Miroslava Němcová: Důchod neplánuji, teď jsem připravena cedit krev

  0:45aktualizováno  0:45
Z lidí jí nejbližších se rozhodnutí kandidovat na premiérku nejméně líbilo jejímu synovi. "Tvrdil, že když je nejhůř, jdu na řadu," říká předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová o nedávné situaci, kdy se ocitla na jedné z nejtěžších životních křižovatek.

Jak spíte v posledních týdnech?
Bůhvíjaké to není.

Máte recept, jak si odpočinout?
Prášek na spaní mám v kabelce nachystaný pořád, ale nepoužila jsem ho, protože si ho pořád odkládám na ještě horší situace.

Vizitka

* narodila se 17. 11. 1952 v Novém Městě na Moravě

* vystudovala střední zemědělskou a technickou školu

* v 18 letech se vdala (manžel Vladimír pracuje jako mistr ve slévárně)

* má syna, který je očním lékařem, vnuka (14) a vnučku (8)

* do roku 1992 pracovala ve statistickém úřadě, poté si ve Žďáru otevřela knihkupectví

* vstoupila do ODS a začínala v komunální politice

* do Poslanecké sněmovny byla zvolena 4x, poprvé v roce 1998, od roku 2010 je předsedkyní Poslanecké sněmovny

Bylo někdy hůř?
Je to jedna z nejtěžších situací, které jsem zažila, ale není ojedinělá. Třeba přelom roku 97-98 byla ODS v podobně mizerné situaci, kdy padla vláda Václava Klause a byly předčasné volby a strana byla na devíti procentech voličů, co se podobá tomu dnešnímu stavu. Vzpomínám si na velkou vládní, společenskou i politickou krizi v roce 2006, která mířila na jinou politickou stranu, točila se kolem premiéra Stanislava Grosse. Vzrušení nastalo v souvislosti se zatčením Davida Ratha a nyní. Tři čtyři velké krize jsme v uplynulých 15 letech prodělali.

Teď jste však nejvíce v centru dění.
Pozornost se na mě soustředila i při té první krizi, po níž jsem se stala nečekaně volební jedničkou celého Jihomoravského kraje. V průběhu let jsem ale víckrát při různých situacích na sobě cítila reflektory části ODS, která si přála mě někam výš popostrčit. Zároveň tu však byla vždy jiná část spolustraníků, která si to nepřála.

Přirovnala jste situaci k rodině, kde když někdo potřebuje pomoct, uděláte maximum. Opravdu si politika zaslouží třeba i osobní oběť?
Jsem srdcařka a jsem ráda, protože se mi zdá, že takhle mám šanci vidět svět pořád nadějnější a lepší. Politika má být vládou rozumu a je v ní největší prostor pro pragmatismus. Ve vztahu k blízkým tolik nepřemýšlíte, co vám to dá, či nedá, a skočíte do té nejledovější vody a zachraňujete, co se dá. Ale mně je jasné, že když veřejnost někoho čtyřikrát za sebou volila do parlamentu, stalo se tak s nějakým očekáváním. Teď přišla chvíle, kdy mám ukázat, jestli byla očekávání voličů lichá, nebo ne.

Jste tedy spasitelka, jak naznačují obavy vašeho syna?
On se na to dívá z pozice ochranitele. Já se za spasitele v žádném případě nepovažuji, ani jako oběť jsem svou kandidaturu na premiérku nebrala.

Nezdá se, že byste toužila po moci ani po penězích, takže jste idealistka?
Jen cítím, že něco jsem udělat musela, a určitě v tom nějaká míra idealismu je. Nejsem naivní, slepý idealista, ale neumím si představit tu žít bez schopnosti vidět ve společnosti to lepší a budovat si reálný ideál. Pomáhá mi vidět svět v těch lepších barvách.

