Michaela Horáčková: Za pocit, že držím v ruce klíč, bych dala koně

  0:45aktualizováno  0:45
Scénografka a kostýmní výtvarnice Michaela Hořejší-Horáčková, manželka textaře a básníka Michala Horáčka, vyrostla v prostředí intelektuální elity v ruské izolaci. Má za sebou šťastný rok, užívá si dceru, vztah s o 26 let starším partnerem a sní o Oskarovi za kostýmy.

Michaela Hořejší-Horáčková, scénografka, manželka Michala Horáčka. | foto:  František Vlček, MAFRA

Vizitka

Michaela Hořejší-Horáčková

  • Narodila se 9.6. 1979 v Praze do rodiny jaderného fyzika a učitelky. Má o rok a půl starší sestru, která momentálně žije v Californii v San Diegu. V 7.třídě základní školy ji okouzlily Trnkovy loutky a propadla kouzlu jejich "jiného světa".
  • Po gymnáziu v roce 1999 přihlásila na brněnskou JAMU, kde vystudovala scénografii. Je to pro ni nejkomplexnější výtvarný obor, spojující grafiku, fotografii, kresbu, modelaci a prostor a naplňující její představy druhých světů.
  • Spolupracuje jako scénograf a kostýmní výtvarník s řadou českých divadel včetně Národního, ale také slovenskými i rakouskými divadly.
  • Podílela se na vzniku více než 70 inscenací a na několika filmech (např. Post Coitum, Rock Podvaraťáků, Bobule).
  • Je autorkou několika uměleckých projektů a realizací, např. Second Skin (2004) a Orlando – život v obrazech ( Monte Carlo 2006)
  • V roce 2012 se provdala za textaře, básníka a doktora antropologie Michala Horáčka, s nímž má dvouletou dceru Julii. Společně žijí v domě v Roudnici nad Labem.

Konec roku je za dveřmi. Jak zúčtujete s pomalu, ale jistě se loučící třináctkou?
Tenhle rok, co končí, vnímám po všech stránkách jako nádherný. Prožila jsem ho s dcerou Julinkou a byla jsem svědkem jejích prvních slov a vět, jejích akrobacií a vlastně celého vznikajícího, strašně zajímavého člověka. Můj život se kvůli ní změnil od základů. Zvykala jsem si asi půl roku na novu mateřskou roli a dodnes mám chvíle, kdy mám pocit, že musím bojovat za svůj starý život a za to všechno, co jsem zvládala, když jsem byla sama. Jenže to je nízká cena za to, že konečně vím, proč jsem skutečně na světě. Zažívám záblesky absolutní lásky a štěstí. Navíc jsem celý rok strávila mezi svými nejbližšími a při krásné práci. Vnímám rok 2013 jako rok splněných snů.

Byla léta horší?
Všichni máme nějaké momenty, které chceme vytěsnit a netoužíme s nimi žít. Myslím, že je přímo úkolem člověka vědět o svých černých křídlech, která máme každý v sobě, přesto si sebe nepřestat vážit a mávat s nimi co nejméně. A to já docela umím.

Konkrétnější být nechcete?
Asi jsem měla v životě hrozné štěstí a nemám zásadní momenty hlubokých propadů. A když přišel nějaký slabší odvar, tak, jak říkám, už jsem ho vytěsnila, tudíž mě netrápí. Snažím se žít tak, aby se ke mně nevracel a neobtěžoval mě ani mé okolí.

Zníte přesvědčivě. Odkud čerpáte návod pro své vidění věcí v životě?
Jako každého normálního člověka, který má to štěstí, že vyrůstá v dobré rodině, mě formovali nejvíc svým příkladem rodiče. Jejich existence byla nesmírně pracovitá, zodpovědná, snivá, ale taky hodná, laskavá a obětavá. To by v tom by čert, abych odmítla tuhle úžasnou nabídku, ne?!

Byli jste si tolik blízko i díky tomu, že jste pět let pobývali v jakémsi "vyhnanství" v bývalém Sovětském svazu?
To nebylo vyhnanství v pravém slova smyslu. Navíc táta nemá rád, když z něj podobnými výroky dělám hrdinu. Tehdy to pro něj, coby jaderného fyzika, byla jedna z mála možností, jak se věnovat vědecké práci na nějaké úrovni a nenarážet na nevoli stranicky uvědomělejších a kádrově zajímavějších spolupracovníků.

