Ona
Jana Novotná - tenistka

Jana Novotná - tenistka | foto: Archiv Jany Novotné

Milionářka Jana Novotná v penzi: Mojí láskou byl tenis, ostatní jsem zablokovala

  • 10
Byla nejblíž Martině Navrátilové, když se léčila s rakovinou prsu. Viděla na ní bolest, ale i velkou sílu. Sblížily se. Taky spolu začaly hrát čtyřhru – a zatím neprohrály. Naposledy získaly titul mezi veteránkami ve Wimbledonu.

Vy dvě jste dřív nebyly žádné velké kamarádky. Až teď. Čím to?
Teprve v posledních měsících jsme měly čas se poznat. Bohužel až teď a bohužel až kvůli její nemoci. Přitom pocházíme ze stejné země, měly jsme stejné zaměstnání, máme stejné koníčky... V květnu jsme třeba seděly v Paříži, vzaly si mapu a píchaly špendlíky, kam bychom se chtěly podívat. Hodně jsme se u toho bavily a na mnoha místech se shodly.

Martina letos poleze na Kilimandžáro.
Ona je dobrodruh, spontánní, kolikrát až unáhlený. Samozřejmě bych se taky mohla sbalit, zítra odjet na Aljašku, protože už to chci udělat patnáct let a protože bych ráda viděla medvědy. Nebo jet na Nový Zéland, což je můj další sen. Ale já si všechno radši pořádně rozmyslím a naplánuju.

Plánujete třeba to, že byste někam jely spolu?
Martina toho prošla od začátku roku dost. Měla zlomené zápěstí, se kterým cestovala do Austrálie, pak jí přišli na rakovinu prsu, do toho spousta práce pro televizi. Myslím, že by měla odpočívat. Není to pravý rok na to, aby byla dobrodruh.

Ta by vás hnala, kdyby vás slyšela!
Ale ona to ví! Mockrát jsem jí to říkala – že by si po rakovině a ozařování měla odpočinout, a ne lézt na Kilimandžáro. Ale s ní to není jednoduché, ona odpočívá hrozně nerada. Potřebuje mít každý den nějaký cíl. Tak snad bude rozumná.

Jak se to stalo, že jste jí byla nablízku právě vy?
Shodou náhod. Byly jsme v kontaktu, zrovna když onemocněla. Od té doby jsem s ní byla skoro pořád. A každý den od chvíle, co začala bojovat s rakovinou, jsem jí říkala: „Neděkuj mi. To já děkuju tobě!“ Ona se vždycky divila proč. „Že ti můžu pomoct, že mi věříš.“ Být s ní je opravdu... inspirace.

Jana Novotná (vlevo) a Martina Navrátilová pózují s trofejemi pro vítězný pár turnaje legend ve čtyřhře na Roland Garros.

Pomohlo jí při léčení to, že je sportovkyně? Že je zvyklá bojovat?
Strašně moc. Už na jaře jsme si naplánovaly, že spolu budeme hrát čtyřhru veteránek na Roland Garros a ve Wimbledonu. Když pak měla v New Yorku tiskovou konferenci a oznamovala, že má rakovinu, říkala jsem jí: „Martino, nehrajeme. Kašleme na to, zdraví je přednější.“ Ale pak jsem ji poznala a už bych to znovu neřekla. Sport je pro ni medicína. Potřebuje motivaci k tomu, aby se uzdravila. Každý den jsme trénovaly, každý den jsme hledaly nějaké rozptýlení, aby nemyslela na ozařování. Je šťastná, když má program. Když má co dělat a nenudí se.

Když jste začátkem června hrály v Paříži, bylo to právě v době, kdy chodila na ozařování. Ono to zní dost šíleně – dopoledne ozařování, odpoledne tenisový zápas.

Jana Novotná

v pěti číslech

41 Tolik je jí let. Narodila se 2. října 1968 v Brně.

5 Tolik míčků chybělo, aby ve finále Wimbledonu 1993 porazila Steffi Grafovou.

1998 Její nejslavnější rok – vyhrála vytoužený Wimbledon. O rok později ukončila kariéru.

11 Tolik milionů dolarů tenisem vydělala. Byla druhá na světě.

2 Vlastní dva turnaje – v Lucemburku a v Hertogenboschi.

To je právě ta inspirace, o které jsem mluvila. A nejen pro nemocné, ale i pro zdravé. Ráno vstala, jela na ozařování, což s přibývajícími týdny čím dál víc bolelo, vrátila se, byla unavená, ale vzala raketu a šla na kurt. Denně jsem jí opakovala, že nemusí. Ale na to ona neslyší.

