Ať už jste jako já členkou generace, kterou stihla puberta ještě za dob socialistického odívání, nebo jste v čase posunutá jinam, myslím, že i vy máte, bráno doslova, ve skříni nejednoho kostlivce.
Proč vlastně nad starými fotkami propukáme v rozpaky, zatímco v době, kdy vznikly, jsme byly s naším oblečením maximálně spokojené? Důvodem je diktát davu a touha s ním splynout. Jakmile diktát pomine, nestačíme se divit, co jsme na sebe navlékly.
Nejhorší model"Za sebe nominuji kamaše barvy zaschlé krve, které kousaly tak, že jsem po chvilce vypadala, jak kdyby v nich se mnou pobývalo stádo mravenců." Linda, 34 let |
Jednou v polovině osmdesátých let přišel nějaký puberťák do školy v babiččiných důchodkách (byl to puberťák s dostatečně silným společenským kreditem) a trvalo jen pár týdnů, než by bez důchodek vylezl z domu jen silný individualista nebo naprostý trapák.
Stejně se podle mého pozorování rozšířily háčkované a na svetry přišívané krajkové límce, ohrnuté rukávy u kabátů a sak nebo žebradla vyrobená ze zelených tašek na plynové masky. Jakmile jste v tom potkali třetí nebo čtvrtou osobu, byla to prakticky povinná uniforma.
Tuzemské módní časopisy byly v té době víceméně k smíchu, zubily se z nich škrobené modelky v babózních kreacích z krimplenu a úpletu a rozhodně nešířily nové trendy – hlavní slovo měl dav z ulice, ze školy, z práce, a z něj konkrétně jedinci napojení na informace zpoza Rozvadova.
Přesně tak jsem se ocitla asi na rok v černém pánském kabátě. Spolužák Ondřej totiž propadl kouzlu skupiny Depeche Mode a já byla jedna z ovcí, které obšlehly styl, aniž by tušily, jestli se pod tajemným názvem skrývá hudební skupina nebo značka motorek. Mnohem lépe informované depešačky nosily na zápěstí návleky z černé krajky, v uších spínací špendlíky a natupírované kokrhele.
Apartní obleček"Přijímačky na vysokou jsem šla dělat v apartním oblečku, který kombinoval šaty s kalhotovu sukní. Bylo to tmavě modré s decentním bílým puntíkem. Leč protože jsem byla nezávislá, dotvořila jsem to pseudomartenskami, v nich doma štrikované fusekle, na hlavě jsem si vyrobila falešný drdol a oční linky končily u uší. Bože." Monika, 38 let |
"Mám doma fotku z depešáckého období, ale nikomu ji neukážu, a až se mi narodí děti, zakopu ji na zahradě," přísahá módní stylistka Ivana (37), která se jako talentovaná švadlena dokázala vyhastrošit do detailu. K dalším věcem, které už nikdy neoblékne, přidává ještě tunu řetězů s podivnými symboly, které v té době nosila na krku. "Nesměla jsem se moc předklánět, aby mě to nepřevážilo, a jednou jsem se při skákání na koncertě smotala s jinou holkou dohromady tak, že jsme každá musela několik řetězů vyhodit," směje se Ivana.
Příšery, zadejte se
"Měla jsem přesnou představu, jak by moje šaty do tanečních měly vypadat, ale v té představě figurovala něžná dívenka a ne já, nadaná koulařka s rameny stěhováka," vzpomíná pětačtyřicetiletá učitelka Markéta. "Tahala jsem chudáka mámu po obchodech a měla jsem na sobě skoro všechno, co naše konfekce nabízela, bohužel ve všem jsem vypadala, jako když se Rambo snaží proniknout do dívčího penizonátu v přestrojení."
Nakonec Markéta rezignovala na šaty a skončila s halenkou a sukní (sudového střihu) z bílé madeiry. Dodnes to považuje za nejhorší ohoz na světě, ale důkaz "bohužel" nemá. Při skupinovém focení se dokázala zamaskovat ostatními účastnicemi kurzu tak, že je z ní vidět jen šošolka s trvalou.
Elasťáky"V roce 1993 jsme nosily lesklé elasťáky všech barev. Byla jsem hrdá na svoje bílé, ve kterých vypadaly nohy jako z hliníku. Dnes už bych v tom nešla ani na cvičení." Lucie, 31 let |
Své šaty z tanečních by už na sebe nikdy nevzala ani o sedm let mladší Petra, která se stala obětí tetičky, dámské krejčové: "S postavou jsem nikdy problémy neměla a tancovala jsem hodně ráda, takže jsem se na první taneční dost těšila," vypráví. "Dokud jsem ovšem nezjistila, že tátova sestra dychtí mi ušít šaty. Měla jsem v živé paměti, jak šila mámě kostým na bratrovu svatbu a na všechny myslitelné plochy narvala kanýrky. Vypadala jsem jako májka, přísahám!"
Na zdravém těle hnusný dres
Móda na aerobik z roku 1987: lesk jako blesk, polyester, kam se podíváš, a hlavně a především – návleky na kotnících! Ano, milé děti, v tom se cvičilo.
"Co už bych si na sebe opravdu nikdy nikdy nevzala? Svůj cvičební dres do Sokola," obrací oči v sloup anonymní odpovídající, která nechce přiznáním jména ranit svoji maminku – dárkyni dresu.
"První moment byl materiál, prodyšný zhruba jako igelit. Pak barva... něco jako špenát, ale ne úplně čerstvý. Ale nejhorší byl střih," oddává se bolestné vzpomínce bývalá gymnastka. "Jakmile jsem vzpažila, a to jsem pochopitelně dělala při cvičení dost často, dres se mi bolestivě zařízl do třísel, protože byl zřejmě šitý drátem. Po třetím tréninku jsem ho doma nacpala v komoře do starého kufru."
Podobné vášně budily v pamětnicích školní cvičební úbory, zvlášť modré trenýrky bombarďáky. A celou zvláštní kapitolu bych mohla věnovat šusťákovým teplákovým soupravám.
Vyskytovaly se zejména v neonových barvách a za oděv, který by si už nikdy nevzaly na sebe, ho označilo hned několik mých známých. Já měla tuhle nádheru v tyrkysové barvě a nenáviděla jsem ji zejména proto, že široký pásek do gumy přecházející do nařaseného šusťáku by i na Twiggy vyrobil zadek jako plynojem.
Terapie maškarádou
Jsme už skoro na konci, a přesto jsem pořád nevyčerpala věci, které by si mnohé z nás už nikdy nevzaly na sebe. Některé z nich způsobily skutečná traumata. A tak mě napadá, že traumatům se nejlépe čelí tím, že je znovu prožijete.
Možná bychom se mohly někde sejít navlečené do nejhrůznějších oděvů svého života a tak je zprovodit ze svých nočních můr. Bylo by tam hodně béžových pletených punčocháčů, kalhot mrkvového střihu, dederonových kalhotových kostýmků a rozhodně žádná nuda. Mě poznáte lehce. Budu mít na sobě maxipončo. Ty otřesný šusťáky si nevezmu ani kvůli vám.