Fotogalerie

Moment. Chcete říct, že jste odjeli celá rodina, se sestrou a maminkou, před dvaatřiceti lety za otcovou bádací svobodou do země s daleko utaženějším režimem?
Ano. Moc si to ale nemalujte. Byli jsme tam přece pod dozorem, separovaní od společenských a stejně smýšlejících kruhů fungujících tehdy u nás v Československu. A kolem nás v ruské Dubně, městě, které obklopovalo Ústav pro jadernou fyziku, byli lidi z různých částí socialistického boku, s akademickým vzděláním a našli se samozřejmě podobně smýšlející. I když straníci tam byli též. Každý měl holt jiné pohnutky. Jednou se tam dělala věda na vysoké úrovni; a pak, rubl byl v té době v kursu 1:10.

Takže jste rané dětství prožila sice v izolaci, ale obklopena intelektuální elitou?
Hm. Ale nenechte se mýlit, pro mě to žádné drsné dětství nebylo. Žila jsem se svými nejmilejšími a družila se s dětmi v podobném věku. Byli jsme uzavřená komunita, ale o to méně prostoru pro rozmazlené vybírání si přátel povrchním způsobem. I naši tady našli nejhlubší přátelství a považují tuhle dobu, možná paradoxně, za nejšťastnější. A já tak měla možnost zažít v zimě třeba čtyřmetrové závěje nebo se podívat do Tádžikistánu, Uzbekistánu nebo Turkmenistánu, kde byly fantastické památky ze 16. století, které s přístupem místních k veškerému kulturnímu dědictví už dneska zřejmě nestojí.

Promiňte, že vás chytám za slovo. Přestože máte schopnost vytěsňovat, skutečně není žádná šmouha na vzpomínce?
Nehledejte ji. Byla jsem dítě, nic mi nechybělo a byla jsem tam nesmírně spokojena. Tedy až na různé místní zvyky jako je šachta na odpadky, které proklouzávaly patry a v tom spodním vypadávaly zase ven před dům. Nebo třeba v místní škole - kterou já nenavštěvovala, protože moje maminka učila v malotřídce pro děti v Dubně - se děvčatům nedoporučovalo nosit náušnice. Někteří hoši byli totiž tak divocí, že byli schopni vyrvat je v rámci určité chtivosti rovnou z ucha. Možná máte pravdu a kdybych bývala absolvovala víc ze skutečného tamního života, asi bych pachuť drsnosti pocítila.

Jaký podpis ruského "azylu" na sobě tedy vnímáte"?
Víte, já si tenkrát nemohla uvědomit spoustu souvislostí. To přišlo až v dospělosti, když už člověk něco věděl. Až zpětně jsem zjišťovala některé věci, které byly otřesné. Onen ústav nechal postavit Lavrentin Berija, který tam jezdil střílet vysokou zvěř z vrtulníku. To už je samo o sobě čuňárna, ale horší bylo, že ho nechal postavit válečnými zajatci, a ti tam pochopitelně zůstali. Ovšem ne jako pracovníci či obyvatelé, ale jako mrtvoly v hromadných hrobech. V místech, kde bylo naše dětské hřiště nebo stály domy, se časem propadala půda - to když začaly vzlínat kosti. To nejsou úplně příjemné pocity, když to víte. Napadá vás ted´ titulek " hrála si na hromadném hrobě"?

Ne. Ale i kdyby, sice zjednodušená, ale je to pravda. Znamená to něco zásadního pro vaše nahlížení věcí?
Poměrně dost se pro mě zkonkretizoval poměr k Rusům. Na jednu stranu je beru jako agresory a okupanty a na druhou jako lidi, kteří si vytrpěli hrozná muka. Je to složité, ale když to zkrátím, tak mě to vede ve výsledku k životnímu názoru, že ze strachu je člověk schopen čehokoli. I zapomenout na to, že je člověk.

