Dokázala byste dělat pořady s dětmi, aniž byste měla vlastní?
Určitě. Když jsem si poprvé před třemi roky sedla s dětmi do studia v rádiu, moje matka to poslouchala a říkala, že něco takového by vůbec nezvládla. Mě děti zajímají a fascinují. Jsem svým způsobem naivní člověk, který se fakt diví tomu, co říkají. Moje máma je na druhé straně barikády. Ona by je chtěla ovlivnit, vychovat, měnit, já se chci nechat měnit od nich. Myslím, že tohle vůbec nesouvisí s tím, že děti mám.
Umíte si představit, že jako máma dvou dětí znovu děláte investigativní žurnalistiku?
Ne, to už by nešlo. Není možné, abych si vzala kartáček na zuby, odvedla děti do školky a řekla, že se uvidíme zítra, možná pozítří. Takhle jsem dřív žila. Taky mám manžela, který chce mít doma aspoň občas teplou večeři, chce mít domov. A je tu další věc. Je mi skoro sedmatřicet let a věci už nevidím tak jednoznačně. Fakt se víc divím, než že bych jasně věděla, že tady je dobro a tady zlo. Třeba pana poslance Moravy je mi svým způsobem líto. Už si nejsem jistá, že kdyby mi ho dnes přivedli na rozhovor, tak bych ho zničila. Před deseti lety bych ho dostala. Dnes si myslím, že by to byla spíš víc legrace než taková ta pravda až na dřeň, odsuzující pravda. Možná bych ho i dostala, ale neměla bych z toho dobrý pocit.
Připisujete tu změnu mateřství, nebo věku?
Je to věkem. To, co se mi zdálo na fakultě k nepřekousnutí, tak dnes úplně s klidem překousnu. A nemyslím si nutně, že je to špatně. Dříve jsem byla strašně kritická. Člověk věkem změkne. Neznamená to, že bych třeba neměla lidi, kterým nikdy nepodám ruku. Těch je celá řada, to mi zůstalo, ale dnes už si je vybírám s větší zodpovědností.
Máte o sobě jako novinářka pochybnosti?
Ty mám vždycky. Právě proto, že nic není úplně černé nebo bílé.
A jako žena jste si sama sebou jistá?
Jsem. Teď se cítím moc dobře. Jako žena si přijdu spokojená.
Nepochybujete o sobě, ani když ráno vstanete a podíváte se do zrcadla?
Ne, já vím, co musím udělat, aby mi patnáct lidí cestou do práce řeklo, že mi to sluší a vypadám dobře.
Co by se stalo, kdyby vám to neřekli?
Myslím, že takových lidí moc není. A proto dělám s dětmi. Čekám, až přijdou a řeknou mi, že jsem už v kategorii, kdy by mě pustily sednout v tramvaji. Mně tohle nevadí. Přestože je mi tolik, kolik mi je, tak nemám problém o tom mluvit. Směju se tomu a připadám si skvěle. Znám spoustu žen, které jsou o pět deset let starší a jsou to krásné ženské. A já mám našlápnuto, že za deset let budu jedna z nich (směje se).
Cítila jste se někdy jako novinářka divně, když jste dělala rozhovor s bohatým člověkem a přitom třeba neměla na nájem?
Tak to se mi stávalo dost běžně. Dokonce jsem jednu dobu neměla na hypotéku a musela jsem pronajmout vlastní dům. Když se dělají rozhovory s celebritami, tak všechno u nich vypadá úplně úžasně, ale nakonec jsou pak strašně rádi, když za ně zaplatíte kafe, protože jsou to normální lidi, kteří mají občas problém. Já dokážu úplně otevřeně říct, že jsem měla problém. Ale že bych někomu něco třeba záviděla, tak to ne. Jediné, co úplně upřímně závidím, je, že je někdo hubený a může přitom jíst.
Vy zrovna nevypadáte na to, že máte problém s váhou.
Teď už ne, ale řešila jsem ho dvacet let. A závidím, že někdo nepotřebuje disciplínu, aby vypadal skvěle. Já už ve svém věku nemůžu vstát z postele a jít. Tohle období jsem měla dlouho, ale teď už to nejde.
Jste disciplinovaná?