Kdy to bylo nejhorší?
Při prvním zápase to ještě bylo v pořádku. Ale pak nastala ohromná krize. Den před finále jsem viděla, že jí od rána není dobře. Šly jsme na kurt, ale po pěti minutách nemohla. Říkala jsem si, že nevím, jak tohle dohrajeme. Ale Martina věděla, že kdyby se necítila, může kdykoliv přestat. Tak jsme se domluvily. Ale když jí tohle řeknete, hádejte, co vám asi tak odpoví. „Co? Jak přestat? Musíme hrát. Musíme vyhrát!“

Myslela jste na to, že hrajete s někým tak nemocným?
Myslela. I já z toho byla unavená. Byla jsem pod tlakem, protože jsem nikdy dopředu nevěděla, jak na tom bude. Naše konverzace na kurtu nebyla ve stylu „kam budeš servírovat a kam budeš hrát forhend“, ale „jsi OK? Dobře, hrajeme, jdeme dál“. Pak najednou Martina řekla: „Hrozně špatně vidím, neorientuju se na kurtu.“ Tak co máte v takové chvíli dělat? Jak můžete pomoct? Řekla jsem, ať jen stojí a já že budu běhat. Těžké to bylo, těžké.

A přece jste celý turnaj vyhrály.
Když skončil poslední zápas, byla to úleva. Ne z toho, že jsme vyhrály, ale že se nic nestalo. Že neomdlela, nezkolabovala. Ani já si do té chvíle neuvědomila, jak je Martina výjimečná. Takové věci doceníte, až když se tomu člověku něco stane. Třeba Michael Jackson. Pro většinu lidí to byl blázen. Nikdo mu nepomohl a najednou je větší než kdykoliv předtím. Ožil, až když zemřel.

Viděla jste Martinu někdy zlomenou?
Ne. Ale řeknu vám, jak přemýšlí. Ve Wimbledonu nás vzali na centrální kurt. Což byl vždycky její kurt, něco jako druhý domov. Když jsme se vracely, najednou říká: „Není to krásný? Tady člověk zapomene na všechny starosti.“ Ve třiapadesáti takhle mluví. Takové věci jí dělají radost.

Jana Novotná

Jak ta vaše pomoc během léčení vypadala? Ona sama říkala, že o žádnou – a nejen od vás – na začátku moc nestála.
Ano, že to zvládne sama... Nemůžete pomoct někomu, kdo to nechce. To se klidně postavte na hlavu a je to k ničemu. Martina nejdřív taky nechtěla a nebylo to jednoduché... Ona je taková, že vám musí stoprocentně věřit. Od začátku mi bylo jasné, že bude potřebovat všechno. Rodiče už nežijí, sestra byla daleko. Tak jsem jí slíbila, že udělám cokoliv. Uvařit, vyprat, vyžehlit, odvézt na ozařování, přivézt. Musela jsem se pro ni stát rodinou. Aby se ona o nic nemusela starat.

Byla jste i u operace?
Nabídla jsem jí to, ale nechtěla. Říkala, že je v pořádku. Je ale zajímavé, když vypráví, že několik let kašlala na vyšetření. Přitom na sebe vždycky hodně dbala. Ale v tom šíleném programu, který měla, si asi řekla: „Dnes radši místo vyšetření pojedu na exhibici, zítra na charitativní akci...“ Říkala mi, že zná svoje tělo, ale to si jen myslela. Když člověk tolik pracuje a letí třeba třikrát během týdne z Ameriky do Evropy a zpátky, tak ten kontakt se svým tělem ztrácí.

Ovlivnilo to, co se jí stalo, nějak vás?
Posledních šest let žiju trochu jinak, zdravěji, klidněji. S doktory to nepřeháním. Znáte to: jdete k doktorovi a ten vždycky něco najde. Takže že bych se hned hnala na mamograf, to ne.

LÁSKU JSEM SI ZAKÁZALA

Když se podívám na život profesionálního tenisty, zní to všechno moc hezky. Sláva, peníze, cestování...
...ale ono to je hezké! Nejen že to tak zní.

