Jste herečkou, která se objevila ve dvou oscarových filmech - Amadeovi a Koljovi. Čím to, že si diváci vaše jméno přečtou v titulcích, ale na plátně k vidění příliš nejste?
Mé dva oscarové filmy a to, že je to uvedeno ve wikipedii, je vlastně dost vtipné (směje se). V Amadeovi (americký film režiséra Miloše Formana z roku 1984, který dostal osm Oscarů, pozn. red.) jsem hrála Sofii Weberovou, sestru Mozartovy ženy. Samozřejmě že to byla postava epizodní, ostatně jako tomu bylo u všech Čechů v tom filmu. Ta role však ve filmu existovala, měla jsem tam i dost detailů a lidé mne poznávali. Před nějakou dobou však Miloš Forman udělal takzvaný režisérský sestřih, kdy do filmu zařadil scénu, kdy Constanze Mozartová jde k Salierimu (hlavní vypravěč filmu, ve skutečnosti italský hudební skladatel, pedagog a dirigent, pozn. red.) a udělá před ním z nějaké vypočítavosti striptýz. To v té původní verzi nebylo, takže Forman samozřejmě musel Amadea trochu prostříhat. Tak se stalo, že se z filmu ztratily záběry, na kterých jsem byla já. Takže v dnešní verzi skoro nejsem vidět, akorát jsem na předním místě na titulcích. A plno lidí mi píše, dokonce i jeden fanoušek z Německa, cože to tam tedy hraju?
Týdeník TÉMAVychází v pátek  V novém vydání týdeníku Téma si můžete přečíst rozhovor mj. s režisérkou a scénáristkou Alicí Nellis. |
Jak se vám pracovalo s režisérem Milošem Formanem?
S Milošem Formanem mám „historku z natáčení“. Ono se o něm ví, že má neuvěřitelnou paměť, což mohu potvrdit. Přestože jsem měla malou roli, tak jsem měla pro film ušité čtyři kostýmy, které navrhoval Theodor Pištěk. Pro scénu na pohřbu mi kostymérky navrhly pelerínu přes ramena a pan Forman vybral její barvu. Ta scéna se natáčela po několika měsících a kostymérky nemohli najít tu, kterou si Miloš Forman vybral, takže jsem přišla místo v tmavě hnědé v černé. A on se na mě podíval a povídá, ona má na sobě něco jiného. Přesně si to pamatoval. To bylo neuvěřitelné, když si člověk uvědomí, že takových rolí jako ta moje tam byly mraky.
V roce 1993 jste byla u Miloše Formana na návštěvě v jeho domě v Connecticutu. To vás tam pozval?
To byla shoda okolností. Tehdy jsem jela do Spojených států. Znám se s jeho syny Petrem a Matějem, protože jsme spolu kdysi hráli na Divadelní pouti. Kluci říkali, že se tam musím zastavit za jejich tátou. A byl k tomu i jiný důvod. On se přátelil se spisovatelkou Annou Gráfovou, která tehdy v Čechách vydala knížku, a oni mi dali deset výtisků, ať mu to tam dovezu. Takže jsem k němu přijela na návštěvu a pár dní jsem bydlela na jeho ranči. Pozval mě na večeři do restaurace, kam chodí významné americké osobnosti. A najednou povídá - hele, u vedlejšího stolu sedí William Styron, který napsal Sofiinu volbu. A já právě tu knihu dočetla, což byl zvláštní pocit.
A co vaše účinkování v druhém oscarovém filmu - Koljovi (1996)?
V Koljovi jsem hrála tetu v dětském domově, kam chtěl pan Svěrák umístit kluka Kolju, ale nakonec celou tu scénu vystřihli. Ale nechali mě v titulcích. Takže se mě už asi 200 lidí ptalo, co v tom Koljovi teda hraju? Tak to jsou moje dva oscarové filmy (směje se).
Jak vnímáte, když se řekne, že je někdo „neviditelný herec“?
Říká se to o rozhlasových nebo dabingových hercích. Už jako dítě jsem milovala hlas Jorgy Kotrbové (kdysi filmová Zlatovláska, pozn. red.) a nevěděla jsem jak vypadá, takže to chápu. U mě je to zvláštní v tom, že jsem se proslavila jako dětská filmová hvězda, dokonce evropského formátu, protože jsem byla v mezinárodní databázi dětských herců a seriál Tajemství proutěného košíku běžel v Německu i ve Švýcarsku. Když jsem se stala dabingovou herečkou, plno diváků si nespojilo, že jsem jedna a táž osoba.
