Britská herečka a scenáristka Emma Thompsonová sama sobě napsala roli ošklivé chůvy McPhee. Obrovský nos, bradavice, jeden velký přední zub výhružně vyčnívající přes ret, obočí jako hojně používané rejžáky. Kdyby se objevila u vašich dveří, děti by se nejspíš běžely zabarikádovat do sklepa.
Během filmu – jak se její svěřenci postupně měnili z nevycválané hordy na běžně zlobivé malé Brity – chůva McPhee den za dnem krásněla. Bradavice se vyhladila, zub se zasunul a v závěrečné scéně byla z ošklivky půvabná dáma, kterou by žádný soudný tatínek malých zlobivců od vrat neodehnal.
Herečka Emma Thompsonová neváhala se nechal zošklivit pro roli chůvy Nanny McPhee.
Emma Thompsonová v civilu.
"Dost možná, že byla krásná od začátku," našeptávají nám celým filmem jeho tvůrci. "Co když se zdála ohyzdná jen frackům, kteří chtěli mít z domu neomezené bojiště?" Možné to je. Ošklivost (ale i krása) existuje hlavně v očích toho, kdo se dívá. Což je sice otřepaná, ale přesto pořád pravda.
Kvadratura ženy
Existuje několik teorií o tom, jaké matematické poměry mají mít vaše oči, tváře a brada, abyste mohla být krásná, ale čísla v tomhle přece nehrají hlavní roli. Kdyby byl půvab opravdu jen matematikou, malovali by všichni malíři na světě stejnou tvář a básníci opěvovali identickou ženu.
Autoři webového serveru Feelunique uspořádali hlasování o podobě ideální ženy. Přestože jejich název se dá přeložit jako Buďte výjimečná, stvořili z nosu, očí, vlasů a jiných součástek krásných žen jednu univerzálně dokonalou bytost. Takové lidské Lego. Bohyně s vlasy vévodkyně z Cambridge, rty Angeliny Jolie a bradou Gwyneth Paltrowové by tedy teoreticky měla vyvolávat vlnu nadšení.
Návštěvníci serveru, kteří předtím o jednotlivých součástkách ideálu hlasovali, ji ale s nelibostí zdrbli. Prý šilhá, má moc dlouhý krk a rty jak rantl od vany.
Když se neshodneme ani na tom, co je krásné, jak tedy víme, co je ošklivé? Odpověď je prostá – my to nevíme. Ale z nějakého podivného důvodu věříme názoru ostatních.
Když bude malá holčička slýchat, že s jejím nosem se holt nedá nic dělat nebo že se bude muset aspoň dobře učit, vyroste s pocitem, že je ošklivá jako noc. Když se holka v pubertě doslechne, že o ní někdo někomu řekl, že by mohla ušima obracet vítr, už nikdy v životě si neudělá culík. Většina z nás má mnohem větší sklony věřit své ošklivosti než svému půvabu, který (což už je asi takový ženský folklór) s gustem snižujeme. Nikdo totiž nepomluví náš vzhled tak ochotně jako my samy.
Navrhuji se podívat na pár tváří, které dejme tomu neodpovídají obecným představám o harmonické obličejové geometrii, a přesto, nebo právě proto, netrpěly jejich nositelky nedostatkem obdivu, lásky a úspěchu.
Markéta Pyskatá, ošklivě pomluvená
Mladší bratr Karla IV. neměl se svou první ženou moc dobrý vztah, eufemisticky řečeno. V osmi letech ho oženili za dvanáctiletou Markétu Tyrolskou – hraběnku, pohledné děvče a odbojnou bytost v jednom. O čtyři roky mladší manžel jí v tehdejších mocenských bojích nebyl moc platný, ani povahu na to neměl, tak ho vyhnala a vzala si jiného. Čímž uskutečnila zřejmě první občanský sňatek ve středověku.