Je těžké s vaším přístupem obstát v politice mezi pragmatickými cyniky?
Občas vidím, že jsem na jiné koleji než ti ryzí pragmatici, kteří jdou dnes a denně kolikrát do bezobsažných střetů. Když jeden řekne něco dobrého, druhý nemůže říct, že je to dobrý nápad, budu o tom přemýšlet, možná bych se přidal... On musí automaticky říct: "NE, to je největší nesmysl, jaký jsem kdy na planetě slyšel, a to může říct jen tragéd, kterého jsme slyšeli... " To si myslím, že je šílené pojetí politiky. Můj ideál spočívá v tom, že i přes konfrontaci názorů jsme schopni určité míry nadhledu, který dovolí i rivalovi přiznat, že přišel s dobrým nápadem. Mám dojem, že je tu pořád zakořeněno, že když přiznám někomu kvalitu, tak já tím ztrácím.

Nefandím příkrým gendrovým soudům, ale není současná politická kultura odrazem toho, že mužům, jichž je v politice víc, je spíše vlastní agrese, soupeřivost, zatímco ženám se připisuje solidarita, spolupráce, soudržnost?
Může to tím být, ale ani já nejsem příznivcem genderových vyvažování a kvót pro ženy. Zkušenost mi říká, že být ženou neznamená automaticky mít jinou kvalitu pro politiku. Zažili jsme na začátku volební kampaně pro toto období kalendář s krásnými mladými dámami, které se rozhodly, že změní svět svým ženským a empatičtějším pohledem. A kdybychom si teď tím kalendářem listovali, tak vidíme jednu za druhou, jak dopadly. Takže stavět jen na tom, že když bude ve Sněmovně víc žen, že automaticky přijde kvalita, to ne.

Jak práci poslanců zkultivovat?
Naději bych viděla v tom, že budou do parlamentu vybíráni zralejší lidé. Tím nemyslím, že tam nemají být mladí lidé vůbec, ale rozhodovat o deseti milionech lidí má člověk, který už musel někdy něco důležitého rozhodnout sám o sobě. Musel ukázat, že z toho, co rozhodl špatně, což udělá v životě každý z nás, se dokázal probrat, vyvodit z toho pro sebe důsledky, nesvádět svůj omyl na někoho jiného a postavit se znovu na vlastní nohy. Ta zralost tu chybí. Ačkoliv možná je to nutné, protože jsme teprve 23 let po změně politického systému a jedna generace nemá ještě sílu, takže platí Masarykovo: "Dejte mi 40 let a zemi postavím na nohy." Dobře věděl, že to musí být minimálně dvě generace, aby ta jedna vyrostla už v úplně jiných poměrech, s jinou osobnostní i vzdělanostní výbavou.

Dostala jste se někdy sama do otevřeného agresivního konfliktu?
Abych já bouchala do stolu a sprostě křičela? To ne, ale u stolu, kde se toto dělo, jsem seděla.

Fotogalerie

Jak takovou situaci zvládnete, aniž byste ustoupila?
Hodně těžko. Když uslyšíte cholerické výbuchy, výkřiky i sprosťárny, musíte si říct stop a vůbec si je k sobě nepřipustit, protože tím získáváte výhodu proti tomu, kdo sedí proti vám. Zkrátka děláte, že se vás to nedotýká, a dál si trvat na svém. To je jediná metoda, kterou jsem se naučila. Stojí to strašlivé sebeovládání, nekonečný stres, protože to, co v sobě potlačíte, stejně se cosi s vaším organismem děje. Ale podle mě tady nejsme kvůli divadlu, ale mluvíme s veřejností, což by mělo být věcné, slušné a kultivované. Není možné ukazovat lidem, že se neumíme ovládat, řveme na sebe a nejsme schopni zvládat základní rozhodování. Proto se nikdy nestalo, že bych já vyprovokovala hysterii, a když se do takové situace dostanu, snažím se ji ukončit s tím, že se v tuhle chvíli se ničeho nedobereme a raději počkáme, až nám zchladnou hlavy.

