Ona
Michaela Jílková

Michaela Jílková | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Michaela Jílková: Chci od muže, aby mě nechal být ženou

  • 241
Moderátorka a má bývalá kolegyně z MF DNES Michaela Jílková je prostě profík. Ve své kariéře se nerozpakuje vylamovat zamčené dveře politiků, sama si však přísně střeží, kam novináře pustí. Povolená je pracovna, kuchyň. Nahlédnout můžete do dětského pokoje. Dál ani krok...

Říkáte o sobě, že máte ráda improvizaci. Když vám do studia na poslední chvíli nepřijde hlavní host, tak jako nedávno zadlužená paní, to se improvizace musí měnit v adrenalinový sport.

To bylo velmi nepříjemné. Sice svou moderaci stavím na improvizaci, ale práci nedělám pro adrenalin. Dneska už nechci být nervózní a bát se. Před prvním vysíláním Máte slovo mi začalo strašně bušit srdce, tak jsem si řekla: "Hele, Míšo, je ti čtyřicet, zdraví už není, co bývalo, máš dvě děti. Přece tě neklepne z práce.“ A bušení přestalo. Dřív jsem říkala, že tréma je dobrá. Teď jsem ji zaměnila za pokoru. A vždycky maximální připravenost.

Vy adrenalin ztotožňujete jen se strachem. Ale z pohledu chemie způsobuje vyplavený adrenalin vzrušení, radost a pak uvolnění.

Nemám ráda stres vůbec v ničem. Po Kotli jsem bývala ještě celý druhý den mimo. Psycholožka mi vysvětlila, že negativní reakce lidí nejdou přímo na politika, ale přese mě, protože mě lidi berou za svou.

Takže jste pokaždé nasákla jak houba.

Úplně. A pak jsem byla vyřízená. Stres pro mě není pozitivní energie, která by mě nabíjela. Snažím se chodit si živé vysílání užívat. Je to jen třešnička na dortu.

Jak to myslíte?

Vždycky mě nejvíc pobaví, když mi někdo řekne: "To bych taky chtěla, takovou práci, jednou týdně na tři čtvrtě hodiny do televize." Jenže už nevědí, že je za tím několikadenní příprava. Každý týden musíte nastudovat a pochopit úplně jiné téma. To chvíli trvá, než se tím člověk prokouše. Moderování je tak spíš odměna za několikadenní práci, tak proč si ji kazit?

Zmínila jste psycholožku. Potřebovala jste ji, třeba kvůli Kotli?

Nova mi kvůli práci s davem umožnila mít psycholožku, která mě zasvětila do různých tajů, jak řešit krizové situace, které se v Kotli mnohdy stávaly. Od nekázně účastníků až po jejich omdlévání.

Vy sama jste ji nikdy nepotřebovala?

To víte, že jsem mluvily i o životě. Protože jí si vážím. Ale svěřovat se špatnému psychologovi, na to bych si dala velký pozor. Jinak pro mou práci je dobré znát psychologii účastníků i diváků. Manažeři, politici – všichni mají mediální trénink. Také jsem ho absolvovala. Pomáhá mi znalost nonverbální komunikace a lidských pochodů. Proti psychologům nic nemám. Ovšem psycholog musí být dobrý a kvalitní a to je vzácnost.

Špatná rada špatného psychologa může mít osudné důsledky.

Právě. Několik mých kamarádek psycholog tak rozložil, že až po jeho návštěvě jim bylo skutečně těžko. Od jiných známých vím, že někteří psychiatři zbytečně rychle předepisují antidepresiva. Myslím, že význam psychologů se v dnešní době přeceňuje.

Myslíte?

No jistě. Jen si vezměte všechny ty znalecké posudky, které vypracovávají při rozvodu nejen na rodiče, ale i na děti.

Ty jsou přece pro soud nezbytné. Jen někdy, pravda, mohou jít proti sobě.

Moment. Já chci říci, že je nesmyslný ten trend, že psycholog všem vidí do hlavy a na počkání vás předělá a opraví jak porouchané auto v servisu. Žádný psycholog se vám nenavrtá do hlavy za pár sezení. Moc se na ně dá. Ti kvalitní rovnou řeknou, že je to nesmysl, protože zas tak jednoduché bytosti my lidé nejsme.

Stalo se vám, že byste dav neukočírovala?

Samozřejmě. Pro mě je typické, že se do nových věcí vrhám po hlavě a někdy nedomýšlím zcela důsledky. V Kotli mi to došlo až při třetím vydání. S předsedou Grebeníčkem. To se tak zvrhlo, že před koncem jsem se jen tak opřela o zábradlí a nechala jsem je, ať na sebe pokřikují. Říkala jsem si: "Já chci domů k Jakoubkovi." Dav musíte mít od začátku pod kontrolou, jinak ho pak už nezastavíte.

Ale vy jste ho ještě roztleskávala.

Protože jsem chtěla, aby byl živý, ne nudný. Musela jsem ho vybudit do nějaké atmosféry, udržovat, ale zároveň držet na hraně.

Vyjeli někdy proti vám?

