Jste prý tvrdá a ambiciózní žena.
Píše se to. Já to tak necítím.
Vizitka* Dana Jurásková se narodila 21.9.1961 v Uherském Hradišti. |
Asi oboje. Ano, jsem ambiciózní, je mi skoro padesát a už se trochu znám. Ale tvrdá, to bych neřekla. Jsem pragmatik, ale mám silné sociální cítění, takže to se s tvrdostí trochu vylučuje. Nemyslím, že bych si šla bezohledně za svým.
Kde se to hodnocení vzalo?
Pracuji už dvacet let v managementu, a protože výsledku lze v takové pozici dosáhnout jen rukama a hlavou jiných, je tlak na podřízené někdy nutný.
Jak myslíte, že by vás podřízení popsali?
Doufám, že by řekli, že jsem náročná, ale i spravedlivá.
A vaše děti?
Že jsem férová, ale že to se mnou není jednoduché.
Doma jste taky ředitelka?
Ne, vůbec ne. Doma je ředitel můj muž. Jinak by to nemohlo fungovat, celý provoz domácnosti je léta na něm. Podniká ve stavebnictví, a protože dělá na sebe, může přizpůsobit svůj čas rodině. To on vodil děti do školky, když byly malé...
... a zůstal s nimi doma, když onemocněly?
To ne, pro muže to bývá zbytečný stres, navíc jsem zdravotní sestra. Ale pomáhaly nám i babičky.
Chodí ministryně na rodičovské schůzky?
Synovi je patnáct, dceři dvacet a jsou to zcela bezproblémové děti - doufám, že se mi ta věta nevymstí. Trochu jsem toho zneužívala a nechodila na rodičovské schůzky úplně pravidelně. Naposledy když byl syn ve čtvrté třídě, tedy asi před pěti lety. Ale minimálně jednou za rok šel můj manžel.
A když se něco v noci přihodí, jedete s nimi normálně na pohotovost, nebo zavoláte někomu známému?
Jsem typický český pacient, takže když se začne něco dít, jsem si jistější, když je dítě v rukou zdravotníků, byť jím sama jsem. Ale pokud se ptáte, zda jedu anonymně na pohotovost, tak to tak není, bydlíme na Praze 4 a já pracovala v tamní Thomayerově nemocnici, tudíž jsem jela vždycky do svého.
Ptám se, zda máte zkušenost se zdravotnictvím jako běžný pacient.
Mám. A není moc dobrá. Pořídila jsem ji ve vlastní nemocnici, když jsem ještě nebyla tak známá. Neřekla bych, že je české zdravotnictví příliš přívětivé k pacientovi, ale zlepšuje se to.
S čím jste se setkala?
Klasická situace: přijdete do ordinace, sestra vyjde a řekne: "Posaďte se." Tak sedíte hodinu, pak znovu zaklepete a sestra řekne: "Vždyť jsem vám říkala, že nemáte klepat!" Je to velmi nepříjemné. Dělala jsem nějaký čas nemocničního ombudsmana a o víkendu mi třeba volali pacienti - neboť moje telefonní číslo viselo ve všech ordinacích - a že už čekají dvě hodiny, aniž by si jich někdo všiml. Zavolala jsem do nemocnice, abych zjistila, co se děje, a dozvěděla se například, že přivezli havárku a všichni, kdo mají ruce a nohy, jsou na sále. Ale nikdo to těm lidem nevysvětlil. Často je problém jedině a právě v komunikaci.
Německý časopis Stern tento týden přinesl téma Příliš perfektní já - je to váš případ?
Vůbec ne. Dokonalost není přirozená, vyčerpává a trochu otravuje okolí. Když je na člověku něco lidského, lépe ho to zařazuje do společnosti.
|
Nerada připouštím, že nemám pravdu, a jsem určitě ješitná |
Jaké jsou vaše osobní nedokonalosti?
Jsem někdy nekompromisní. Nerada připouštím, že nemám pravdu, a jsem určitě ješitná. Špatně snáším, když se na mě snese kritika.
To nemáte zrovna ty správné předpoklady pro funkci ministryně zdravotnictví.
Ale to je něco trochu jiného, všechny ty útoky neberu osobně, ale spíš jako kritiku ministerstva, která kdyby nebyla, tak by to naopak bylo podezřelé. Když chci něco udělat a objeví se určitý odpor, vždycky zkoumám jeho motivy a obvykle je také najdu - a většinou to bývají motivy velmi nízké.