O všem kolem sebe hodně přemýšlíte a dáváte si děje do souvislostí. To je vaše nátura?
Ptáte se jinými slovy, jestli jsem byla hloubavé dítě? Ne, já myslím, že jsem byla veselé dítě. Když vyrůstáte v rodině, kde existuje velká knihovna a kde odmala dostáváte do alba známky odměnou za to, že znáte odpověď na něco, nač se táta zeptá, tak chuť po vědění je takzvaně ložená. Nebyly jsme se sestrou vedené ke komplexu jedničkáře, ale zafungovalo to, že rodiče byli široce a hluboce vzdělaní a rádi četli sobě i nám. Ono zkoumání světa v souvislostech, nejen parciálním směrem, mám od nich.

Hodí se vám tenhle typ uvažování v práci scénografa a kostýmního výtvarníka?
No bodejť! Když zkoumám text a formuluju, jak daná postava bude vypadat a jak bude působit její prostředí, zajímá mě o ní úplně všechno. Já můžu přijít s nějakým viděním postavy, ale když mi její herec řekne, že si myslí, že si ta postava desetkrát denně myje ruce, je to pro mě podstatná informace. Navíc pokud se řeší historická postava, je dobré vědět, co utvářelo tu dobu, jakou sílu mělo náboženství, jaká byla politika, ale taky třeba jaké bylo počasí….

To je docela náročná profese na rozhled, vzdělání, úsudek a představivost, ale laiky je možná podceňovaná.
No ano. Celý proces práce není na výsledku rozeznatelný. Ale to není špatně. Když je kostým druhá kůže člověka a nepřemýšlíte, proč to a ono, tak je to naopak správně.

Jedna věc jsou fakta a exaktní informace, které musíte posbírat a znát, druhá je tvůrčí múza. Co je důležitější?
Nejdůležitější je štěstí, fantazie a nápad, a pak být připraven ten nápad rozvinout. Pokud tedy přijde. Když ne, což se taky někdy stane, tak pak musíte tu slepotu nahradit tím, co už víte, když tu profesi děláte nějakou dobu. Ale bez diskuse je štěstí, když nápad přijde. Za pocit, že držím v ruce klíč, bych dala koně.

Víte, že přemýšlím, kde se vlastně to nalezení klíče promítne? Myslím rozdíl mezi oním osvícením a rutinou.
To se vyjeví už na začátku, když scénu a kostýmy prezentuju režii, autorovi scénáře a producentům. Představím jim svůj model s malými figurkami v takové formě, že nemusím vůbec nic říkat a je to jasné. Ve chvíli, kdy musím přehnaně vysvětlovat, tak je někde chyba. Tvůrčí tým jsou zároveň první diváci, a když to nedají bez otázek, mám pocit, že bych musela před oponou to samé vysvětlovat skutečným divákům. Když držím klíč, předvedu model a návrhy kostýmů, nikdo se mě na nic neptá a jen říká "jo".

Máte za sebou nesčetně práce ne seriálech, filmech a divadelních hrách, ale přesto se zeptám: jste dneska ve své profesi sebevědomá a víte, co umíte?
Přála jsem si, aby to věděli ti, kdož mě oslovují na práci. Jenže to předtím musíte zjistit sám o sobě. A já si v tuhle chvíli, po šestnácti letech praxe, myslím, že už nastala fáze, kdy lidi, co mi volají, vědí, co mají očekávat. A očekávají to nejlepší. Já vím, co dokážu zvládnout a čeho jsem schopna, ale ještě mi neubylo riskérství. A tak občas zkusím věc, u které nevím na sto procent, jak bude fungovat a jen tuším, že by mohla. Pro danou důvěru se pak můžu přetrhnout.

Těžíte z toho, co jste již dokázala. Tomu se někdy metaforicky říká období sklizně. Může to tak být?
Tak ho asi zažívám. Fajn je, že nemusím dělat všechno a přišla jsem o ten neurotický strach, že nedokážu naplnit představy zadavatelů. Už vím, že ano. Dokážu.

Takže i váš sen o Oskarovi za kostýmy se o krůček přiblížil realitě?
Určitě. Minimálně musím přece vědět, jaké šaty si vezmu na ten večer.