Jenže agrese a křik často přinášejí zastrašení protistrany a řvounovo rychlé vítězství.
Možná si křikloun v tu chvíli prosadí svoje, protože příroda to má tak zařízené, což je vidět i například v pavilonech opic. Ale jestli mě zkušenost v politice něco naučila, tak to, že člověk nemá mít krátkodobý horizont. Musí myslet pořád na hodně měsíců a let dopředu. Jedno momentální vítězství teď nic neznamená. Humbuk a řev kolem jedné bitvy je tak snad na vybuchnutí jedné politické hvězdy, která rychle zhasne.

Emoce podle vás do politiky vůbec nepatří?
Nepustit je tam mě stojí značné úsilí, ale jsem přesvědčená, že to, co člověk prožívá uvnitř, nemusí druhé kolem až tak zajímat, a že je tím tedy nemá obtěžovat a má se ovládat. Co mě občas dostane, je spíš dojetí než vztek. Večer poté, co jsme byli za prezidentem v Lánech, mi přišla ohromně milá a povzbudivá esemeska od dvou úplně neznámých mladíků. Kdyby na mě v tu chvíli, kdy jsem ji četla, mířila kamera, viděla by, jak mi vyhrkly slzy. Klukům jsem odpověděla a zprávu si schovám, nikdy ji nevymažu.

Kdyby se rozpustil parlament a konaly se nové volby. Co dál, nemáte už politiky dost?
V každém případě jdu do voleb. Jinak by teď má kandidatura na premiéra nedávala žádnou logiku. Jestliže jsem měla ambici pomoc ve chvíli, kdy se hledá nový český premiér, tak nemůžu říct, že balím, končím a dál se nezajímám. To prostě neudělám. S plnou silou, kterou doufám, že najdu a zmobilizuju, do toho půjdu, i kdybych měla, slovy srdcařky, cedit krev.

Cítíte se v plné síle, žádné léky na tlak, proti stresu...?
Cítila jsem se po zimě unavená, asi proto, že jsem přechodila chřipky, ale nechala jsem si u lékaře udělat nějaké testy, abych se dozvěděla, jestli něco nezanedbávám. Řekl mi, že jsem zdravá, což je ta úplně nejlepší zpráva, co člověk může dostat. Unavený se ovšem musí cítit každý, pokud si nevymýšlí anebo mu není dvacet. To však umím překonat.

Jak?
Myslím, že to tak má, a teď bych řekla, že většina žen, že umí zmobilizovat síly ve chvíli, kdy je velký malér. Protože když vám onemocní děti a vám je taky nějak mizerně, nemůžete ani na vteřinu myslet na to, co se děje s vámi, a mobilizujete síly k vyřešení situace. Takže já se cítím, že ty síly mám. Krizové situace mě spíše bojovně nabíjejí.

Poslanec absolutně bez léků, není to ve Sněmovně vzácnost?
Sem tam si vezmu prášek proti bolesti hlavy, ale třeba tak tři za půl roku, a to už musí být Sněmovna obrácená naruby a dělat psí kusy.

To bylo třeba kdy?
Například za jedno z nejotřesnějších období pro mě byl obstrukční týden, kdy jsme prosazovali církevní restituce. Dnem i nocí zasedala Poslanecká sněmovna, za týden jsem naspala šest nebo sedm hodin a v řízení Sněmovny jsme se střídaly Vlasta Parkanová, Kateřina Klasnová a já. Nikdy jsem nic takového nezažila. A kdy ve dvě ráno posloucháte půldruhou hodinu trvající předčítání z Bible, z románů, nevím, kde z čeho a komu kdo co napsal, jsou to úplné nesmysly a ani ten čtoucí neví, co čte, a jen má za úkol zabít 90 minut času a ustát to bylo na hranici fyzických i psychických sil, tak v tu chvíli jsem si říkala, že je čas na prášek.