Jaké?
Peníze. Ve zdravotnictví jednoznačně. Pacient mizí v mlze, ale peníze, ty jsou hlavním motivem mnoha oponentů.
Když jste šla na ministerstvo, říkala jste: Do politiky nikdy. To mimochodem říkal i premiér Fischer o svých ministrech a hleďme, vše je jinak, ale to sem teď nepatří. Zajímá mě, zda byste nyní po téměř roce svoje slova zmírnila, nechala ležet, nebo ještě vyhrotila.
Uvědomila jsem si, jak moc politika ovlivňuje stát a že ve chvíli, kdy ji všichni lidé, kteří mají znalosti, zkušenosti a chuť něco změnit, budou ignorovat, je to konečná. Stejně jako když se říká, že do politiky žádný slušný člověk nepůjde. Hodně o tom teď přemýšlím. Mám akorát problém s některými politickými praktikami, které kromě schopností a odborných znalostí potřebujete, abyste dokázala věci prosadit.
Které myslíte?
Slovní útoky, konstrukce a oslí můstky za řečnickým pultem - a hlavně sítě. Sociální sítě: kdo koho zná, kdo co na koho ví, kdo s kým kde byl. To je mi cizí, nedokážu si to zapamatovat a z těch vztahů těžit. A o nich politika je.
Mám tomu nicméně rozumět tak, že vaše Nikdy se změnilo na Možná někdy?
Určitě. Ale teď se chci vrátit do nemocnice na Karlově náměstí. Slíbila jsem to.
Jak často tam chodíte?
Občas přijdu probrat se svým tamním zástupcem, co se děje, ale tím to končí, jsem pod drobnohledem. Nejradši bych nemocnici více podporovala, ale samozřejmě nemůžu.
Stejně jako musí být matky učitelky přísné na své děti, když je učí, aby si někdo nemyslel, že jim nadržují. Co jste si s sebou na ministerstvo ze své pracovny vzala?
Nic! Jen jednu tužku. A víte, co jsem si uvědomila? Že jsem za ten rok nenapsala jediný celý vlastní dopis! Všechno mi přinesou až k podpisu nebo upraví dle mých poznámek.
Bavili jste se ve vládě o rezignaci ministra Kocába kvůli vztahu s jeho mluvčí?
Ne, vláda od té doby nezasedala a nepředpokládám, že o tom bude jednat.
Myslela jsem kuloárně.
Ne, nebyli jsme pohromadě.
A co napadlo při té zprávě vás osobně?
Líbilo se mi, že řekl, že je to pravda, a tím to skončilo. Rezignaci ani nemusel nabízet. Když si přečtu ten telefonní seznam, co se u nás v této oblasti děje, tak to považuji za zbytečné gesto.
Ovšem jste ve věku, kdy muži chytají druhou mízu a tyhle věci manželkám provádějí. Jeden můj známý to komentoval větou: Nechápu, co ti staří dědci na těch mladých krásných inteligentních exotických děvčatech vidí.
A já na to mám tři slova: Dobře jim tak. Protože ono je to na začátku lákavé, ale co je teprve čeká potom! S řadou z nich jsem mluvila: daň za vnější image bývá velmi tvrdá. Takže já to neřeším.
Jste feministka?
V žádném případě! A nikdy jsem se jako žena necítila utiskovaná, neměla jsem pocit, že by mi jen kvůli tomu někdo nadbíhal nebo mě naopak ponižoval, i když jsem si sem tam musela něco vybojovat.
Použila jste někdy ženské zbraně?
Ano.
Jaké to byly?
Flirt.
V jaké situaci?
V jaké bylo potřeba. Řešila jsem třeba nějaké projekty a potřebovala se dostat za nějakými lidmi. Někdy to zafungovalo, a proč ne, vždyť muži to dělají taky.
I ve vládě?
(směje se) Ve vládě by mi tyhle zbraně asi moc nepomohly a v mém věku už navíc tolik nefungují.
Nosíte v létě růžové minisukně?