Jaké?
No jelikož mi Björk vyžrala tu možnost jít obtočená bílou labutí, tak jsem musela změnit plán. Mám model vymyšlený, ale nerada bych to prozrazovala, aby mi to některá nominovaná zase nesebrala.

Neberete se vůbec vážně a máte smysl pro humor. Je to jeden ze souznících momentů s vaším manželem, Michalem Horáčkem?
Já mám pocit, že máme spíš podobný naladění v tom, co děláme a co vytváříme. Rozumím tomu, co Michal píše ve svých textech, jsem schopna to vizualizovat a doplnit obrazem. Vlastně jsem sto to vyřešit.

Jak to myslíte?
Třeba ta věc s lyrikálem Kudy Kam. Byla jsem u toho od samého počátku. Michal si mě přizval, když neměl ještě konkrétní scénář, jen texty pro písně a libreto. A protože jsme spolu v minulosti už měli tu šanci spolupracovat, nechal mě vstoupit do svého hájemtsví hned ve zrodu. Jela jsem vlakem ze Zlína, když mě napadlo řešení, že celý děj je vlastně rozmluva s vnitřním světem, že všechno dění na jevišti vychází z hlavy hlavního hrdiny… Proto byla na scéně jako kulisa hlava, mimochodem největší v divadelní historii. Když mě ten nápad navštívil, byl to nekrásnější moment! V tu chvíli mě opustil respekt a strach z toho, zda jsem schopna tomu představení vůbec něco dát.

A v tu chvíli se zrodil osobní vztah mezi vámi?
Tvůrčí partneři, kteří k sobě pociťují náklonnost jsme byli od začátku. Ale to byl vztah, který může mezi lidmi vzniknout kdykoliv, aniž by jim narušoval soukromí.

Kdy se přenesla tahle vazba do lásky?
Naše společná práce a zkoumání vyvrcholilo premiérou KudyKamu, a ten projekt měl takovou intenzitu, že bychom se oba dva těžko smiřovali s tím, že se rozloučíme a už spolu nebudeme pracovat a povídat si. Po premiéře jsem připustila myšlenku na to, že by ten vztah mohl přerůst do jiné sféry.

Očima autorky

Povídání s ní je vždycky inspirující. Mluví rychle a rozhoduje se rychle. Ví toho hodně, je vzdělaná a přemýšlí všemi směry. Přes všechnu kultivovanost ducha je v ní i kus punkové neposlušnosti. A to mě na ní baví. Ta nesvázatalenost. V názorech, oblékání, chování, v maličkostech. Nedělá si zbytečné vrásky ani ze sebe, ani ze situací. Tváří se sice občas, že hloubá, ale pak nečekaně vystřelí vtipně cynickou hlášku buď na svůj nebo cizí účet. Chápu, že vedle Michala Horáčka musí být osobnost. A tou ona je. Na druhou stranu však netrpí přehnaným komplexem pokory. Dokáže si říct o své. A ještě u toho vypadá tak nějak hezky nezávisle na všem a na všech. Nedělám si iluze o tom, že si uvnitř občas neprožívá svoje peklíčka, ač o nich nemluví, ale to nic nemění na tom, že s touhle ženou bych si ráda ještě někdy nějaký rozhovor napsala. Bude mít co říct.

Bylo vám sedmadvacet, Michalovi třiapadesát. Shodli jste se kromě tvůrčího kvasu i v názorech na život?
Před člověkem, se kterým pracujete, přece nezačnete okamžitě rozkrývat názory na život. Není na místě diskutovat o tom, jak vést život. Dostanete se k tomu ale jinak – přes povídání o knihách a o tom, co jste zažili, viděli… A z toho usoudíte, že vám ten člověk konvenuje, že má dobré zásady a že věci a děje vnímá způsobem, na který jste schopen reagovat pozitivně. No a nám se to stalo.

Jak jsou vaše role nastavené?
Já doufám, že jsme rovnocenní partneři. Měla jsem mírnou obavu z toho, že věkový rozdíl je handicap spíš pro mě. Když chcete s někým sdílet život, je nejkrásnější, když můžete sdílet životní zkušenost. Ta naše je rozdílná, není tak hluboká, ale nikdy mezi námi nevzniklo nějaké nedorozumění na základě věkového rozdílu. Ano, Michal by mohl být mým otcem. Zaplaťpánbůh, že není, protože může být mým mužem.

