Milena Dvorská

Milena Dvorská - Ví, co dokáže vliv sekty. I proto sleduje případ týraných chlapců z Kuřimi. | foto: MF DNES

Milena Dvorská: Možná požádám Klause o milost

  • 8
Působí mateřsky a starostlivě. Ze všech rolí matek, které hrála na jevišti či ve filmu, je nejbolestnější ta, která jí byla souzena ve skutečném životě. Svou dceru Lucii neviděla už šestnáct let. Ví jen, že někde žije se sektářem Janem Dvorským, a tuší, že mají pět dcer. Své vnučky ale nezná.


Život Mileny Dvorské přitom začal přímo pohádkově. Když ve svých patnácti žehlila v domě na Kampě košile Janu Werichovi a nadšeně se připravovala na dráhu herečky, budoucí trápení bylo ještě daleko.

Začněme tou pohádkou. Díky náhodnému setkání s Janem Werichem jste získala roli Marušky ve filmu Byl jednou jeden král. Napadlo vás někdy, jak byste žila, kdybyste si tenkrát v rodném Prostějově nešla za slavným hercem pro autogram?
To víte, že jo. Tehdy jsem ani nevěděla, že existuje nějaká herecká škola. Možná bych pracovala někde v nemocnici.

Namísto toho jste nastartovala svou hereckou kariéru přímo nevídaně. Jak se to tehdy seběhlo?
Náhoda. V roce 1954 k nám na Hanou přijel orchestr Karla Vlacha a Jan Werich s dcerou Janou měli v tom programu jeden výstup ze hry Divotvorný hrnec. Když jsem si potom za ním přišla pro podpis, nedokázala jsem odejít. Werich se mě zeptal, jestli bych nechtěla hrát ve filmu. Hledali v té době představitelku nejmladší princezny do pohádky. A já úplně zkoprnělá kývla. Jeho dcera si pak zapsala moji adresu.

Pak to ale chvíli vypadalo, že natáčet nebudete. Co se stalo?
Nemohli mě najít. Jan Werich adresu ztratil a pamatoval si jen jméno. Poprosil svého známého, bývalého továrníka Wichterleho, který byl také z Prostějova, aby mě vypátral. Plynuly týdny a já už nevěřila, že se z Prahy od filmu někdo ozve. Chodila jsem tehdy už na zdravotní školu. Pan Wichterle mě ale nakonec našel a předal rodičům číslo na produkci filmu.

Když jste pak přišla do Prahy a neměla jste podnájem, Jan Werich vám nabídl bydlení u nich doma. Jaké to bylo žít na Kampě?
Zprvu jsem tam měla velikou trému. Pan Werich za mě cítil zodpovědnost, a tak mně nabídl podkrovní pokojík, než si něco seženu. V tom vedlejším bydlela jejich dcera Jana, která už tehdy studovala AMU. Ta mi vysvětlovala, co mě u přijímacích zkoušek čeká.

Jak dlouho jste na Kampě zůstala?
Asi tři měsíce. Nahoře nebylo topení, takže se tam dalo bydlet jen přes léto. Werichovi mě brali jako součást rodiny, dokonce jsem u nich i jedla. Nechtěli po mně žádné peníze, takže jsem se z vděčnosti hrnula do všech domácích prací, abych jim to nějak vynahradila.

Co jste třeba dělala?
Například si pamatuju, jak jsem jednou žehlila panu Werichovi košile. Namísto elektrických měli doma k mému údivu takové dvě těžké žehličky, co se nahřívaly nad plynem. Doteď nevím proč a už se to nikdy nedozvím. Nejspíš proto, že to s nimi šlo dobře a dohladka, ale byla to docela fuška. Zvlášť pro mě, která jsem nikdy předtím košile nežehlila. To jsem radši ani nepřiznala. Stačilo udělat jeden špatný záhyb a prádlo se muselo nakropit a začít znovu. Paní Werichová jednou utrousila: Tady se tedy protopilo plynu!