Jsem. Do posilovny chodím patnáct let, ačkoliv jsem to dřív nesnášela a nenáviděla. Ale zjistila jsem, že je to jediná cesta, jak si dát řízek a přitom nebýt kysna. Díky tomu, že jsem tam začala chodit, tak mně sport dává určitý druh disciplíny, který dneska jako bych našla. Dnes cvičím a už se k tomu nepotřebuju ani zvlášť přemlouvat. A vážně se mi nestane, že by mě někdo potkal s nevyčištěnými zuby, ospalkami v očích a rozcuchanou v samoobsluze, protože si myslím, že od třiceti let už to nemusí být roztomilé a od pětatřiceti to může být dokonce vysloveně ostatním nepříjemné. A za tím, jak člověk vypadá, je podle mě disciplína. Období "vstanu a jdu" mi skončilo před deseti lety. A období "vstanu a jdu za hodinu" skončilo před pěti lety.
Než jste odešla na mateřskou, byla jste slavná. Vadilo vám někdy, že vás lidé poznávají a zastavují na ulici?
Slavná bych neřekla, ale známá jsem byla, to bez debat. Nevadilo mi to. Lidi mě vlastně poznávali, i když jsem chodila s dětmi a nebyla v televizi. Mám hrozně divokého syna, Matouš je v tom opravdu extrémní kousek. Kolem jednoho roku jsem ho musela vodit na vodítku pro psa, aby přežil. Než jsem z auta vyndala dceru, on se odepnul a dokázal skočit do silnice. Když jsem takhle jednou šla, v jedné ruce syna na vodítku, v druhé dceru a nesla dort na její narozeniny, tak mě zastavila nějaká paní a důrazně řekla: "Poslyšte, paní Wolfová, už jste si všimla, že nemáte psy, ale děti?" Tehdy jsem pochopila, že jsem zůstala známá, i když jsem odešla z televize.
Váš manžel je úspěšný podnikatel. Asi nemusíte pracovat kvůli penězům. Proč jste se tedy vrátila znovu do práce?
Chtěla jsem. Vlastně jsem nikdy nepřestala úplně pracovat. Mě práce baví. Nedělám ji proto, že bych neměla na složenky. Nemusím pracovat kvůli penězům. To je luxusní pocit a díky za něj. Na druhou stranu je dobré, když můj muž bude vědět, že až jemu by se nedařilo, můžu přiskočit a něco dělat. A abych to mohla dělat, tak to musím cvičit a musím cvičit i svůj mozek, abych se udržela v kondici. Práce je o disciplíně a o kondici. Proto jsem po nocích vysílala v Radiožurnálu, i když jsem kojila a byla unavená. A nebylo to kvůli penězům. A teď to také nejsou peníze, co mě žene do práce.
Nechybí vám za této situace motivace vstát a jít do práce, když vás k tomu nic nenutí?
Vůbec ne. Já svoji práci miluju a je báječné, že mě baví. Je to skvělý pocit. Chce to jistou míru pokory. Dobře si totiž pamatuju, když jsem v devatenácti dělala sekretářku a hrozně mě to nebavilo. A chce to také si vzpomenout, jaké to bylo, když jsem byla nezaměstnaná. A u každého, kdo se v obchodě tváří, že ho obtěžuju, si v duchu říkám, že by potřeboval zažít tři měsíce bez práce, jako jsem byla já.
Kdy to bylo?
V roce 2002, když jsem se vrátila z Ameriky. Přijela jsem o spoustu zkušeností bohatší, chytřejší a čekala, že na mě bude někdo čekat. To se nestalo. Dostala jsem nabídku z Primy, ale její ředitel, který dnes vede Dopravní podnik (pozn. Martin Dvořák), řekl, že odpadky z Novy nebere. Když jsem se to dozvěděla, zhroutila jsem se.
Jak jste se z toho dostala?
Co čert nechtěl, asi tři dny nato mě vzal manžel do společnosti a naprosto neprozřetelně, i když znal tuhle historku, ale asi na to zapomněl, mě představil tomuhle pánovi. Tehdy ze mě něco spadlo a zeptala jsem se, jestli to řekl. Vymlouval se a já mu pověděla, že bych k němu nešla pracovat, ani kdyby si klekl. Strašně se mi ulevilo a uvědomila jsem si, že něco takového poslouchat nechci, nemusím a ani si to nezasloužím. Než jsem našla místo v novinách, trvalo to tři měsíce a bylo to fakt hodně těžký, protože ten odpadek mi zasadil strašnou ránu. Ale díky za ni, protože jsem si to sama se sebou vypořádala.
Potřebujete práci, abyste byla spokojená?
Já jsem hlavně spokojená, když je doma dobře. Zní to jako fráze, ale u nás je teď dobře. To mám po dědečkovi. Potřebuju mít doma své lidi. Potřebuju mít ty tři za zadkem. Jsem spokojená, že jsme zdraví, že můžeme jíst, co chceme, jít, kam chceme, že máme dost peněz žít si tak, jak chceme, že jsme velkorysí, protože si to můžeme dovolit. Tohle mě dělá spokojenou. A umím být i hrozně šťastná, tak, že výskám a skáču. Občas se mi to podaří a většinou to souvisí s těmi třemi.