Nikdo nikoho nechce v ničem převychovat?
Já mám sice sklony být prudší a emotivnější a vrhat se do věcí s menším rozmyslem, ale nemyslím si, že by to vedlo k nějakému tření. A že by musel jeden druhého krotit, nechápal ho, nudil se ve společnosti toho druhého? Hloupost. Docela dobře se doplňujeme. Akorát občas … já mu vždycky…

Nemůžete najít správná slova?
Takhle: Můj muž se snaží tvářit, když mu něco, co tvořím přinesu k posouzení, že tomu nerozumí, že není kvalifikovaný, a tak si občas vyslechnu: "No tomu já přece nerozumím." Kdežto, když to zkusím já na něj, tak mi to nevěří. Takže já čtu všechny jeho texty. A ráda. Taky je od Potměšilého hosta až po Strážce plamene, umím nazpaměť.

Řeknete někdy, že je to blbý?
Tohle slovo nepoužívám, protože není adekvátní. Neřídím se při čtení analytickou částí osobnosti, ale emotivní. Když cítím, co tím chtěl Michal říct, ale nedostává se to ke mně, tak mu svůj pocit sdělím. Většinou mi dá zapravdu. Cítí sám, že se mu nepodařilo něco tak, jak by úplně chtěl.

Byla doba, kdy jste ze svého současného chotě, považovaného za osobnost s velkým společenským vlivem, měla významný respekt, potažmo obavu?
Respekt je v nějaké míře třeba v partnerství stále. Ale prošla jsem obdobím, kdy se člověk snaží dělat lepším než je, a to aniž by samozřejmě byl lump nebo gauner. To je ale vlastní všem lidem. Zformulujeme si o sobě představu, která je ideální pro náš protějšek. Tahle fáze proběhla a možná částečně probíhá dodnes. Jen já v tom nevidím nic špatného, to není žádná nečistá hra. Člověk by se měl snažit být lepší, když ví o svých horších stránkách. Měl by se je snažit potlačovat a věnovat se těm lepším.

Aha, princip černých křídel. Objevilo se něco zbrusu nového ve vašem životě v souvislosti s Michalem?
On. A pak zkušenost se společným soužitím. Nikdy předtím jsem s nikým nežila. Single jsem nebyla, ale jedna střecha mě s nikým nespojovala. A s tím souvisí i další změna: odstěhovala jsem se do Roudnice.

Šla jste do domu s nějakou historií. Bylo to těžké?
Šminky jsem si vybalila za pět minut. To jste myslela? Asi ne, takže poslušněji: vstupovala jsem do Michalova světa, tím pádem to pro mě nebylo těžké přijmout. Cítila jsem tam jeho osobnost a ducha tak silně, že mi tam bylo okamžitě hodně příjemně.

Ta těsná blízkost, na kterou jste nebyla zvyklá, neubírá vaší svodomyslnosti a neznervózňuje vás?
Jako každý, kdo tvoří, mám potřebu být občas sama se sebou. A Michal jakbysmet. V tomhle si ale krásně vyjdeme vstříc, žijeme přece v domě.

Promiňte tu otázku, ale byla jste ušetřena osočování ze zlatokopectví nebo ne?
Mám kolem sebe dobré lidi a nikdo mě s tím osobně nekonfrontoval. Jen já sama se z toho předem "položila". Připravovala jsem se na to, že to přijde a snažila jsem se poměrně urputným způsobem dávat najevo, že to tak není. Tak jsem raději pořád pracovala, aby náhodou někoho nenapadlo, že naše spojení je pekuniárního charakteru. A všechny dokola jsem přesvědčovala, že na všechno jsem si poctivě přišla sama. Až jsem takhle jednou seděla s Monikou Absolonovou v hledišti divadla a ona měla stejný problém. Smály jsme se, že děláme obě to samé, ač to není potřeba. Lidi si stejně budou myslet, co chtějí, a pokud nejste řečník státu, nemáte šanci je přesvědčit o své pravdě. A tak jsem přestala všechny přesvědčovat o tom, že neexistuje něco, co neexistuje.