Nic jste kvůli tomu nemusela obětovat?
Všechno. A nejen já, ale celá rodina. Jsou to sice detaily, ale nejeli jsme na dovolenou, nenapila jsem se, nekouřila, nešla jsem se ven bavit s kamarády. Často se mi stalo, že jsem byla unavená a nechtělo se mi trénovat. Nebo jsem místo tréninku chtěla jít na koupaliště. Ale rodiče mi vždycky řekli: „Vydrž, obětuj pár let, všechno se ti to vrátí.“ Měli pravdu. Měla jsem a mám krásný život.

Taky plný peněz. Nejsou tenisté náhodou přepláceni?
Myslíte? Jsme sice výborně placení, ale musíme se spoléhat sami na sebe. Kariéra je krátká, a pokud vám to nejde nebo se zraníte, nemáte nic. Na rozdíl třeba od fotbalistů.

Jak velkou obětí pro vás byl osobní život?
Tohle mají ženy těžší. Když se tenista zamiluje, nebo chce mít dokonce děti, jeho kariéru to neovlivní. Holka si to dovolit nemůže. Pokud chce hrát na nejvyšší úrovni, tak láska musí stranou. Je spousta hráček, které mají vztah, ale jakou to má cenu? Lepší je se tím nerozptylovat.

Jana NovotnáJana Novotná

Ale copak tomu jde zabránit? Člověk se přece zamilovává. V patnácti, v sedmnácti, ve dvaceti...
Musíte to zvážit a uvědomit si, že když se zamilujete, budete pak celý rok trpět. Budete si říkat „jé, já už bych chtěla být doma“ a tenis budete šidit. V tom je potřeba být sobec.

Co jste dělala vy, když se vám to stalo?
Mně se to nestalo. Zablokovala jsem to v sobě a mojí láskou byl jen tenis. Nebylo to jednoduché, ale jinak to nešlo.

Jsou sportovci, kteří se svým soukromím chlubí a na požádání o něm mluví. Vy jste to nikdy nedělala. Proč?
Nikdy jsem taková nebyla. Jen proto, že jsem úspěšná, nemusí hned všichni vědět, co mám, s kým žiju, kde bydlím nebo jaké řídím auto. Mám kolem sebe ráda trochu tajemna. Enigma – záhada – je mé nejoblíbenější slovo. Až si budu myslet, že přišla chvíle někoho představit, udělám to.

Nikdo takový není?
Všechno má svůj čas...

O ženském tenise občas kolují strašidelné historky. Jedna britská tenistka nedávno prohlásila, že jsou mnohé hráčky coury a jdou s každým. Další řekla, že si navzájem střiháte struny v raketě.
Ten první komentář je stupidní, ta holka asi nebude moc chytrá. A ten druhý... Za pětadvacet let, co jsem hrála tenis, jsem to nezažila. Nebo že by někdo někomu schoval boty.

Jde v tenise vůbec najít kamarádku? V šatně se pozdravíte, usmějete se a za půl hodiny spolu hrajete o statisíce dolarů.
Tak čemu se všichni pořád diví? Proč byste chtěli, abychom byly kamarádky? Nechápu to. Každý třeba o Marii Šarapovové říká, jak je nafoukaná. Že nikoho nepozdraví, s nikým se nebaví a kdesi cosi. Ona vždycky odpoví: „Já přijela na tenhle turnaj vyhrát, ne si povídat a kamarádit se.“ To je přece normální. Vy byste chtěli, abychom všechny byly „haha hihi“, ale to nejde. Ano, je tady spousta hráček, které jsou 150. na světě a jsou nejlepší kamarádky. Ale v životě nic nedokázaly. Jde o moc velké peníze a slávu na to, abychom byly kamarádky.

Je to jiné u mužů?
Vy muži jste jiní. Když máte problém, tak si ho vyříkáte a druhý den o něm nevíte. S námi je to složitější. Pomaleji se zbavujeme křivdy, do všeho taháme emoce, všechno až moc rozebíráme. Taky jsem taková byla. Měla jsem třeba neshody s Helenou Sukovou: ona byla číslo jedna, já dvě, pak jsem ji přeskočila, byla mezi námi velká rivalita, řekly jsme si několik věcí. Ale nebudu to přece v sobě nosit ještě teď, nejsem blázen.

Takže po kariéře se vztahy změní?
Ne u všech. Ale s hráčkami, které jste dřív neměly rády, se vztahy většinou zlepší..