Co se vám ještě vybavuje ze života u Werichů?
Byli skvělí a chtěli, abych se tam cítila jako doma. Když dopoledne přišla nějaká pracovrozhovor ní návštěva, vařila jsem všem kafe. Samozřejmě se občas i trochu pohádali.

Kvůli čemu třeba?
To kdybych věděla! Vzpomínám si, že se jednou hádali v angličtině. Aby si tak zajistili pocit soukromí.

Rodiče se nebáli pustit vás v patnácti do Prahy?
Kdepak, tehdejší Praha v jejich očích neznamenala nějaké nebezpečí. Maminka byla vyučená švadlena a tatínek úředník ve sladovně. Důvěřovali mi, a když viděli, jak po herectví toužím, vzali to i oni jako úžasnou věc. Hned po pohádce jsem roku 1955 dostala roli v komedii Anděl na horách, a to byla taky krásná práce, tentokrát s Jaroslavem Marvanem. Při natáčení jsem se seznámila s Vlastou Fabiánovou, profesorkou na AMU. Milovala mladé lidi i svoje povolání, to ona mě pak připravila ke zkouškám. Nakonec to vyšlo a odpustili mi i maturitu. Taková výjimka byla možná.

Mluvilo se o vás jako o herečce s nejkrásnějšíma očima. Vnímala jste krásu ve své branži jako výhodu?
Ale prosím vás! Jakápak výhoda. Já si žádnou krásu neuvědomovala, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela (skoro se rozzlobí). Mým jediným cílem bylo stát se dobrou herečkou.

To mi chcete říct, že jste nezažila žádnou závist, nevraživost mezi kolegyněmi kvůli rolím?
A tohle máte odkud? Ne, já o žádných třenicích nevím, možná proto, že jsem se nikdy o zákulisní půtky nezajímala.

Točit seriál, to je jako chodit do fabriky

Měla jste nějakou vysněnou roli, která vás v kariéře minula?
Nevzpomínám si. Herectví mě baví a role beru, jak přijdou. Nikdy by mě nenapadlo, abych šla za nějakým režisérem a řekla: Hele obsaď mě do téhle role. Měla jsem štěstí, že jsem první angažmá dostala v Divadle E. F. Buriana. Zůstat hned po škole v Praze byla výhra. Existuje spousta velmi kvalitních herců v oblastních divadlech, ale dál od Prahy jako by ani nebyli. A stejně - známou tvář z vás udělá teprve televize.

Hlavně seriály, že? Vy hrajete v Ulici a také v Letišti. Jak berete svoje seriálové role?
Nejen jako zdroj obživy. Člověk pokaždé očekává, že dostane zajímavou roli a že i ten seriál bude dobrý, navíc hereckých příležitostí ubývá. Ale je to taková kvapná práce, která se podepisuje na všem. Scénáře nejsou vesměs moc kvalitní, píše to třeba sedm lidí, pokaždé někdo jiný. Nikdy nevíte, co s vaší postavou udělají. Je to skoro jako chodit do fabriky. Ráno v šest se začne, pracuje se 12 hodin, ani kolikrát není čas zkoušet.

Takže se naučíte text a pak to z první vody zahrajete?Ano. Někdy jsou navíc texty tak hloupé, že se to pokouším trošku přepsat do pusy.

A režisér nic nenamítá?
Většinou souhlasí. Někteří režiséři s vámi o roli dohromady ani nemluví, není čas. Seriály jsou řemeslo. Každý herec má stejně nejradši práci v divadle. Už se těším, že teď po letní pauze začneme znovu jezdit s divadelním spolkem Háta.

Vandrování z místa na místo vám nevadí?
Někdy mě sice už trošku zmáhá, ale baví mě to. Hrajeme hlavně komedie, hodně italských, a jsou to kvalitní, pečlivě vybrané kusy. S Hátou jezdíme po Česku i na Slovensko. Na rozdíl od seriálů je to osvěžující, máme dobrou partu, je nám spolu dobře.