Byla tam ochranka, pánové v saku, kteří se tvářili mrtvolně. Asi dvakrát se stalo, že občan vstoupil do pléna. A oni nezasáhli. Tak jsem je musela usměrnit sama. Pro práci s lidmi je klíčové, abyste ty lidi měla ráda. Oni to podvědomě vycítí.

Nejen podvědomě. Vy dáváte nepokrytě najevo, že jste na straně lidu. Ale občan má přece taky zodpovědnost sám za sebe. Nezapomínáte na to někdy?

Proto jsem vymyslela Máte slovo. Veřejnost je tam třetí stranou. A už několikrát jsem jí i vyčinila. Jenomže jde o to, že úřady jsou placeny z našich daní. Oni nám mají sloužit, pomáhat, a ne nás jen honit, abychom platili daně. Buzerovat a kontrolovat. Třeba v pořadu o půjčkách: očekávám od kontrolního orgánu, že nás bude také informovat, kde si nemáme půjčovat. Úřady jsou tu pro lidi, někdy na to zapomínají, tak jim to připomenu.

Ať už na váš styl v Kotli nebo v Máte slovo byly a jsou názory různé...

Promiňte. Už jsem na jednoho novináře vyjela: Kotel a Máte slovo jsou zcela jiné pořady a také je odlišně moderuji.

...ale vaši práci spojuje to, že býváte výborně připravená. Tak měla pokračovat moje otázka, kdybyste mě ji nechala doříct.

Aha (směje se). Děkuji.

A já se chtěla zeptat, jestli jste bývala dokonale připravená i ve škole.

Ve škole ne. Ale do studia bych nevlezla, dokud nebudu vědět, že jsem nastudovala maximum. Jsem postrachem všech archivářů, kteří mi připravují rešerše. Vyžaduji precizní bohatou přípravu. Třeba předminule jsem si přišla pro obálku a ona měla jen centimetr a půl. "To je špatný," říkám. Paní Antková povídá: "Já jsem věděla, že budeš smutná, že máš úzkou obálku, ale je to všechno podstatné." Ale já byla nervózní. Potřebuju tlustou složku.

Kolik centimetrů vás uklidní?

Tolik (ukazuje asi tři centimetry).

Jak poznáte to maximum?

Zaplaťpánbůh, jsem omezená časem, když už musím jít psát vysílání. Maximum je, když už tématu rozumím a když vím, co mohu očekávat od účastníků.

Zdává se vám někdy, že jste nepřipravená?

Mívala jsem podobný sen. Už v Aréně a v Kotli. Že zapomenu, že je den vysílání, přijdu pozdě, jsem nenalíčená a nejhorší je, že nemám ty svoje papíry. Já do nich nekoukám, ale je to moje jistota.

Ten sen už nemíváte?

Ne, jak už jsem říkala, zklidnila jsem se.

Souvisí to s životním zlomem ve vašich devětatřiceti letech, jak jste popisovala v jednom rozhovoru?

Ano, ale bylo to o něco dřív. Co jsem vyšla školu, tak jsem pořád něco řešila a za něčím se hnala. Chtěla jsem dělat novinařinu, mít svůj pořad, mít dítě, druhé dítě. Pořád jsem za něčím utíkala. Pak mě Nova nechala doma půl roku s tím, že Kotel přerušuje kvůli Big Brotherovi. Byla jsem doma s půlroční Maruškou, ale jinak jsem neměla co řešit. A uvědomila jsem si, že jsem dřív zanedbávala svůj vnitřní svět.

Jak jste to napravila?

Uklidila jsem si v sobě. Pochopila jsem, že důležité je být ve vnitřní harmonii, zní to neuchopitelně, ale není to nic jiného, než být v souladu sama se sebou a být vnitřně spokojená s tím dobrým, co mě v životě potkalo, a nezaměřovat se jen na to, co člověk nemá. Mít v sobě klid. Já jsem si tak půl roku rozjímala, jako poustevník.

Jenže Kotel se už na obrazovky nevrátil.

I tak jsem vlastně Nově vděčná. Půl roku jsem byla doma s jistotou práce, byť falešnou. Kdyby mi rovnou řekli, že to skončí, to bych hned vymýšlela, co budu dělat. Takto jsem si mohla uvědomit svůj žebříček hodnot. Dělám svou vysněnou práci, tak se nebudu trémovat, ale budu si ji užívat. Tak jako mateřství. Samozřejmě, že člověk by třeba spal nebo se válel na gauči, a místo toho jde s dětmi na procházku. Zní to dost pateticky, ale když vidím, že mají radost, tak to je moje radost. Proto tady jsem.

Když vás dřív nějací muži viděli v Kotli, mohli si říkat: "Dračice, ale doma bych ji nechtěl." Přitom vy ztělesňujete přesně to, co spousta mužů od žen chce. Pečující manželka, starostlivá máma, denně teplé večeře. A navíc máte dobře placenou práci.

Chci pracovat, abych se realizovala. Potřebuju mít zaneprázdněný mozek. Takže pracuju. Ale mě péče o děti naplňuje. Úplně. Mně, kdyby před otěhotněním chlap řekl: „Já budu na mateřský dovolený a ty budeš chodit do práce,“ orosilo by se mi čelo a vzala bych nohy na ramena. Cítila bych se hrozně ošizená. Frustrovaná. Protože moje ženství a můj smysl života je v mateřství.