STĚHOVÁNÍ DO BRNA

Když se člověk podívá na některé bývalé tenistky, nejsou úplně nejhubenější. Vy jste za těch deset let po kariéře nikdy nepřibrala ani kilo?
Opravdu na ně není hezký pohled. Když je dnes vidím, ztrácím před nimi respekt. Pokud se chtějí ukazovat, měly by se sebou něco dělat. I já měla strach, co se po kariéře stane.

A co se stalo?
Zhubla jsem! Mám o deset až patnáct kilo míň, než když jsem hrála. Což je dáno hlavně tím, že tolik nejím. S váhou jsem bojovala jen jako mladá. To jsem byla trochu... silnější.

Jak si držíte kondici?
Všemi sporty. Když jsem přestala hrát, rok a půl jsem nedělala vůbec nic. I raketa ležela v koutě, tělo si potřebovalo odpočinout. Ale pak jsem pomalu začala běhat, plavat, jezdit na kole, hrát golf, občas zajdu do posilovny.

Už od třiceti – pokud se neurazíte – jste v důchodu. Kariéra za vámi, spousta let před vámi. Není to občas nuda?
Ale on to je důchod, neurazím se, i když angličtina má trochu vlídnější slovo – retirement. Jenže když ho v mém věku vyplníte někde do formuláře, dívají se na vás trochu divně. Radši pořád píšu, že jsem profesionální sportovkyně.

Jana Novotná

A ta nuda?
Jistě. Měla jsem nebo i mám chvíle, kdy nevím, co dál. Nejde o peníze, ale o to, že si musím najít nové cíle. Pomohlo mi, že jsem se po tom roce a půl k tenisu vrátila. Začala jsem komentovat a hrát exhibice, čímž jsem alespoň trochu překonala prázdno. Pořád ale chci ještě něčeho dosáhnout.

Třeba trénovat?
Třeba. Nabídek už bylo dost, i od známých hráček. Na začátku jsem je odmítala, protože jsem chtěla vést normální život a necestovat. Dnes už zase platí, že nejšťastnější jsem na kurtu.

Kde teď trávíte většinu času?
Po patnácti letech, kdy jsem bydlela na Floridě, jsem se vrátila do Evropy a mám trvalé bydliště v Brně. Hledám správné místo, kde bych si postavila dům. Nějaký velký, hezký, nespěchám na to. Pak jsou i další místa, kde občas strávím pár týdnů. Teď naposledy to třeba byla Paříž.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si řekla, že opustíte Floridu?
Rozmýšlela jsem se dva nebo tři roky. Měla jsem zelenou kartu pro život ve Spojených státech a ten rok, kdy mi nabídli občanství, jsem se rozhodla všeho vzdát a vrátit se domů. Touha být zpátky u rodičů byla větší. Chyběli jsme si, už mi nestačilo být s nimi pár dní v roce.

Je to zvláštní, že se někdo stěhuje z Floridy do Brna. Nic proti Brnu, ale život v Americe je přece snazší.
Určitě je snazší. Je nádherný. Taky proto bych tam chtěla z každého roku nejmíň tři měsíce strávit. Je tu krásné počasí, ale... Amerika taky spoustu věcí nemá.

Třeba?
Kvalita jídla je tam mnohem nižší než v Evropě. I když máte peníze, spoustu věcí si nekoupíte. Zeleninu, ovoce, pečivo. Když chcete třeba husí játra, máte smůlu. Taky cestování je v Evropě snazší, všude si dojedu autem. Do teď jsem rok neseděla v letadle. Jako hráčka jsem v něm seděla dvakrát týdně.

Nemovitost jste prodala v době krize?
Bylo to na začátku úpadku, který na Floridě nastal. Ale díky tomu, že jsem známá, jsem ji prodala jen s minimální ztrátou. I když ano – krize mě už chytla.

Však jste taky známá tím, že ráda a hodně investujete.
I tam jsem měla štěstí, ale byly to velké a hektické přesuny peněz, často na poslední chvíli. Ale já byla vždycky hodně konzervativní investor. Šla jsem sice na menší výdělek, ale stoprocentní jistotu. Proto jsem tolik neprodělala.

Staráte se teď o sebe víc, než když jste hrála?
Některé holky se malujou, i když jdou na kurt. Já taková nikdy nebyla. Ráda se upravím, když mám proč. Třeba nedávno... Několik let jsem se snažila zkontaktovat vévodkyni z Kentu, která mi předávala wimbledonský titul. Ale byla nemocná. Pak jsem od ní najednou dostala krásný mail, že letos do Wimbledonu přijede. Tak jsme se po dlouhé době potkaly. Bylo to milé.