Nicméně pokud se dnes řekne Miriam Chytilová, tak si většina lidí vybaví hlas Rachel v seriálu Přátele. Deset let jste dabovala Jennifer Anistonovou. Jak moc jste se s touto herečkou identifikovala?
Obrovsky, protože jsem ji dabovala skoro ve všech jejích filmech. Kdysi, kdy Jennifer ještě nebyla tak známá, se dokonce stalo, že jsem šla do nějakého studia dabovat film, ovšem režisér si popletl herečky a Anistonová už byla nadabovaná. Ta situace se nedala vyřešit jinak, než že já dabovala jinou roli. A musím říci, že jsem měla velké problémy to technicky zvládnout, protože jsem pořád pokukovala po postavě Jennifer a nadechovala se vždy, když měla promluvit. Tak obrovsky jsem ji měla uloženou v podvědomí.
Přátel se natočilo za deset let 236 pokračování. Dabovala jste postavu Rachel ve všech dílech?
Ano, nadabovala jsem všechny díly. Ale pak je i spousta celovečerních filmů, které Anistonová natočila, a ty jsem namluvila skoro všechny.
Máte tedy v Česku pomyslnou exkluzivitu na Jennifer Anistonovou?
Pomyslnou. V této branži totiž funguje jediné pravidlo, a to, že o dabingu rozhoduje ten, který vše platí. Ten určí, kdo má koho dabovat. Většina studií ale dbá na to, aby herci byli hlavně u seriálů nadabováni tak, jak jsou na to diváci zvyklí. Režiséři a dramaturgové pak opravdu v databázích kontrolují, kdo koho mluvil. A to nejenom u takto známých herců. Kdybych ale byla na dovolené, tak by na mě nečekali a nadaboval by to někdo jiný.
Překvapilo vás, že se Přátele stali celosvětovým fenoménem?
Když jsme ten seriál začali dabovat, tak jsme všichni poznali, že je to něco velmi výjimečného. Možná až na dramaturgy České televize, kteří ten seriál zpočátku nasadili v naprosto neatraktivní čas, někdy ve čtvrtek ve tři odpoledne. Až po nějaké době se to vysílalo v pátek večer a dnes seriál běží všude. Na to, že první díly jsou staré dvacet let, je tak nadčasově natočený, že je, co se týče osobních příběhů i humoru, aktuální dodneška. Seriál objevila i generace patnáctiletých a je na něm závislá, což se nestává tak často.
Nestýská se vám po Přátelích? Poslední díl byl natočen v roce 2004 a ta šestice herců se už nikdy nesešla...
To teda stýská. Byla to krásná práce. Dneska se dělá dabing tak, že se zvou herci po jednom, kdežto my se u toho seriálu setkávali u mikrofonu opravdu všichni. Pravda, trochu to zdržovalo, když se někdo přeřekl, ale mělo to svou atmosféru. Lidi se vzájemně slyší a lépe na sebe reagují.
Kolik jste za svou hereckou kariéru vůbec natočila filmů?
Kolem sedmdesáti filmů a různých televizních inscenací, na které se bohužel už zapomnělo. Třeba Feuchtwangerovu Šimonu, což režíroval Ludvík Ráža. Hrála jsem tam s Ladislavem Peškem. Ta inscenace už dnes nejspíš neexistuje a mám z ní jen fotky. Měla jsem hlavní role v inscenaci Dcera národa, kde jsem hrála Zdenu Havlíčkovou, dceru Karla Havlíčka Borovského, s Ivou Janžurovou inscenace Od sedmi do čtyř, Růžový ostrov nebo film z konce války Až do konce a mnoho dalších. Jenže do podvědomí diváků se vždy zapíše seriál.
Ve vaší filmografii je uveden i seriál 30 případů majora Zemana (1974). Jenže vám v té době bylo 9 let...
Objevila jsem se ve 13. díle Romance o nenápadné paní. Hrála jsem dceru Gabriely Vránové a byla to docela náročná role, a dokonce jsem na to dělala těžký konkurz, protože chtěli holku, která se dokáže z placu rozbrečet.
Pak přišel rok 1977 a 13 dílů seriálu Tajemství proutěného košíku. Do jaké míry vás při vaší herecké kariéře provázel cejch Klárky?
Ten mě provází dodneška. Seriál se dostane obrovsky do srdcí diváků. Tehdy jsem měla své vrstevnice, které seriál doslova milovaly, a byla jsem hrdinkou jejich života. A dodneška mě lidé oslovují a říkají, jak to byl pro ně důležitý film, který dnes pouštějí svým dětem.
