To bylo tak. Moje matka bydlí v bytě, který je v domě, který po revoluci připadl společenství vlastníků. Občas se vlastníci sejdou a řeší, zda je nutná výměna okenních rámů, zda se mají natřít zábradlí anebo zda se budou malovat chodby.
HLASOVÁNÍKterý příběh Itala v Čechách se vám nejvíc líbí? Hlasujte od 2. do 6. července 2012. |
Na tyto schůze chodím bez své mámy (protože je nahluchlá, ale zároveň, navzdory svým požehnaným letům, zůstala v duši učitelkou, a proto vždy každého autoritativně okřikuje, aby mluvil srozumitelně a nahlas) a často se tam nudím. Společenství tvoří totiž inteligentní, docela milí lidé, kteří to se svým domovem myslí dobře. Není tedy důvod, abych se vzrušovala a nechávám schůzovní minuty plynout za rozjímání, co si dám dobrého a jestli mám co na sebe.
Přesně taková situace byla i na poslední schůzi. Když jsem ale uvažovala o dobrotách, na které se vrhnu, jen co se vrátím, zašimrala mne v nose úžasná vůně. A právě tehdy jsem si všimla hezkého páru. On byl snědý s řasami dlouhými jak od mrkačky, ona hezká blondýnka se zelenýma očima. Drželi se za ruce a měli s tím trochu potíže, protože na klíně jim balancoval obrovský tác přikrytý utěrkou.
Řešily se okapy. Blondýnka zvedla ruku. Domovní předseda se zeptal: "Vy máte k plánované obnově okapů výhrady?“ "Ne, to ne, v žádném případě,“ řekla blondýnka a zase si sedla.
Řešil se výtah.
Blondýnka zase zvedla ruku.
"Vy nechcete, abychom změnili výtahovou firmu za novou s levnějším provozem?“ zeptal se domovní předseda.
"Ne, to ne, chraň Bůh,“ řekla blondýnka a zase si sedla.
Pak přišel na řadu úklid popelnic a prádelna, pak erární truhlíky a kontejner na suť.
Blondýnka se přihlásila o slovo ještě třikrát, ale protože k domovním problémům neměla žádné připomínky, nikdo nepovažoval za nutné s ní konverzovat. Její partner zmateně koulel očima a pořád jí něco netrpělivě šeptal.
"Tak dnešní schůzi považuji za ukončenou. Má ještě někdo nějakou připomínku?“
Blondýnka vstala.
"Vy nesouhlasíte s dnešními návrhy?“ zeptal se podrážděně předseda.
"Ano, souhlasím, ale…“
"Ale tak není nutné naši schůzi protahovat....“
"Ne, to není, ale....“ blondýnka zrudla a jak to uviděl její muž, hned vstal. Odhrnul z tácu utěrku a zařval:
"Pizza!“
A pak ten snědý muž směsicí velice špatné češtiny a velmi rychlé italštiny vyložil svůj problém.
Žije zde se svou manželkou již půl roku. Miluje tento dům, Prahu, Českou republiku! Miloval by ji ovšem mnohem víc, kdyby se mohl dívat na svůj oblíbený italský kanál. Fabio je totiž typický Ital a každý typický Ital nemůže žít bez Rai UNO a Rai Duo ani UNo Giorno!
"To snad jde zajistit, ne?" řekl předseda. A v tu chvíli vyšlo najevo, o co česko-italskému páru vlastně jde. Už před časem manželé zjistili, že společnost, co ve čtvrti provozuje kabelovou televizi, příjem italských programů neumožňuje, a že ani nelze přestoupit k jiné společnosti. Že jedinou možností je vlastnit satelit. Anténu proto bezodkladně nakoupili, jenže aby mohla být namontována na střechu, potřebovali souhlas sdružení vlastníků. Schůze sdružení však byla naplánována až za tři měsíce. Tři měsíce se Fabio trápil. Zhubl tři kila. Satelitní anténu si dal do ložnice ( jinam se nevešla )a vzrušovala ho víc než manželka...
"Podepište souhlas, prosím!" řekla blondýnka. Nájemníci se smáli a klidně lejstro podepsali.
Všichni si pak vzali kousek pizzy a já se k italsko-českému páru vetřela na návštěvu.
Zjistila jsem, že Fabio se narodil v Grossetu v Toskánsku. Že jeho dědeček i otec tam mají vinice a maminka vede malý hotel. Fabio studoval v Londýně, jeho specializací je zahraniční obchod. Právě v Londýně se seznámil s Marcelou z Čech, která tam byla na stáži. Fabio váhal, zda se má po studiích vrátit domů anebo se vydat do světa. Marcela ho inspirovala, a tak se stal podnikatelem, který do Čech dováží toskánská vína. Fabio má svou profesi velmi rád, směje se, když říká, že není lepší práce než ochutnávat víno a nabízet je zákazníkům. Fabio má ještě dva bratry, dvojčata. Ti mají společně restauraci Medussa na břehu moře v letovisku Castiglione. Fabio s Marcelou k nim jezdí každé léto, aby Fabio nasál slunce pro podzimně šedé pražské dny. Fabio učí svého syna italsky, Marcela na něj mluví česky a chlapeček si prý vůbec neuvědomuje, že ve svých třech letech ovládá dva jazyky.
Fabio se mi přiznal, že nejradši ze všeho sedí doma na terase, pije Cinzano a kontroluje, kolik má Praha věží.
"Každého Itala se vždycky ptám, čeho zde u nás v Čechách dosáhl a jaké má plány?" řekla jsem mu.
Fabio se zamyslel jen na okamžik.
"Dosáhl jsem toho, že mám úžasnou ženu, skvělého syna a můžu sledovat programy italské televize!"
Co k tomu dodat?
Snad jen, že: Když nesleduješ RAI, tak nenajdeš Ráj!
Halina Pawlowská; foto:Lenka HATAŠOVÁ, pro Yashica s.r.o.
