Smutná žena

Smutná žena | foto: Profimedia.cz

Míšina pohádka naruby: Cítila jsem se jako princezna, pak o mě nestál

  • 110
Chtěla bych se svěřit s něčím, co mě v poslední době velice zasáhlo. Myslela jsem, že jsem našla svou celoživotní lásku, ale partner, který o mě léta usiloval, na mě nemá najednou čas.

Je to tak deset let, co jsem jako malá jezdila na dětský tábor. Dětské lásky jsou ty nejkouzelnější. Můj příběh začíná seznámením s klukem, který se mi navždy zapsal do srdce. Budu mu říkat "TEN".

Pohledy u táboráku

Napište také svůj příběh

Co vás trápí? Pište a příběhy posílejte na adresu ona@idnes.cz.

Jezdila jsem tam několik let a TEN, tam na mě vždy čekal. Miloval mě už tehdy, chtěl se mnou chodit. Já si ale vždy vybrala někoho jiného, snad jen proto, abych ho naštvala, i když se mi moc líbil. Na ty pohledy u táboráku nikdy nezapomenu. Chtěla bych se do té doby vrátit jen proto, abych znovu cítila, jak se na mě dívá.

Poslední tábor před nástupem na střední školu jsme spolu začali chodit. Jenže... pro mladou a hezkou holku byla střední škola ráj na kluky. Takže, i když jsem byla zamilovaná, vztah rychle skončil.

Po letech jsme začali znovu

Během čtyř dalších let jsem potkala nespočet nejrůznějších kluků, chlapů a mužů. Ale nikdy to nebylo to pravé. A TEN mi po celou dob psal jak mě miluje. Neustále se dožadoval schůzky...

Po maturitě jsem rok zůstala sama. Užívala jsem si práce a volnosti. Předtím jsem zažila i vztah založený jen na sexu a časem se mi znechutil, takže jsem už toužila jen po opravdové lásce. Chtěla jsem být zamilovaná a vědět, že i mě někdo miluje. Napadlo mě, že TEN může být tím pravým. Pořád mě uháněl a kdybyste věděli, jak krásně dokázal vyjádřit, co cítí...

Jednoho dne jsem mu tedy napsala, že bychom se mohli vidět. Odpověděl, že buď dnes nebo nikdy. Já byla zrovna do šesti v práci, pak jsem šla cvičit, ale to "rande" jsem chtěla opravdu stihnout. Povedlo se. Opravdu jsme se sešli a po několika schůzkách (přesně 18.6. 2009) začali nový vztah.

Poznala jsem opravdovou lásku, takovou, kdy mi kluk ráno řekne: "Jsi krásná", kdy si vás všímá, chce s vámi trávit všechen volný čas... Měl rád motorky a já jezdila s ním. Byl to úžasný pocit, sednout si za něj, plně mu důvěřovat. Zvuk a pach motorky ve mně vyvolával fantastický pocit volnosti. Cítila jsem se s ním jako princezna. To štěstí snad nejde ani popsat.

Od srpna nastupoval do školy v jiném městě. Věděli jsme, že náš jediný společný čas budou víkendy, ale zvládli jsme to. Jednoho dne přišel a romanticky mě požádal o ruku. Souhlasila jsem, protože, i když je mi teprve jednadvacet let, věděla jsem, že s ním chci strávit svůj život.

Najednou mě nepotřeboval

Jen dva měsíce vydržel studovat, než si uvědomil, že beze mne být nechce. Nastěhoval se ke mně a začali jsme žít společný život. Měli jsme svůj byt, soukromí, nový život. Přizpůsobila jsem se mu a věděla, že nikdo a nic nezmění moje rozhodnutí, že si ho chci vzít.

TEN si našel práci a bavila ho. Měl mě, práci, zájmy a kamarády. Postupem času jsem se ale dostala z prvního místa na poslední. Byla jsem krátká na kamarády, trávil s nimi čím dál víc času. Ten pocit bezmoci nikdy nezapomenu. Mohla jsem se rozčilovat, nebo dělat, jako že nic, ale bylo to jedno. Stejně se šel pokaždé svěřit kamarádům a mě už nepotřeboval.

Nikdy jsem nebyla ta, která musí mít chlapa doma. Kluci potřebují svobodu stejně jako holky. Volnosti měl hodně, ale když jsme se z měsíce viděli jen párkrát doma večer, kdy řekl, že je unavený, začalo mi vadit, že i ten jeden, dva volné večery tráví s klukama.

Snad jsem se na něj moc upnula, ale když jsme plánovali svatbu a rodinu, připadalo mi to pochopitelné. Jenže TEN najednou neměl potřebu nějakého citu a ani ho nemrzelo, že spolu nejsme. Věty jako "vynahradím ti to, mrzí mě, chci s tebou být", jakoby najednou neznal. Někdy jsem měla pocit, že kdybychom nebydleli spolu, viděli bychom se častěji. Když jsem mu to řekla, odpověděl, že se klidně odstěhuje, když si myslím, že to pomůže.

Konec (?)

Náš vztah sám ukončil s tím, že svůj styl života měnit nechce. Odešel se slzami v očích se slovy: "Vždy si byla můj životní sen a já jsem rád, že jsem si ho mohl prožít, i když jen na tak krátkou chvíli."

Je to týden, co jsme se rozešli. Mám kolem sebe hodně lidí, kterým na mně záleží a nenechají mě, abych se trápila. Mám spoustu nových zážitků z výletů, ale pořád si říkám, že jsem je chtěla prožít s TENem. Jenže on o to nestál. Vím, že jsou horší situace než právě ta moje, rozvod, nemoc, úmrtí.., ale chtěla jsem se s vámi podělit o příběh, v jehož šťastný konec jsem doufala...nebo stále doufám?

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 3381

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. května 2010. Anketa je uzavřena.

4. Mám si žít dál svůj život a neohlížet se?
4. Mám si žít dál svůj život a neohlížet se? 3002
2. Mám počkat, až se třeba ozve on sám?
2. Mám počkat, až se třeba ozve on sám? 173
1. Mám se s ním sejít a pokusit se ho přemluvit, abychom byli opět spolu?
1. Mám se s ním sejít a pokusit se ho přemluvit, abychom byli opět spolu? 111
3. Mám dělat jakoby nic a nadále s ním komunikovat?
3. Mám dělat jakoby nic a nadále s ním komunikovat? 95