To mě vede k myšlence, zda to vaše štěstí nemůže mít i stinnou stránku, za kterou nikdo z vás nemůže? Přece jen jste si vzala člověka, na kterého je vidět.
Nemám potřebu se producírovat nahá na veřejnosti, takže mě to neubírá o žádnou svobodu. Akorát občas nastane vtipný moment, když si třeba jdu pro honorář do produkce a někdo si neodpustí poznámku "a vy to děláte jako koníčka, že?" Ale to je taková marginálie, že je to jedno.

Nevadí vám nikterak, že je teď vidět i na vás?
Je fakt, že jsem nebyla zvyklá na to, že život probíhá ve dvou rovinách: v té privátní a oficiální. Nebyla jsem zvyklá na to, že bych někam přišla a někdo mě začal okamžitě fotit. Nebo aby se mnou kdosi dělal rozhovor jen proto, že jsem něčí žena.

A co to znamená? Popuzuje vás to, frustruje či tím pohrdáte?
Kdepak. Ani jedno! Mně to nevadí. Snáším to poměrně dobře - moc fotogenická nejsem, ale když se to povede, je to fajn. A když se mnou chce někdo dělat rozhovor jako se ženou Michala Horáčka, proč ne? Konec konců jsem jeho žena a jsem na to hrdá. Netrpím žádným syndromem partnerů slavných. Ono záleží víc na tom, jak jsem na tom vnitřně sama - jestli jsem k něčemu ve své profesi, což zase souvisí se sebevědomím a sebeukotvením. Vždycky jsem byla Michaela Hořejší, a teď k tomu akorát přibylo Horáčková.

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Chtěla jsem se zbavit manželovy milenky. Krize je za námi, doufá Jana

Ilustrační snímek

Příběh o manželově nevěře, podobný tisícům jiných, vypráví osmatřicetiletá tmavovlasá středoškolačka Jana, matka...

Se třemi dětmi rezignujete na spoustu věcí, říká pediatrička Karolová

Kateřina Karolová se svými třemi syny

Jako dětská lékařka odešla Kateřina Karolová sbírat zkušenosti na kliniku do Německa, kde zažila velmi náročné služby....

O 10 let mladší: Tragédie v dospívání Petru zničila, chce nový restart

Petra je už dlouhá léta zvyklá na tvrdý život. Starosti se na ni znatelně...

Petra je matkou dvou dětí, které vychovává sama. Hodně pracuje a ještě k tomu si dodělává střední školu, kterou kvůli...

Pomozte nadšené sportovkyni Natálce k bezbolestnému pohybu a nové protéze

Natálka má vrozenou vývojovou vadu, kvůli které nosí protézu. Zoufale by...

Jednou by chtěla být veterinářkou, ze všeho nejvíc však čtrnáctiletá Natálie touží po obyčejném pohybu. Přestože se...

Rodinu trápí rakovina tříleté dcery i plesnivý dům. Teď mají nové bydlení

Rodinu v opraveném domě přivítali příbuzní i kamarádi.

Aby šestičlenná rodina neměla málo starostí se zchátralým domem plným plísní, dostavily se ještě zdravotní potíže dětí...

Další z rubriky

10. prosince: Připravte si letošní voňavé vzpomínky

Koření i plátky citrusů použité do vína můžete posléze usušit a využít jako...

Všimli jste si, že vzpomínky často voní? Málokteré svátky jsou s vůní spojeny právě tak jako Vánoce. Provoňte si dnes...

11. prosince: Zažeňte předvánoční stres s popcornem v náruči

ilustrační foto

Co se tak dnes podívat na romantickou komedii nebo pohádku? Vyrazte do kina s rodinou či přáteli, nebo si klidně...

Svoje tělo mám čím dál radši, říká Alena Mihulová

Alena Mihulová

Ve filmu Chvilky herečka Alena Mihulová na adresu svého dítěte často trousí nevyžádané rady a štiplavé poznámky. Něčemu...

Najdete na iDNES.cz