V seriálu Letiště hrajete babičku, která se nemohla stýkat se svými vnoučaty. Není vám v té roli těžko, když se podobá vaší reálné situaci? Vaše dcera Lucie žije s Janem Dvorským alias Parsifalem na neznámém místě a také nemůžete vídat vnučky.
(Odmlčí se) Moje dcera a vnučky, to je trvalá bolest. Špatně se mi o tom mluví, vždycky mě to rozruší.

Tak mi to promiňte, ale na pár věcí bych se přece jen ráda zeptala. V poslední době se totiž hodně mluví o sektách kvůli „kuřimskému případu“ a týrání Ondřeje a Jakuba. Sledujete to?
To víte, že jo. Je to hrozné a je v tom snad zapletený i nějaký herec, že? Jen ať se to pořádně vyšetří. Těm chlapcům je v Klokánku určitě moc dobře. Fond ohrožených dětí uznávám, před časem jsem jim sama nabídla pomoc. Jeho ředitelka Marie Vodičková dělá pro děti hodně užitečného a já si jí za to moc vážím.

Vnučky uslyším až z cédéčka

Jan Dvorský se od poloviny devadesátých let, kdy se jeho sekta rozpadla, s rodinou skrývá. Myslíte, že někdy dobrovolně vystoupí z ilegality?
To těžko. Asi by se na něj sesypaly úřady i policie.

Jenže z toho, jak v srpnu odpověděl MF DNES na pár otázek, se mi zdá, že už od radikálních postojů trošku ustupuje. Copak už nevěříte, že své blízké jednou přece jen uvidíte?
Já o vnučkách - co vím, tak je jich pět - i o Lucii už přemýšlím jinak než jako o někom, kdo se může objevit ve dveřích. Uběhla příliš dlouhá doba, než abych tomu věřila. Doteď nerozumím tomu, proč zavrhli blízké lidi, kteří jim nic zlého neudělali. Dceři je dnes 43 let a já ji naposled viděla v roce 1991. Nejstarší vnučce Julii, jediné, kterou znám jako maličkou, je přes dvacet. Upřímně řečeno, možná bych se toho setkání i trošku bála.

Teď ale můžete vnučky alespoň slyšet. Jan Dvorský má na webových stránkách svoje písničky, v nichž zpívají. Poslechla jste si je?
Už jsem si ta cédéčka objednala, abych aspoň slyšela jejich hlasy. Zpívá tam Glorie, o které jsem donedávna ani nevěděla, že je na světě. Ráda bych holčičky viděla alespoň na fotografiích. Jednu chvíli to už vypadalo slibně, ale bohužel z toho sešlo.

Jak to? Vy jste s nimi snad v kontaktu?
O tom nemůžu moc mluvit. Na jaře nám Lucie napsala dopis, že by vnučky rády viděly nějaké fotografie naší rodiny. Přijel si pro ně nějaký mladík, který nám dělal spojku. Hned jsem doma pár obrázků posbírala, syn to naskenoval... Chtěla jsem, aby také dcera se zeťem poslali fotky holčiček, ale to už se nestalo. Nechtějte po mně, abych to dál vysvětlovala.

Tak dobře, já vás nechci trápit. Víte o tom, že Škrlovi sektáři z Kuřimi vyšli z Hnutí Grálu, se kterým měl před lety kontakty také Jan Dvorský?
Já hlavně zcela určitě vím, že se Honza s Hnutím Grálu rozešel. Když se před lety prohlásil za reinkarnovaného Abd-ru-shina a napsal knihu Syn člověka, přijeli brněnští stoupenci Hnutí Grálu dokonce k nám domů. Aby mi bůhví proč vysvětlili, že už s Dvorským nechtějí mít nic společného. Distancovali se od něj a on zas od nich. K mému údivu tady byla jedna lékařka a nějaký pan inženýr.