Samozřejmě ji i novomanžela exkomunikovali z církve a navíc, protože jak lépe zdiskreditovat ženu, dostala přezdívku Maultasch – Pytlová huba, přestože prý byla celkem hezká. Maultasch bylo také označení pro děvku, což se církvi náramně hodilo do krámu. S druhým manželem měla syna, který bohužel zemřel dřív, než se mohl v Tyrolsku ujmout vlády, a to nakonec připadlo Rakousku.
Pověst o její ošklivosti byla ale tak chytlavá, že o ní Lion Feuchtwanger napsal román Ošklivá vévodkyně a, byť mylně, se jí připsal slavný portrét staré ženy, která ale podle dnešních vědců trpěla nějakou degenerativní poruchou. Tu máš, čerte, kropáč – bylas jednou z mála středověkých žen, které zdědily po tatínkovi vládu, a ještě sis sama vybrala manžela? Budeš navěky věků za ošklivku.
Radši smrt než tebe za ženu
Mluví se o ní jako o Bridget Jonesové sedmnáctého století, ale Bridget by to nemohla brát jako lichotku. Hrdinka slavné skotské balady Agnes Murray byla dcerou královského pokladníka, tudíž dobrou partií. Příroda jí ale nadělila obličej, jehož vinou se jí dodnes říká nejošklivější Skotka. Její přezdívka zní Muckle Mou´d Meg, tedy Velkohubá Meg. Podobnost s Markétou čistě náhodná?
Když chytil její otec na svých pozemcích zloděje dobytka, nabídl mu alternativu k obvyklému trestu smrti: zachrání si život, když si vezme jeho dceru za ženu. Zloděj, pod vlivem pověsti o Agnesině ošklivosti, odmítl. Agnes se mohla zhroutit a navěky se uchýlit do kláštera, ale místo toho se převlékla za služebnou a nosila milému zloději do vězení jídlo. A protože byla milá, veselá a hodná, zločinec Willie Scott se s ní spřátelil. Pak pod šibenicí zjistil, že domnělá ohyzda je ona sympatická služtička, a oženil se s ní. Jejich manželství bylo dlouhé a šťastné a mezi jinými potomky nám darovali spisovatele a básníka Waltera Scotta.
Tomu se říká efektivní práce s omezenými zdroji. A kdo ví, jak Agnes vypadala ve skutečnosti. Pomluvy jsou vždycky ošklivější než jejich oběť.
Jedno obočí stačí
Mexická malířka Frida Kahlo namalovala v roce 1933 autoportrét, který nazvala Velmi ošklivá. Podívejte se na něj pozorně a uvidíte krásné oči, které dominují smutné tváři. Frida byla složitá, ale silná osobnost schovaná v malém těle zdeptaném úrazem a bolestí. Úmyslně nijak neměnila svůj vzhled, protože nehodlala nikomu podlézat tím, že ze svého slavného monoobočí udělá vytrháním dvě nebo se snad zbaví tmavého knírku nad horním rtem.
Frida Kahlo, New York, 1932
Frida Kahlo: Autoportrét, 1940
Kdyby to udělala, pravděpodobně by z ní byla výjimečná krasavice. Jenže krásu považovala za nudnou a svým vzhledem mávala jako zástavou ženské integrity. Odvážná volba, složitý život. A taky inspirace pro všechny ženy, které se nechtějí podřídit obecným představám. Ať už měla Frida jakkoliv těžký život, nouzí o muže (ani ženy) netrpěla rozhodně.
Polibte mi nos, vážení
Abyste neřekli, že si ze zbabělosti vybírám jen příklady z dávné historie, aby mi zmíněné dámy nepřišly říct, co si pro změnu myslí o mně, tady je pár ošklivek ze současnosti. Třeba taková vévodkyně z Cornwallu Camilla je živým dokladem toho, že pro zamilovaného muže je jeho láska krásná, i kdyby ji celý svět připodobňoval ke stárnoucímu koni.