Zmiňovala jste poslankyně. Jsou k sobě poslankyně solidární?
Nemáme žádnou partu žen, které by se pravidelně sešly třeba každé pondělí na oběd nebo něco podobného, ale cítím, že když je nějaká mela, tak všechny kolegyně velmi empaticky chodily a nabízely pomoc a vždycky, když se něco zvrtne, tak vždycky první, kdo volá, jsou moje kolegyně z poslaneckého klubu. Řekla bych nějaké ženské napojení existuje. Cítíme s druhými a máme potřebu účasti. V tom smyslu slova držíme spolu a dokonce napříč stranami.

Uvítala byste, kdyby vás bylo v parlamentu víc?
Určitě bych byla ráda.

Jako premiérka byste si ženy do vlády přibrala?
Kdybych byla teď premiérka, nejmenovala bych nikoho jiného s výjimkou paní ministryně Hanákové, která je tak jako tak jednou nohou na odchodu. Neměla bych teď ambice měnit ministerstva, protože se dodělávají zákony a jmenovat nového ministra, aby dokončil započatou práci, to nedává vůbec smysl. Kdybych měla k dispozici celé volební období před sebou, vím o spoustě schopných žen, které bych určitě chtěla mít kolem sebe. Už jen kdybyste viděla můj sekretariát, jsme tu samé ženy, ačkoli to nebyl záměr, ale postupně to tak vyplynulo. A přes všechno, co se říká o ženských týmech, v nichž panuje žárlivost a rivalita, podráží se navzájem, tak šlape úžasně.

Možná kdybyste mezi sebou bojovaly o posty či o nějakého "samce", tak by to taková idylka nebyla.
Vidíte, o samcích jsme neuvažovaly, ale i kdyby tu nějaký byl, tak do toho já nejdu.(smích)

Očima autorky

"K něčemu jsou ty napjaté chvíle přece jen dobré," prohlásila, když jsme se v její kanceláři Poslanecké sněmovny loučily a ukázala v pase kalhot pět odstávajících centimetrů. "Ne že bych to nepotřebovala." V tu chvíli se mi její úsměv propojil s líčením drsné bretaňské krajiny a popisem houževnatého námořníka pátrajícího po lodi Vasa, při němž zaujatě mhouřila oči. Moje představa o tom, že už po těch letech přece musí konečně toužit po klidu a harmonii, se definitivně rozplynula. Mám dojem, že srdcařka a idealistka Miroslava Němcová potřebuje adrenalin stejně jako vzduch a každá krize je výzvou ji elegantně zvládnout.

Má v racionální politice místo cosi tak nehmatatelného, jako je ženská intuice?
Určitě funguje. Jen musíte mít zkušenosti. Člověk se k ní dopracuje za cenu toho, že nemládne. Když někdy poté někomu vyprávím, že už jsem měla jistotu, že se budou události odvíjet nějakým směrem, vypadá to, že dělám chytrou, že poté vykládám, že jsem to věděla předem. "Já se z tebe zblázním," řekla mi nedávno ředitelka mé kanceláře. Já totiž tak tři čtyři měsíce chodila v napětí jak struna a říkala, že se něco stane, že se něco strašnýho děje, nevím, co to bude, ale nějaká hrůza přijde a pořád jsem takhle chodila, až jsem zjistila, že ostatní demotivuju a že to takhle dál nejde, tak jsem zas nasadila mobilizační věty a atmosféru dál nezatěžovala. Ačkoliv jsem nemohla tušit, že přijde zatýkání, intuitivně jsem cítila, že jdeme po spirále do nějakého zlomu. A to se mi už stalo i párkrát předtím při velkých věcech. Hodí se to ale i při setkání s člověkem, jehož argumenty posloucháte a cítíte, že jsou to jen slova, protože v hlavě má úplně jiný plán. Žádná vědma ale fakt nejsem.

