V průběhu synových šestnáctin až sedmnáctin jsme zaregistrovali zvýšený počet přátel ženského pohlaví. To jsou jenom kamarádky, říkával. Někdy byly dvě, jindy i s kamarádem, občas jen jedna. Až se to stalo.
Jednou v noci se probudím a slyším podivné rány. "Zloději!" napadlo mě okamžitě. Vyskočila jsem z postele a ke svému úžasu jsem zjistila, že v celém našem přízemním domě rezonují sádrokartony.
Vysvětlení se ukázalo být jednoduché: v pokojíčku totiž do nich narážela postel našeho syna (s kamarádkou). A důmyslná architektonická konstrukce rozvibrovala některé stěny.
Vzbudila jsem muže, kterého nezvyklá noční situace taky velmi zaujala. Ale zatímco já jsem si kladla úplně jiné otázky (co je to za slečnu?), on akorát prohlásil, že příští barák postaví určitě bez sádrokartonu (je totiž stavbař). Že je to nepraktické.
Ráno jsme si hlučnou noční návštěvu prohlíželi dost důkladně (manželovi se evidentně líbila, tak jen těžko zachovával dekorum otce mimo hru) a hned po jejím odchodu jsme na syna rázně uhodili, kdo že to je. "Kdo by? Přece kámoška," zjevně nechápal naši otázku. Můj muž se ušklíbnul: "Za mých mladých časů se s kámoškami kamarádilo, ale nechodilo." "My spolu taky nechodíme," usmál se syn.
V průběhu dalších měsíců se tu a tam u nás objevila nějaká známá či méně známá slečna, rozeznávali jsme je hlavně podle bot. Ráno jsme vždycky naběhli do předsíně a tipovali, kdo u nás přespal. Často to byli opravdu jen kamarádi nebo kamarádky (v tom tradičním slova smyslu), občas spolužačky, kterým ujel vlak (bydlíme totiž za Prahou), a čím dál častěji jedna milenka – jak bych to správně nazvala já. Z té se posléze stala synova oficiální přítelkyně.
Hned po oné osudné vibrovací noci jsme synovi tajně odtáhli postel od stěny, abychom všichni měli zajištěné soukromí a klid. A byla pohoda. Před pár týdny se ale syn i se slečnou odstěhovali do pronájmu, chtějí si zkusit žít na vlastní pěst a… nám se stýská. Nejenom po ránech, kdy jsme běhávali do předsíně a zkoumali boty. Občas jsme z toho sice bývali na mrtvici a děsili se, co z kluka vyroste, ale teď si říkáme, že to vlastně bylo fajn období.
S našimi kamarády (opravdu jsou to jen kamarádi, nespíme s nimi) jsme v tu dobu rozebírali, jestli my jsme za našich pubertálních let byli jiní. Nebyli. Jen jsme neměli tak benevolentní rodiče, jakými se postupem času stala většina z nás. Díky těmto debatám jsme zjistili, že i starší ženaté a vdané ročníky své sexuální vztahy schovávají za přátelství. Například mému kolegovi představila manželka svého milence jako nejlepšího kamaráda. A zcela legálně se s ním pak chodila někam kamarádit.
Když se mě kolega neustále dotazoval, jestli existuje TAKOVÉ přátelství mezi mužem a ženou, musela jsem nakonec popravdě říct, že ne. Ale že pokud chce své ženě dopřát milence, je to pouze jejich soukromá záležitost. Jen by bylo fér ze sebe vzájemně nedělat pitomce.
Žhavým příspěvkem do vztahového bludiště je i zkušenost mé kamarádky Adély, která měla delší dobu vážný vztah se ženatým mužem. Tedy myslela si, že je vážný. Než ji vzal poprvé mezi své přátele a představil ji jako svou… kamarádku. V tu chvíli se jí udělalo zle. Když se ho potom ptala, proč je jenom kamarádka, odpověděl, že to se přece tak říká. Prý stejně všichni vědí, o co jde. V tu chvíli se v Adéle vzedmula hrdost a prohlásila, že když není jeho přítelkyní, tak je minimálně regulérní milenkou. Tedy bývalou. A poslala ho do háje. S kamarádkami se opravdu nespí, přátelé!