Pozvala byste si do vlastního pořadu své děti?
Udělala jsem to asi dvakrát v rádiu, kam jsem si vzala Matildu. Musím ale říct, že jsem docela alergická na rodinné podniky. Nikdy jsme nepěstovali, že bychom se někde moc ukazovali. Navíc myslím, že volnost, kterou jsem schopná dát jiným dětem, bych nebyla schopná dát svým. Asi každý rodič by měl tendenci dítěti do jeho povídání mluvit a říkat: "Tohle nepovídej."
A půjčila byste je do podobného pořadu?
Určitě, to by mi připadalo fér. Když se já ptám jiných dětí, tak proč by se nemohl někdo zeptat mých dětí. Ale abych si je tam vzala já a ptala se, jak vypadá jejich maminka po ránu, tak to by asi nešlo.
Neměla byste strach z toho, že řeknou něco z domova, co by zrovna neměly?
Ale já z dětí netahám, co se děje doma. To spíš když slyším, že řeknou třeba sprosté slovo, tak se jich ptám, kde to slyšely. A ony řeknou, že doma. To je pak k zasmání a zároveň i k zamyšlení, že děti takhle vychováváme. Mně to přijde zajímavé. Rodiče ani mnohdy nevědí, jak si děti překládají typ jejich komunikace.
Kdo vás jako novinářku dokáže víc profesně rozhodit – děti, nebo dospělí?
Teď naposledy to byli teenageři, o kterých jsem si donedávna myslela, že mě rozhodit nemůžou.
Čím vás dostali?
Do druhého dílu Neviňátek jsme si pozvali mluvčího ministerstva zdravotnictví Tomáše Cikrta. Teenageři samozřejmě mají svůj pohled na svět, který je drsný i pro člověka normálního vzrůstu, natož pro někoho, kdo to tak nemá. Při uctivosti, k jaké mě maminka vedla, ač jsem na leccos zvyklá, mi trnulo z toho, jak nás tyhle děti vidí a co jsou schopny o nás říct. Když máte handicap podobného druhu, jim nedělá problém přitvrdit. Ony se nedají ničím dojmout, jsou naprosto nekorektní.
Děti to tak prostě mají. Je to špatně?
Já neříkám, že je to špatně, vůbec ne. Jsem ráda, že takoví jsou, ale je strašně vyčerpávající to přijmout a někdy je to skoro až neúnosné. V tomto případě jsem to překvapivě neunesla já, ne pan Cikrt. Děti zůstaly takové, jaké jsou. Jsou nekompromisní a nám dospělým se to někdy špatně poslouchá a trne nám za ně.
A kdo vás rozhodí doma – děti, nebo manžel?
Bez debat děti. Jednou jsem slyšela Jana Krause, jak četl, že když se oblékají roční děti, je to, jako když chcete nacpat chobotnici do síťovky. Pro člověka jako já, který je netrpělivý a dělá patnáct věcí najednou, je kombinace síťovky a dvou chobotnic hrozně náročná. Rozhodí mě také ve vypjatých situacích, kdy řeknou nebo udělají něco vtipného. Třeba když Matilda kamarádovi architektovi s jeho synem načurali do aktovky s plány. Tenkrát nám to přišlo strašně komické, tekly nám slzy smíchu, ale mezitím jsme museli s vážnou tváří říkat, že do aktovky se v žádném případě nečurá.
Jste přísná na svoje děti?
Spíš než přísná se snažím být důsledná, i když důslednost mě moří. Vždycky si vzpomenu na slova chůvy: "Když řekneš, že bonbon nebude, tak jim ho nesmíš dát." To jsou velká slova. Zní to jednoduše, ale přitom je to strašně těžké.
Když přestřelíte, dokážete se dětem omluvit?
To umím. Několikrát mi ujely saně a pak mi to bylo líto. Jednou mě zachránil muž. Tehdy jsem měla pocit, že zešílím. Matouš byl asi šest neděl na světě a Matilda z toho byla vykolejená a pořád zlobila. Vidím to jako dnes. Něco jsem míchala v kuchyni a ona se po mně sápala. Najednou jsem věděla, že se buď zblázním, skočím z balkonu, nebo ji zmlátím. Než jsem stačila něco strašného vykřiknout a podniknout, tak můj muž sbalil obě děti a na dvě hodiny zmizel pryč z domu. Tehdy mi řekl, že to viděl a nepřál by mi, jaké bych pak měla výčitky. Svým dětem umím říct: "Promiň, tohle jsem nechtěla."