Grálisté?
Ano a vzdělaní lidé. Úplně něco jiného než ty dvě bohyně, co vypadají jako kurvy. Pořádají jakési seance, žehnají lidem. Vůbec nechápu, jak můžou někoho obalamutit.

Myslíte matku Lasanu a Diesanu z Vlčího Pole? Vy je znáte?
Viděla jsem jejich fotky a shodou okolností o nich mám určité informace. Přítelkyně totiž mluvila s herci, co točili poblíž seriál Taková normální rodinka. Někteří bydleli přímo v tom jejich zámečku. Jsou to podvodnice bez nejmenšího charisma, ženské s nevkusně nabarvenými vlasy. Z vyprávění taky vím, že jezdí v drahém autě a často pobývají někde na Kanárech. Z těch, co jim uvěřili, si udělaly velký byznys. Od jednoho podnikatele dostaly dokonce 30 milionů.

Stále odbíhající matka

Vraťme se ještě k vašim příbuzným. Podle odpadlíků ze sekty vaše dcera vůbec není ve vleku svého druha, její slovo má prý stejnou váhu. Je to silná osobnost?
Já ji takovou ráznou neznám. Nebyla vyhraněná, pořád hledala smysl života. Ve škole ji to nebavilo a ani moc nešlo. Nakonec udělala maturitu na ekonomce a skoro rok učila v mateřské škole. Dvorského milovala od svých sedmnácti. V říjnu roku 1989 emigrovali do Německa, tam to ale mezi nimi zaskřípalo. To už byla na světě Julinka a Lucie s ní chtěla odjet na Nový Zéland. Prostě co nejdál. Honza pak napsal knihu Syn člověka a soustředil kolem sebe komunitu lidí. Nakonec spolu zůstali a narodilo se jim tolik dětí. Jsem přesvědčena, že je moc milujou.

Ve svých pamětech si trošku vyčítáte, že jste na Lucii neměla v dětství čas. Že v raném dětství neměla skutečnou rodinu. Myslíte, že ji to mohlo poznamenat?Bohužel to teď cítím jako svoji chybu. Dcera mi to pak v pubertě vytkla, měla mě v paměti jako matku stále někam odbíhající. Když přišla na svět, neměla jsem v Praze byt, a tak se o ni starali moji rodiče na Hané. A dělali to s velkou láskou.

Vídaly jste se?
Každou volnou chvilku jsem domů na Moravu dojížděla. Devět hodin vlakem. Když jsem poznala svého manžela, který taky pracoval u filmu, vzali jsme si Lucii k sobě. Do první třídy už chodila v Praze.

Tak to přece mělo s dětmi více hereček, napadá mě třeba Jana Brejchová nebo Jiřina Bohdalová... A otce Lucie nikdy nepoznala?
Nikdy ji neviděl. Byl původem Bulhar a u nás studoval režii. Po studiu odjel domů a dnes už nežije. Náš vztah trval pět let a já přišla do jiného stavu ve chvíli, kdy už jsme věděli, že se on vrátí a já zůstanu. Promluvila jsem tehdy s Pánem Bohem, jestli si to dítě mám nechat, když se narodí do neúplné rodiny. Tak přišla na svět Lucie. S mým mužem žijeme od roku 1965, a když jsem se vdala, stala se z nás normální rodina.

A do ní časem přibyl syn Jakub. Jak Lucie vzala, že má nevlastního bratra?
Byla šťastná, přála si mít sourozence. Jsou od sebe devět let a měli spolu výborný vztah.

Díky synovi teď máte alespoň jedno vnoučátko, kterého si můžete užívat do sytosti.
Zaplaťpánbůh. Anetce bude šest a je moc milá. Byla jsem jí za kmotru, často ji máme u nás. Syn vystudoval kameru na FAMU, točí filmy, doma má bezvadné zázemí.