Princ Charles měl doma ikonu ženského půvabu, která to kromě do královského paláce dotáhla i na obálky módních časopisů, a přesto nikdy nepřestal myslet na ženu, která by se na obálku Vogue dostala jedině tehdy, kdyby někdo uspal redakci chloroformem, unesl šéfredaktorku a vyhrožoval tím, že ji rozcuchá.
Nebo Barbra Streisandová a její pověstný nos, ze kterého udělala svou výrobní značku a oba se společně vysmívají obecným představám o ženské kráse.
A co Cherie Blairová, žena bývalého britského premiéra? Všichni tak nějak čekali, že si v rozhovorech povzdechne nad tím, jak se žije ošklivé ženě vedle pohledného muže, leč Cherie si povzdechla jedině nad tím, že jí bylo hloupé brát si do královského paláce kondomy (kvůli přísným bezpečnostním prohlídkám zavazadel), a během funkčního období svého muže tak počtvrté otěhotněla.
Ale no tak, říkalo si obecné mínění, jednou se přece musíš přiznat, že trpíš tím, jak vypadáš. A dočkalo se jen prohlášení, že Cherie si hodně přála nestát během státní návštěvy vedle Carly Bruniové, první dámy Francie: "Nebylo by to fér srovnání," smála se s nadhledem. "Nepovažuji se za ošklivou, ale modelka bych nikdy být nemohla."
Její přístup by se dal označit za mužský a následováníhodný. Tím, že krása nebo pohlednost muže nebývá jeho prvním hodnoticím kritériem, netrápí se pánové svým vzhledem tolik jako my. Kdyby to šlo zařídit a vy byste mohla vyslat svého partnera na večeři třeba s Georgem Clooneym, zřejmě by neřešil, co na sebe, jak za dva dny shodit deset kilo a jestli se vůbec může ukázat vedle George na veřejnosti. Důležitější by bylo: kam ho vzít, aby kamarádi zírali.
Můžeme se pokusit tenhle přístup okopírovat, ale bude to chtít odvahu a práci. Už od nepaměti je v oboru krásy laťka pro ženy nastavena o pěkný kus výš.
Pochybnosti v první lize
Ze všech příkladů plyne jediné poučení: nejsou ošklivé ženy, jsou jen ženy s malým sebevědomím. Vzpomeňte si znovu na princeznu Dianu, které její proklamovaná krása nikdy štěstí nepřinesla a která se považovala za tak ošklivou a tlustou, že se ničila bulimií a okusovala si nehty do krve.
Jestli jste vyrůstala s pocitem, že se na vás příroda pěkně pomstila, podívejte se do zrcadla a vzpomeňte si na Markétu, Agnes, Fridu i Camillu, Barbru a Cherie. Víte, kam vám může vlézt obecné mínění? Tam kam jim. Žena, která je spokojená sama se sebou, vyzařuje něco, čeho si lidé všimnou mnohem dřív než příkladně zubů jako noty na buben.
A pokud si myslíte, že globálně uznané krásky z Hollywoodu se na sebe dívají se zalíbením, tak na to zapomeňte. Většinou trpí tím, že mají malé oči, krátké nohy, křivý nos nebo (ó, hrůzo) jedno ucho větší než druhé. Báječnou oporou jsou jim v tomhle fanoušci, protože když si taková nejistá hvězda zadá do internetu své jméno, může si hodiny užívat diskusí o všech svých nedokonalostech. Nemluvě o stovkách fotografií, kde je slídilové zachytili nenalíčené, nejlépe v teplácích v předklonu a zezadu.
Můžeme se divit, proč to dokáže znejistit ženu, která má důkaz o svém půvabu na očích na plátně i stránkách časopisů, ale tady jsme si všechny rovny. Audrey Hepburnová, před jejímž půvabem zůstává i dnes rozum stát, například tvrdila, že má nudný obličej složený ze samých přímek a pravých úhlů. Tak. Musíme to rozebírat dál?