A co je potom práce?

Nadstavba. Abych se realizovala a měla život pestřejší. Ale proč tady jsem – to jsou moje děti. To je přece i základ toho, proč jsme na světě my ženy. Já to tak mám. A nestydím se za to, protože o mně nikdo nemůže říct, že jsem domácí puťka.

Práce jako alibi pro trochu nefeministický postoj?

Jistě. Můžu si to dovolit říkat. Nenechám si od chlapů nic líbit a realizuju se. Ale jsem žena. A chci od muže, aby mě nechal být ženou. Samozřejmě, že každá žena je jiná, pokud cítí naplnění jen v práci, tak je dobře, že má v dnešním světě volbu. Ale já chci být večer doma, nechci chodit na porady. Očekávám od muže, že mě nechá plnit ženskou roli, ale také pracovat. Ale s tou hospodyňkou to není tak horké.

Ale děláte každý den teplé večeře?

Ano. Jsem spokojená, když se rodina nají. Hrozně mě uspokojuje, že jsem rodinu nakrmila, že mají plné žaludky. To mi dělá radost. Když nestíhám, tak koupím pizzu. Nebo pošlu messengera. Ale teplou stravu zajistím.

Partner by nezvládl nakrmit rodinu?

Zvládl. Ale nakrmit ji chci já. V tom spatřuji svoji úlohu. Na druhou stranu by mě stresovalo, kdyby mě chlap nutil, abych živila rodinu, že na mně visí, jestli zaplatíme nájem nebo dovolenou u moře. To bych nechtěla. Já mám na starost péči o děti, jejich výchovu a pořádek, že? Tak mi to vyhovuje, kdybyste na mě navalila ještě ty mužské povinnosti, tak z logiky věci by to bylo na úkor času pro děti..

To je velmi tradiční a konzervativní poloha. Byla jste tak vychovávaná?

Moje maminka byla herečka, hrála v kabaretu, a proto večer nebývala doma, vaříval tatínek...

Aha. Takže snaha o opak?

Je to možné. Ale nevzpomínám na to jako na újmu, naopak. Maminka moc nevařila, ale hezké chvíle byly, když přišla z nákupu, ten nákup se dal na stůl – hory jídla a každý si bral, co chtěl. Ale přivedla jste mě na to. Možná právě kvůli tomu trvám na společných večeřích. Aby rodina byla pohromadě. Mám ráda rodinný řád.

Je naopak nějaká oblast, ve které jste liberální?

Já jsem liberální.

V čem? Říkáte třeba, že stále uspáváte své děti, že by bez vás neusnuly.

To není nejlepší, tedy hlavně pro mě, abych pravdu řekla. Já vím.

V čem tedy naopak dáváte věcem volný průběh?

Děti vedu velmi volně. Jsem velký liberál. Nejdůležitější je, aby si člověk věřil. Protože mnohdy agresivita, povýšenectví, zakomplexovanost v dospělosti souvisí s tím, že je člověk vnitřně nejistý.

Protože mu někdo podrýval sebevědomí?

Ano. Kubu a teď i Marušku vedu především k sebedůvěře. I když, Maruška už se narodila velmi sebevědomá. Tu kdyby viděly feministky, zvolily by ji svou bohyní. Ta se s ničím nepáře, chlapi jí mají sloužit a dělat servis. Babička i tatínek míní, že bych ji měla vést k větší poslušnosti a pokoře, ale já říkám, že bych jí tím zlomila charakter. Chci, aby právě jako malinká cítila, že na světě je bezpečně, že svět je tu pro ni a ona může ovlivňovat, co se v okolí děje. Já třeba s dětmi hodiny diskutuji. Hrajou si spolu, s tatínkem, s babičkou. Já si ráda povídám, tím se odlišujeme od zvířat.

Vypadáte tak, že vás nic nerozhází. Je to jen zdání? Zasáhlo vás někdy něco? Třeba nějaký výpad politika?

Ne. Politik mě lidsky nezasáhl nikdy. Vůbec neberu invektivy od politiků nebo že mi odmítnou přijít do pořadu osobně. To je moje práce. To je stejné, jako kdyby byl psychiatr uražený, že mu pacient ve stavu afektu řekne, že je idiot. Po mně to klouže jak po másle. Jediná věc, která se mě dotkla, byl vyhazov z Arény.


Michaela Jílková

Narodila se v rodině dramatika a kabaretní herečky. Vystudovala konzervatoř, ale nakonec se stala novinářkou. 

V roce 1998 vymyslela a začala moderovat pořad Kotel v televizi Nova, kde se každý týden "smažil" jeden politik.

Po roce a půl v MF DNES, kde připravovala rozhovory z Očí do očí, se vrátila do televize. Od ledna na ČT moderuje diskusní pořad Máte slovo.

Je rozvedená, má dvě děti. S bývalým manželem desetiletého Jakuba a s partnerem Michalem Voráčkem tříletou Marušku.