Rituály, talismany, ale i horoskopy nebo dokonce karty, to jsou často pomocníci mnoha žen, když neví, jak dál. Máte vy nějakou takovou "berličku"?
Esoterika ani horoskopy mě nikdy nebavily. Ale je pravda, že když jdu třeba do nějaké složitější situace, třeba i do televize například, tak si beru perlový náhrdelník, který jsem dostala k padesátinám od úžasné party přátel, s nimiž se scházíme léta letoucí. Musím říct, že mě nějak povzbuzuje, když si ho dám na krk a jdu s ním. Druhý je šperk, malá brož ve tvaru želvy, kterou mi kdysi dal manžel. Mám ji moc ráda a cítím se vyrovnanější, když si ji vezmu. Jakoby mi říkala, že všechno se může sesypat, svět se může točit jinak, než jak si přeju, ale zůstává mi želva, která pro mě představuje napojení na to, co je pro mě nejdůležitější: na rodinu.

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová
Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová

Vaše manželství ustálo nyní už patnáctileté rozdělení, když žijete každý v jiném světě: vy v Praze nejvyšší politikou, manžel ve strojírnách ve Žďáru nad Sázavou. Přitom nejedno manželství politiků právě tohle nepřežilo...
Neměli jsme to jednoduché a manžel už vůbec ne. Byly chvíle, kdy jsme cítili velké napětí i krizi, ale věděli jsme, že spolu chceme zůstat, že milujeme našeho syna, jeho děti, což je to nejdůležitější, co oba na světě máme, a dokázali jsme oba vždycky zmobilizovat síly, abych spolu zůstali.

Uvažovali jste někdy o rozvodu?
To ne. Spíš jsem jeden čas přemýšlela, že bych to měla v Praze zabalit a vrátit se domů. Přečetla jsem si rozhovor s mým manželem, v němž říkal, že mu po mně nevoní byt, když nejsem doma, a že okna jsou tmavá. Úplně mě to tehdy vzalo. Uvědomila jsem si, že já žiju v neustálém poklusu, pořád se něco děje, ale on je sám. Hlubokou krizi jsme však žádnou neměli, i když o tom, jak vymalovat byt nebo přestavět koupelnu se pohádáme jako v klasickém manželství, kdy si každý stojíme na svém.

Žárlivost se ani jednoho z vás nikdy nezmocnila, případně až tak, že by jeden z vás nechal druhého tajně sledovat?
Ne, tak to fakt nikdy! To je z jiného světa. K mládí snad trocha žárlivosti patří, ale po 20, 30 letech už je to o něčem jiném. A teď po 46 letech? My už zapomínáme i slavit výročí.

Znáte se od 15 let, on je váš první a doživotní partner, to už zní dneska úplně jako pohádka.
Tak se to stalo.

V Praze žijete sama, nevyužíváte ani ochranku, nebojíte se po večerech na ulicích?
Jednou jsem se bála, když jsem šla v zimě v noci ze Sněmovny a motal se tu divnej týpek. Doběhla jsem k americkému velvyslanectví, kde vždycky bývá hlídka a poprosila jsem je, ať mi zavolají nějaké policejní auto, které mě pak odvezlo domů. Jinak se nebojím, bydlím blízko Sněmovny a osobní svoboda mi za to stojí.

Víte, že podle důchodové kalkulačky už máte od letošního března nárok na důchod?
To datum jsem až takhle nezjišťovala, nebyl důvod. Věděla jsem, že jsem v práci, mandát mám do roku 2014 a důchod jsem opravdu neřešila. Dopřála jsem si luxus ještě si budoucnost v hlavě nerovnat, takže roky nemám dopředu nalajnované.

Kdybyste měla víc času, čemu byste se věnovala?
Nesmírně důležité je čas neproplýtvat. Mám dojem, že jakmile skončíte v práci a člověk jde do důchodu, musí mít nějakou hezkou náplň života, jinak začne mentálně chátrat a nestačí na ten svět šíleně pádící kolem sebe. Chtěla bych si udržovat koníčky jako dosud: literaturu, hudbu, divadlo, víc se vídat s rodinou syna a přidala bych na cestování, protože máme sny kam, ale zpravidla nakonec nemůžu kvůli práci nikam.