Vaše dětská sláva postupně odezněla a vy jste přestala hrát ve filmech skoro úplně. Proč?
Po absolutoriu Státní konzervatoře jsem odešla do oblastních divadel. Měla jsem vizi, že herec má jet s kufrem za divadlem. Tak jsem sedla do vlaku a vyrazila s baťohem do Horáckého divadla v Jihlavě. Měla jsem pocit, že musím hrát na oblasti, abych měla co nejvíce rolí, což se vyplnilo, ale doslova jsem se všem ztratila. V té době nebyl internet, existovala jedna herecká databáze na Barrandově, kde bylo telefonní číslo k mým rodičům, které nám změnili. Tak přišlo období, kdy jsem byla divadelní herečka. Pak se mi narodily děti, já se začala věnovat dabingu, což se dalo s výchovou dcer lépe časově skloubit. Sice vznikaly různé agentury, ale mě nikdy nenapadlo, že bych se měla starat o svou vlastní propagaci. Vlastně první profesionální fotky pro castingovou agenturu jsem si nechala udělat až před dvěma lety.
Setkala jste se někdy s tím, že vás lidé považovali za dceru režisérky Věry Chytilové?
Samozřejmě, i když osobně jsme se nikdy nesetkaly. Jméno Chytilová ale rozhodně nebyl problém, který by nějak ovlivnil mou kariéru.
Škrtání angažmá herců se však stávalo i nedávno. Alespoň ve sporu kolem odměn pro dabingové herce. Proč jste se v této „válce“ mezi studii a dabingovou agenturou nepřidala na stranu herců?
To byla celkově nešťastná akce, která dopadla tak, že lidé, kteří ji organizovali, vše odnesli represemi a skutečně nemohou pracovat. Já se k tomu nepřidala, protože jsem už daleko více pracovala jako režisérka dabingu. A o tu práci bych pravděpodobně přišla, což jsem si nemohla dovolit, protože jsem jiné příjmy neměla a musela jsem živit rodinu. A už dopředu všichni tušili, že kdo vstoupí do dabingové agentury, tak práci mít nebude. Ve studiích byla velmi napjatá atmosféra. Majitelé tvrdili, že větší rozpočty nemají. Je otázka, kde byla pravda. Kupodivu jsou na herce z agentury naštvaní i někteří režiséři a nedávají jim práci. Já se je snažím přednostně obsazovat. Alespoň v České televizi, kde také režíruji dabing.
Miriam Chytilová
|
Věnujete se dnes také divadlu?
Ano. Působím v divadelním uskupení Kačer a Venclík uvádějí. Představení jsou vlastně takové „čtené zkoušky“, kdy pan Kačer jako režisér dává připomínky a diváci se účastní toho, jak vzniká představení. Je to často velmi vtipné, diváci se ohromně baví. Taková specifická forma divadla. Hrajeme v Malostranské besedě v Trick baru. Říkám hrdě, že jsem v dobré společnosti, protože tam hrají Jan Kačer, Vlastimil Venclík, Táňa Fišerová, Roman Hájek a další skvělí herci.
Před dvěma lety jste obeslala castingové agentury se svými fotkami. Byl to pokus o restartování vaší televizní herecké kariéry?
Byla to spíše náhoda. Potkala jsem fotografa, který mi nabídl, že mi udělá fotky. Ty se povedly, tak jsem si řekla, že je rozešlu po agenturách. Asi by se to dalo zvenku vidět jako pokus o restart, ale ten úmysl takový nebyl. Díky tomu jsem ale dostala hezkou roli v seriálu Doktorka Kellerová, kde hraju dětskou lékařku, milenku Petra Janečka alias Honzy Šťastného. Je zajímavé, že jsme se mnohokrát setkali u mikrofonu, protože on daboval partnery Jennifer Anistonové, a teď hraju takovou zneužívanou milenku Šárku, která ví, že jejich vztah nemá žádnou perspektivu, snaží se vše ukončit, ale pořád mu nemůže odolat.
Není v tom tak trochu paralela s vaším soukromým životem? V médiích se před časem objevila nahrávka vašich hádek s manželem...
Myslím, že ne. Rozhodně z toho radost nemám, takhle osobní věci nemá právo nikdo zveřejňovat. Dokonce jsem zaslechla, že jsem to do bulváru pustila já, abych se zviditelnila. Takto naivní a hloupý by asi nikdo nebyl. To rozhodně ne. I když jsme se s manželem už rozvedli, stále to je citlivá a dosti bolestivá věc.