Ano. A mám k tomu i příhodu. Před dvěma roky jsem si koupila růžovou minisukni - mám totiž ráda růžovou v kombinaci s černou. Moc jsem přitom neřešila, zda se hodí k mé postavě a věku, prostě se mi líbila. Vzala jsem si ji na tenisový turnaj svého syna v Domažlicích a v pauze se šla projít do města. Tolik nabídek, abych si sedla do mercedesu s německou poznávací značkou, jsem do té doby nikdy v životě nedostala! Pravda, řidiči přibržďovali, jen když přijížděli zezadu (směje se nahlas).
Tušíte, proč se na ty minisukně ptám?
To tedy netuším.
Předseda Sněmovny Vlček krátce předtím, než jsme se sešly na rozhovor, zavedl pro personál uniformy. Prý se nehodí, když úřednice v létě nosí růžové minisukně. Co tomu říkáte?
Parlament je zvláštní prostor. A je možné připustit, že úřednice v růžové minisukni by mohla rozptylovat poslance, jinak velmi soustředěné na jejich práci.
Ano, jistě, rozumím.
Jinak mi ale uniformy nevadí, ve zdravotnictví jsem na ně byla zvyklá, je to i určitá image, která je důležitá.
Ještě k tomu útisku žen - myslíte, že jich je na vedoucích pozicích tak málo proto, že je tam muži nechtějí, nebo že nechtějí ony samy?
Možná to druhé. Jako šéfka musíte být náročná, což se moc neslučuje s naší ochranářskou, empatickou ženskou rolí. Nechcete ublížit, a přitom musíte být tvrdá a říkat nepříjemné věci. Ne každé to vyhovuje.
Vám zjevně ano - jste rozená ředitelka?
Ano. Byla jsem i předsedkyně třídy.
Umíte vyhodit ženu?
Umím. A nevidím rozdíl v tom, zda je to žena, či muž. Zajímavé je, že ženy to většinou přijmou. Muži jsou více hysteričtí a snaží se najít důvody, proč nemám pravdu.
Za co vyhazujete?
Za alkohol. Naprosto jednoznačně. Teď tedy mluvím o období, kdy jsem pracovala v nemocnici jako náměstkyně pro ošetřovatelskou péči.
A já už se těšila na pikantní historky z ministerstva… Řekla jste kdesi, že "ženský pohled na některé věci je zdravý". Co přesně jste myslela?
Jsem zvyklá s ženami dělat celý život. A odnesla jsem si tuto zkušenost: když je problém, sejde se skupina lidí a dvě hodiny se o tom mluví. Je-li to pánská společnost, možná dojde k zadání úkolu a termínu, ale splnění toho termínu se pak těžko vymáhá. Kdežto ženy navrhnou rovnou několik alternativ a možná přijdou s řešením ještě před termínem.
Být tu teď nějaký muž, tak vás asi pokouše. Ale není, takže můžeme pokračovat: čím to je?
Možná tím, že jsme zvyklé mít těch povinností hodně. Moc to hlavou neproháníme a jdeme po výsledku.
Taky máte pocit, že porady s muži trvají zbytečně dlouho?
Ano, mám. Jsou strašně nervózní, když se jde hned k věci: Jéé, to jsme za deset minut skončili?
Co vás vlastně v životě nejvíc bavilo?
Dělat sestru. Byla jsem sedm let na koronární jednotce a to byla ta nejkrásnější práce. Udělala jsem toho spoustu sama, za svá rozhodnutí jsem si byla zodpovědná a pacient mi hned dal zpátky vědět, že je to dobře, nebo že je to špatně.
Kdybyste teď dostala úžasnou nabídku dělat sestru a ta už by se neopakovala, co byste udělala?
Teď bych asi odmítla. Ale já se k tomu vrátím! Jednou. Za nějakých deset patnáct let, až mi to už nebude tolik zapalovat. Byla jsem před pár lety v Kambodži a pozorovala jsem tam práci misionářů. Pochopila jsem, že naše zdravotnictví je na úrovni, o které se mnoha lidem ani nesní, a že jsme rozmazlení. V té Kambodži bych si připadala nejvíc užitečná. Misi tam vede žena, která je dcerou Angličanky a českého válečného pilota. Je jí asi pětašedesát a říkala, že když bude ještě žít, vezme mě.
Opustíte rodinu a odjedete do Asie?