Jste marnotratná?
Jsem. Muž se směje, že utrácím peníze, které ještě nemám. Já je ve skutečnosti neutrácím, ale mám marnotratné sny o autech. Jsem docela skromná, ale jakmile jde o auta, tam si sním. Jednou bych si chtěla koupit nějaké pěkné a pořádné auto.
O jakém sníte?
Chtěla bych znovu postavený veterán maserati z roku 1957. To by se mi líbilo.
A realita je jaká? Čím jezdíte?
Dodávkou, protože se do normálního auta všichni čtyři nevejdeme. To mi můj muž udělal na truc. Ale protože ví, že na autech ulítávám, tak mi nabídl, ať vyberu aspoň barvu. Tak máme tmavě modrý volkswagen, kterým jezdily květinové děti.
Za co utrácíte nejvíc, když nesníte?
Mám ráda boty, ale mám své hranice. Nejvíce peněz dám za sportovní potřeby, protože jezdíme na kolech a chodíme po horách. A teď utrácím za oblečení. Zrovna mám šťastné období, že jsem musela změnit šatník, protože jsem shodou nějakých okolností zhubla dvanáct kilo. Během čtyř měsíců jsem zjistila, že buď budu chodit v pytli na brambory, nebo se nově obleču. To jsou hezké starosti. Ale protože občas jezdíme do Ameriky, tak vím, kolik oblečení stojí tam, proto se mi při placení třese ruka, nicméně občas mi ujede. Za poslední měsíc se mi to stalo dvakrát. Jednou z toho, když jsem si koupila šaty za osm tisíc.
Mívala jste hezký bonmot, že hezké muže si nebereme, na ty se chodíme jen dívat. Jakého jste si vzala muže?
Já mám krásného muže. Vzala jsem si toho nejlepšího, jakého jsem potkala. Vzala jsem si manžela, který se pro mě narodil.
Přišla ta věta o krásných mužích vašemu manželovi vtipná?
Ne. A myslím, že ani bývalému muži a ani žádnému klukovi, co se mnou chodili, také ne. To je asi tím, že chlapi jsou ješitní. Ale kdo mě zná, ví, jak jsem to myslela.
Co vám přijde na mužích nejpřitažlivější?
Asi to bude nudné, ale v muži potřebuji mít oporu a cítit zodpovědnost. To válcuje všechno. Abyste mohla v klidu žít a užívat si život, tak musíte mít pocit, že vás někdo "bekuje". A já jsem "bekovaná" – morálně, citově i lidsky jsem úplně vykrytá. O mně to bohužel nevypovídá vůbec nic.
Proč stále užíváte příjmení Wolfová po prvním manželovi?
Jméno je značka. V našem byznysu to tak je. Proto jsem Pavlína Wolfová, aby se vědělo, že jsem neumřela. Ve skutečnosti jsem Bubeníková, fyzicky i duševně.
Nemají s tím problém děti?
Matilda vzala, že je to moje značka. Muž z toho taky nebyl na větvi, ale zvykl si.
V rozhlasu jste se šestnáctiletými kluky mluvila o tom, na co mají ženy právo v souvislosti s naší ústavou, která je sexistická, protože se nezmiňuje o prezidentce. Řekli, že ženy mají právo být uklízečkou a kuchařkou. Až bude syn v tomhle věku, myslíte, že odpoví také tak?
Asi jo. My jsme vlastně v tomhle smyslu hodně konzervativní rodina. Když dá můj muž do myčky nádobí, tak mu za to děkuju. To je asi blbý, co?
Když vám to vyhovuje, tak ne.
Mně tohle rozdělení rolí v rodině vyhovuje. Neznamená to ovšem, že bych nechtěla být prezidentkou. To se nevylučuje. Takže si klidně dovedu představit, že náš Matoušek řekne, že základní listina práv a svobod dává ženám právo uklízet a vařit.
. pavlína wolfováPavlína Wolfová se narodila 22. 12. 1971. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Je dcerou zpěváků Pavlíny Filipovské a Petra Spáleného. Její dědeček byl herec František Filipovský. Pracovala v domácím a zahraničním zpravodajství České televize. Pak přešla do Televize Nova do pořadu Na vlastní oči a talk show Áčko. Z televize odešla v roce 2002. Odjela se učit angličtinu do USA. Jejím prvním mužem byl novinář Karol Wolf. Druhým manželem je podnikatel Jan Bubeník. Mají spolu Matildu (5) a Matouše (3). |
