"Šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil..." recitovala jsem po lahvince Cinzana v jedné z ostravských restaurací.
"S rozbitou lebkou do příkopy pad..." řekl hezký muž, který vyšel z kuchyně. Měl maličko cizí přízvuk.
"Vy jste..." zatápala jsem.
HLASOVÁNÍKterý příběh Itala v Čechách se vám nejvíc líbí? Hlasujte od 2. do 6. července 2012. |
"Jsem Ital, ale žiju tu už osm let a moje žena je učitelka českého jazyka. Znám Bezruče. Nedivte se, Bezruč byl odsud. Byla by ostuda, kdybych o něm nic nevěděl, když se tak po něm jmenuje každá druhá ulice nebo hospoda. Moje žena ostatně taky zná verše Petrarcy, pravda je, že nevěděla, že podstatnou část své tvorby psal právě u nás v Miláně...“
"Ital v Ostravě?! Jak se vám to stalo?" zeptala jsem se s účastí.
Daniele Ducci pokrčil rameny.
"Odjel jsem do Španělska." řekl.
Musela jsem si dát další skleničku, abych pochopila, jak to vlastně celé bylo.
Danielův příběh začal pánskou jízdou. Tři mladí muži se vypravili do Španělska, aby si užili svobody. Dvěma z nich zde svoboda skončila. Jedním z nich byl Daniele. Zamiloval se totiž do Alžběty. Alžběta byla sekretářkou v jedné železářské firmě a byla ve Španělsku s českou cestovkou. Byla zrzavá jak liška a Daniele měl pocit, že bez ní nemůže žít. Alžběta ale nemohla žít bez své mámy, táty a svých dvou sester. A tak se vzájemně týrali dopisy a telefony, až Daniele pochopil, že když o Alžbětu nechce přijít, že se za ní musí odstěhovat.
Alžběta bydlela v Ostravě v paneláku. Její rodina byla velice vstřícná, přesto byl Daniele úplně v šoku z toho, jak se u nás žije v úplně jiném rytmu. Nesnášel ranní vstávání, nerozuměl tomu, proč všichni tak odbývají oběd a nejvíc zfrustrovaný byl, když kolem desáté večer šli všichni okolo spát.
"Byl jsem zvyklý chodit spát ve dvě a vstávat po osmé. Večer jsem se chtěl bavit, když všichni kolem mne spali, tak jsem si připadal jak trosečník na pustém ostrově. To, že se tu tak brzo v noci spí, mi vadilo snad víc než jazyková bariéra. Právě ta moje noční samota způsobila, že jsem se rozhodl podnikat v gastronomii. Došlo mi, že když si otevřu vlastní hospodu a zavřu si ji až v jednu v noci, že budu mít vždycky v noci společnost. Povedlo se mi to. Pronajal jsem si malou restauraci v centru, seznámil se s jinými Italy, kteří tu žijí a společně se snažíme do Ostravy přinést kousek ze slunné Itálie. Začal jsem také hrát fotbal za Vítkovice. V Miláně jsem hrál první ligu. Ve Vítkovicíh mne sice přijali, ale nebylo to nijak růžové. Zažil jsem v klubu dost naschválů, nerozuměli jsme si, tak jsem po čase odešel a plně se věnuji podnikání."
"Co byste doporučil ostatním Italům, kteří mají možnost odstěhovat se do České republiky?"
"Řekl bych jim, aby si nezapomněli přibalit prášky na spaní!"
Daniele se zasmál, pak ale zvážněl.
"A taky bych jim řekl, že nejhezčí holky jsou z Ostravy! Jsou totiž bojovné, odhodlané, pracovité a přitom božsky poddajné! Řekl bych jim , že Češi jsou nejdřív trochu rezervovaní, ale , že když se jim dostanete pod kůži, tak jsou velmi laskaví, tolerantní a ochotní pomoci každému, kdo je v nouzi. A řekl bych jim taky, že italských restaurací je v Čechách sice dost, ale pro všechny Italy, kteří to myslí poctivě, je tu pořád spousta šancí naučit Čechy jíst dobré italské jídlo!"
Bezručova báseň, pochopitelně, končí chmurně. Danielův italsko- český příběh je pořád ještě na optimistickém začátku.
Danielovi se totiž nedávno narodil syn. Má jméno rozkošně mezinárodní, jmenuje se totiž Vittore po Danielovu dědečkovi a zároveň se taky jmenuje Viktor, protože se tak jmenuje Alžbětin tatínek.
A co pro mne z tohoto příběhu vyplynulo? V rytmu Bezručovy básně mohu jen zarecitovat:
"Šel mladý Daniel
Z Milána do Čech
V ostravské hospodě
večer se stavil
S moc hezkou holkou
Do postele pad..."
A byl rád!
A já jsem zase moc ráda, že až budu příště v Ostravě, tak vím, kde si mám dát "escalope milanese" a kde vždycky najdu sympatickou společnost pro sklenku na pozdní dobrou noc.
Halina Pawlowská; foto:Lenka HATAŠOVÁ, pro Yashica s.r.o.