Děti budou velké, proč ne? S manželem si řešíme životní trasy každý sám, ale třeba bude mít nějaký podobný plán a spojíme je. Zatím si můj muž zbudoval chaloupku v západních Čechách a tam chce v důchodu žít. Pro mě je to smrtící představa, já bych tam umřela. Takže zatím to každý vidíme trochu jinak, ale jak to bude, nikdo neví.
Dcera studuje zdravotní školu, je po mamince?
Jednoznačně. Asi skončí v sociálních službách, u seniorů.
To není zrovna častá představa mladých lidí.
Není. Pocházíme z jižní Moravy a dcera trávila prázdniny u babičky. A strašně ji bavilo ,vysedávat schodky‘. To je takový ten vstup do domu, sedávala tam s ostatními babičkami, pilo se kafe a drbalo. Tak možná z toho má hezký vztah ke starým lidem.
Vzpomínáte si na svou první praxi v nemocnici?
Velmi dobře, bylo mi šestnáct a byl to nezapomenutelný, hodně nepříjemný zážitek. I proto jsem pak prosazovala, aby sestra nastupovala na praxi, až bude trochu zralá a srovnaná sama se sebou. Já ji tehdy zažila na neurologické klinice, byl podzim, v šest ráno ještě tma a já měla umýt pacientku, která měla na zádech velkou proleženinu a umírala na roztroušenou sklerózu. Bylo mi líto, že jí nemohu pomoci, a zároveň tu bylo to, co s sebou práce sestry nese - zápach. A já nevěděla, zda mohu v říjnu otevřít okno. Byla jsem ještě dítě, na pokoji sama, ale zvládla jsem to. Stejně jako jsem pak po maturitě zvládla svého prvního zemřelého během noční směny.
Vynadal vám někdy pacient?
Mnohokrát. Stává se to, když je pacient vyděšený, ve stresu nebo když zdravotníci udělají chybu, což se může stát. Taky jsem ji udělala. Přehlédla jsem pohybový režim pacienta po infarktu. Měl ležet na lůžku a já ho pozvala na odběr krve. Byla jsem před kárným řízením, naštěstí to přežil.
Díky za upřímnost, ne každý je takhle konkrétní. Udělala jste si tři vysoké školy, předpokládám, že za chodu domácnosti - to leze po večerech do hlavy?
Ale já jsem přece ješitná! Představa, že nebudu znát elementární věci, přičemž lidi, co mě zkoušejí, jsou profesoři, kteří pracují vedle v nemocnici, to byl ten největší motor.
Ještě teď mám doma schované panenky, které mají jizvy od slepáku.
Šla jste na zdravotnickou školu proto, že jste nebyla studijní typ, nebo z romantické touhy být samaritánkou?
Jako dítě jsem byla zakomplexovaná, měla jsem sice dvě dvojky v devítce, ale gymnázia jsem se bála. Do mé dětské duše se zaryly sirény od sanitek, vždycky, když jsem je slyšela, chtěla jsem tam být. A tak jsem skončila jako sestra na koronárce. Do práce jsem se vždycky hrozně těšila. Až teď na ministerstvu se trochu těším na víkendy. Přečtu pokaždé jednu knížku a vařím, těším se na jaře na kola.
Prý máte koně.
Máme mnoho koní, přesněji je to stáj mého otce na Moravě, ale pravidelně jsem jezdila naposledy před třemi lety, v Praze se k tomu ne a ne donutit.
Máte čas na úplně oddychovou zábavu? Viděla jste třeba takový Avatar?
Viděla.
A?
Moc se mi líbil. Jen jsem si s hrůzou uvědomila, jak technika dokáže oklamat člověka, že není schopen rozlišit, co je realita a co virtuální svět. Četla jsem detektivku, v níž mladí lidé doslova vstoupí do počítačové hry, a u Avataru se mi to stalo taky. Měla jsem pocit, že bych radši žila život hlavního hrdiny, než bych se vracela zpátky. Nikdy předtím jsem to nezažila.
Tak ještě přízemnější zábava, co Ordinace?
Bohužel nesleduji.
Proč bohužel?
Protože tam občas propašují do dialogů chytré věci, třeba osvětu, že mají ženy chodit na mamograf. Ale jinak mě ty dialogy po deseti minutách ubíjejí.
Co uděláte jako první, až přijdete zpátky do ředitelny nemocnice?
Vyvětrám.
Pan zástupce je kuřák?
Není. Myslela jsem to tak, že nemocnice se potřebuje dál rozvíjet.