Kam vás láká se podívat?
Třeba projet Kerouackovu cestu po Americe, jinak mě moc táhne Itálie, protože to je země, kde nějakým zvláštním způsobem cítím, že jsem tam doma, a sever, Island, Švédsko, Norsko, Finsko, Pobaltí.

Máte už letos naplánovanou dovolenou?
Nemám, stejně jako už řadu let, protože se vždycky něco semele. Když to náhodou klapne a ukáže se, že bude volný týden nebo deset dní, tak v noci sednu k počítači a najdu nějaké ubytování směrem kam chceme jet a vyrazíme hned druhý den ráno.

Místo vybrané máte?
Kdybychom měli volný jen víkend, chtěla bych s manželem letět do Stockholmu, kde je Muzeum Vasa s nejnádhernější lodí, která kdy měla po moři plout, ale ztroskotala poté, co uplula asi tři sta metrů. V půlce minulého století ji sveřepě na dně hledal a našel jeden námořník a složitým způsobem se ji podařilo téměř neporušenou vyzvednout. Kdybychom našli volný týden, možná se znovu podíváme do Bretaně na sever Francie. Sice to tam není tak pohodové jako v levandulí a tymiánem vonící Provence, protože tam každou chvíli prší  a vítr fičí, ale mě ta drsná a syrová krajina, kde bojujete s živly, nějak zvláštně přitahuje.




Nejčtenější

Říkali, že je na ni moc starý. Ona se s ním rozhodla mít dítě

U porodu byli Karolíně oporou sestra Kristýna a partner Petr.

Rodina byla proti, cizí lidé je pomlouvali, ale jim bylo jedno, že je mezi nimi šestnáctiletý věkový rozdíl. Seriál...

Husákovy manželky: první mu byla nevěrná, druhá nepřežila pád vrtulníku

Tragédie Husákových žen: obě zemřely předčasně

Poslední komunistický prezident Gustáv Husák byl chladným mužem, který nedával najevo své city. Přesto ho tragická smrt...



Po kritice ve StarDance se mi nechtělo na trénink, říká Veronika Arichteva

Veronika Arichteva a Michal Necpál

Život herečky Veroniky Arichtevy momentálně ovládly tréninky na StarDance. Porotce Zdeněk Chlopčík na ni byl v prvním...

Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...

Máš doma tyrana, vypadni od něj, radila vyměněná manželka

Martina žije s Jiřím přes rok, do partnerství s sebou přivedla dvě děti -...

V jedné domácnosti z Výměny manželek si tentokrát zkusili spolu deset dnů žít dva dominantní partneři a ve druhé ti...

Další z rubriky

Oblečení v dobových filmech bývá nesmyslné, říká historička

Miroslava Burianová, historička Národního muzea

Od dětství ji zajímala móda, ale v praxi se k ní dostala až oklikou přes studium historie. Odbornice na období první...

OBRAZEM: Třiašedesátiletá žena chtěla vypadat na pětadvacet. Povedlo se?

Jekaterina Tereškovič Gauguin Solntcev

Manželka ruského moderátora Gauguina Solnceva by mohla být jeho matkou. Dělí je od sebe šestadvacet let....

Věra Špinarová: První lidovky mě učil dědeček

Zpěvačka Věra Špinarová

Jestli si někdo zasloužil oslovení "paní zpěvačka", pak to byla Věra Špinarová. Kvůli výjimečnému hlasu, který jí byl...

Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce
Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce

Ministerstvo práce vyslalo do připomínkového řízení návrh, aby státní rozpočet financoval dětské skupiny a nově také mikrojesle. Do nich chodí hlavně děti, které nezískaly místo ve státní školce, ale jejich rodiče nastupují do práce dřív než po třech letech mateřské dovolené.



Najdete na iDNES.cz