Máte s manželem ponětí, kde vyrůstají Anetčiny sestřenice?
Myslím, že těžko u nás. Dovedete si představit, že by byli někde na samotě a tak početné rodiny si nikdo nevšiml? Z čeho všichni žijou? Dva dospělí a pět dětí - víte, co to musí být jídla a ošacení! Absolutně nemám tušení, jak je doma vyučují a co všechno děvčata umí.

Kdyby rodina vystoupila z ilegality, vznikla by dost složitá situace, děti by musely do školy na přezkoušení, předtím zřejmě do diagnostického ústavu...
Právě tohle by Lucie s Honzou těžko akceptovali. Já sama si to ani neumím představit. Přitom za to, že neposílají děti do školy, by dostali nejvýš podmínku, a možná je to už dokonce promlčené. Oni už v roce 1998 žádali prezidenta Havla o milost. Připojila jsem se i já. Bohužel to nepomohlo, a to jsme se znali. Bylo to zklamání.

Váš herecký život začal pohádkou. V dobrý konec vašeho reálného příběhu už vážně nedoufáte?
Bojím se, že mi to trápení zůstane nadosmrti. Ale už jsem přemýšlela, že bychom znovu napsali žádost o milost prezidentu Klausovi. A možná to i udělám.

Milena Dvorská

1. Narodila se 1938 v Prostějově, první filmovou roli získala už v 15 letech v pohádce Byl jednou jeden král. Vystudovala DAMU a její první angažmá bylo v pražském Divadle E. F. Buriana.

2. K jejím dalším známějším rolím ve filmu patří skladnice Outratová v komedii Marečku, podejte mi pero (1976), Pávková ve filmu Vesničko má středisková (1985) nebo role maminky v pohádce Z pekla štěstí (1999). Od osmdesátých let se věnuje také dabingu a práci v rozhlasu.

3. Jezdí po republice s divadelním spolkem Háta.

4. Žije s manželem Josefem Krausem, s nímž má syna Jakuba (34 let). Za svobodna se jí narodila dcera Lucie (43 let). Když Dvorský okouzlil Dvorskou

Milena Dvorská svou dceru neviděla už 16 let.

Dcera Mileny Dvorské se s Janem Dvorským, studentem FAMU, seznámila ještě před rokem 1989. Měli společného více než jen příjmení. Toužili žít zdravým stylem v přírodě, daleko od lidí. Nakonec se nastěhovali do opuštěného domu poblíž Hořovic.

Dvorský školu nedokončil, uchvátila ho knihu Poselství Grálu. Prohlásil se za Spasitele světa, začal si říkat Parsifal a vytvořil kolem sebe komunitu svých příznivců.

Desítky lidí na něm byly závislé, někteří mu věnovali všechen svůj majetek. Když jedna z členek komunity skončila v roce 1994 na psychiatrii, začala se o případ zajímat policie. Vyšlo třeba najevo, že Dvorský neposílá své dcery do škol. Přibývalo lidí, kteří vypovídali, že je psychicky i společensky zničil, připravil o peníze a pak z komunity takzvaně vyloučil.

Mnozí kvůli tomu kontaktovali herečku Dvorskou. Ta sama svou dceru Lucii a vnoučata šestnáct let neviděla.

Dvorský je stále nezvěstný, provozuje však vlastní internetové stránky a několikrát žádal prezidenta o milost. Neúspěšně. Není známo, zda žije v Česku či v zahraničí.

Objevily se spekulace, zda jeho sekta nemá něco společného s nedávným známým případem týrání chlapce v Kuřimi, ale to se nepotvrdilo. Redakce MF DNES nedávno mailem pořídila s Dvorským krátký rozhovor. Na otázku, zda Mileně Dvorské umožní, aby viděla svá vnoučata, odmítl konkrétně odpovědět.

,