitě je dobré občas podpořit značku Žídková...
To se mi teď tedy podařilo úžasně, přestože jsem to vůbec nechtěla. (smutně se usměje) Ale i když mi to nikdo nevěří, mně k životu opravdu stačí moje rodina, ty dvě dětičky, práce. V showbyznysu se každý snaží být úspěšný, dokonalý, ale tomu já už sto procent dát nechci. Asi je normální, že je to jinak v osmnácti nebo ve dvaceti.
Vy jste ale ani v těch dvaceti nebyla velká kariéristka.
Já vím, co tím všichni myslíte. Ale já jsem příležitost, kterou mi nabízely tituly Miss, využila dobře: hodně zemí jsem procestovala, hodně jsem toho viděla a dodnes dostávám zajímavé zakázky. To, že mám rodinu a nejsem tolik na očích, neznamená, že bych neměla co dělat. Navíc občas přijde i velmi atraktivní nabídka, takové to pěkné pozlátko, které naruší stereotyp a člověk se pak k rodině vrací zase s o to větším nadšením. Rozhodně nemám pocit, že bych toho mohla stíhat ještě víc. Zřejmě je to tím, že nejsem z Prahy, není to tak vidět. Ale i u nás na Moravě jsou moc zajímavé akce.
Možná jsme skutečně v Praze příliš sebestřední. Řekněte mi, pořád jste ještě grófkou toho zvláštního panství?
Myslíte Prajzského grófstva? Samozřejmě. Po Polívkově Valašském království začala vznikat i další. Ale Prajzáci jsou hraboši, máme spoustu majetku. Máme své pasy, razítko, já i zámek k vládnutí, panství veliké. Vidíte, že mi nic nechybí. A ten titul, ten mám na doživotí.
