Říkáme: Promiň, že jsem nezavolala. Měla jsem moc práce. A přitom si často myslíme: Doufala jsem, že už se nikdy neozveš...

Říkáme: Promiň, že jsem nezavolala. Měla jsem moc práce. A přitom si často myslíme: Doufala jsem, že už se nikdy neozveš... | foto: Profimedia.cz

Milosrdné lži aneb Kdy je lepší nevycházet s pravdou ven

  • 56
Někdy se to prostě stává. Navzdory všem zásadám, předsevzetím a desaterům nám občas nezbude nic jiného než zalhat. Abychom ušetřili své blízké, nebo abychom si ušetřili starosti. K jakým "milosrdným lžím" se uchylujeme nejčastěji?

Říkáme: Není to tvoje chyba.

Myslíme si: Je to tvoje chyba.

Tohle je velmi univerzální věta. Omluvili jste se někdy starší dámě v supermarketu za to, že vám podrazila nohy vozíkem? Sypali jste si popel na hlavu při komunikaci s protivným klientem? Nebo jste použili klasickou rozchodovou frázi "problém není v tobě, ale ve mně"?

Gratuluji, jste úspěšní stratégové na poli výmluv. Víte, že když něco svedete na sebe, nikomu neublížíte a vyhnete se hněvu, pomstě, trestu i vlastním morálním dilematům. Jen pozor, abyste bílou vlaječkou nemávali moc často. To by byl spíš důkaz slabosti. Upřímnost někdy bolí, ale může být nejlepším řešením.

Říkáme: Promiň, že jsem nezavolala. Byla jsem na dovolené.

Myslíme si: Doufala jsem, že se už nikdy neozveš.

Nechci být zlá, ale s někým na rande prostě jít nechcete. "Je hezké, že spolužák z gymplu na srazu po deseti letech, konečně pochopil, jak jsem báječná," řekla mi nedávno kamarádka. "Jenže ani sto večeří při svíčkách mi nedovolí zapomenout na to, jak mi každé ráno pomatlal obličej houbou na tabuli." Co je proti takovému celoživotnímu traumatu vypnutý telefon a drobná lež?

Říkáme: Tak ráda bych šla, jenže přijedou naši, mám pracovní večeři, tetička ze třetího kolene se vdává a taky mám chřipku.

Myslíme si: Nikam s tebou nejdu.

Tyhle výmluvy existují pro případ, že jste se už "vrátili z dovolené" a "nechali si opravit mobil", ale na ponížení ze střední jste pořád nezapomněla. Použít se ovšem dají i v dalších situacích, kdy se vaše představa o hezkém pátečním večeru jaksi rozchází z cizími plány.

Třeba když vás (ne)přítelkyně zve na narozeninovou party, kde nikoho neznáte. Když má váš kamarád vernisáž, ale vy si myslíte, že je tak trochu patlal. Nebo když se vás bývalý rozhodne seznámit se svou novou přítelkyní zrovna v den, kdy jste si spálila obličej a zablokovala záda na power józe.

Říkáme: Sluší ti to. Skvěle vaříš. Ten nový účes je super.

Myslíme si: Vypadáš hrozně, ta omáčka se nedá jíst a kdo tě proboha takhle opižlal?

Milosrdná lež může být také svérázným důkazem lásky. Kamarádku máme rádi, i když má na sobě ošklivý top. Babičku máme rádi, i když její kuchařské pokusy dopadají řekněme všelijak. Sestru máme rádi, i když je její kadeřnice slepá. Tak proč si to pokazit?

Tahle zásada by ovšem neměla platit ve chvílích, kdy jde o něco zásadnějšího. Možná se kamarádka chce rozvést kvůli hlouposti, babička se odmítá přestěhovat z povodňové oblasti a sestra se vydává sama na plavbu kolem světa... Pak máme právo jim říct svůj názor - popravdě.

, pro iDNES.cz