V takové chvíli je asi nejlepší zatnout zuby, usmát se a říci si: "Na někom se to naučit musí."
A na alergie se mě nezeptáte? volá paní na odcházejícího medika. "No jo, vidíte, na to jsem zapomněl. A jste na něco alergická?" "Nejsem, ale měl jste se zeptat. Všichni se mě na to ptají."
Na III. interní kliniku pražské Všeobecné fakultní nemocnice vzpomínají stovky českých lékařů s lehkým dojetím. Právě tady poprvé promluvili na živého pacienta. Během semestru se tu střídá jedna skupinka mediků za druhou, mezi nimi pobíhají žákyně zdravotnických škol, které tu jsou na praxi.
Pacient, který má jen trochu typický průběh nemoci, zde svůj příběh vypravuje budoucím lékařům snad každý den. Nechává se vyšetřit poklepem i poslechem, poslušně na povel dýchá zhluboka, kašle i nedýchá vůbec.
Většinou to považuje za příjemné zpestření nudných nemocničních dní, některý téměř za svou občanskou povinnost. Povinné to však není pro nikoho.
Čestná povinnost
"Pacient má právo medika odmítnout. Česká republika přistoupila ke Konvenci o biomedicíně a tam se poměrně striktně řeší i tato záležitost," říká docent Jiří Šimek, vedoucí Ústavu lékařské etiky a ošetřovatelství 3. lékařské fakulty UK.
"Není nic nepochopitelného na tom, že když člověka něco bolí a objeví se u něj už čtvrtá skupina mediků v jednom dni, řekne dost. Na druhou stranu je to taková určitá čestná povinnost, přispět k výchově budoucích generací lékařů. Vyučující by se vždy měli zeptat, jestli smějí k lůžku studenty přivést."
"Kdybychom se každého na toto ptali, tak se nám výuka zhroutí. Pokud chce pacient ležet ve fakultní nemocnici, musí brát mediky jako nutné zlo," namítnou možná někteří univerzitní učitelé medicíny.
"Medici k fakultní nemocnici patří, to je pravda. Ale to ještě neznamená, že automaticky mohou ke každému pacientovi. Jde totiž o špičková, specializovaná pracoviště. Pacient si většinou nemůže vybrat nějaké jiné, stejně dobré, kam medici nechodí," vysvětluje Šimek.
Jak se tento problém řeší v praxi? "Na naší klinice podepisuje pacient souhlas s tím, že studující mohou nahlížet do jeho dokumentace. Ještě se nestalo, že by někdo odmítl podepsat," říká primář III. interní kliniky Petr Sucharda.
"Ale žádný zákon neupravuje souhlas s klinickou výukou v tom smyslu, že by pacient musel souhlasit nebo mohl odmítnout přítomnost mediků při vizitě, vyšetřování, zákrocích. V praxi - aspoň u nás - postupujeme především s lidskou slušností, pacientů se ptáme, někdy předem, někdy spíše formálně, podle toho, jak je pacient vstřícný," popisuje Sucharda.
Já se na to necítím
Pacienti pak podle něj možnost odmítnout kontakt se studenty využívají. "Odhaduji, že asi tak desetina pacientů třeba odmítne si povídat s mediky, protože 'se na to necítí'. To samozřejmě respektujeme, i když vhodných a schopných pacientů stále ubývá, tak jak se spektrum nemocných posunuje k těžším a akutnějším stavům a ošetřovací doba se zkracuje," uvádí Sucharda.
V podobném postavení jsou budoucí zdravotní sestry. S tím rozdílem, že na ty se většinou pacienti vysloveně těší. Žákyně jsou mladé, veselé, ještě plné ideálů - a mají relativně čas. Mohou se tedy svým nemocným skutečně věnovat.
Problém může nastat, pokud se mají naučit nějaký nový výkon a nepočínají si přitom příliš jistě. Pro pacienta není moc příjemné vědomí, že je prvním, komu sestřička píchala injekci či odebírala krev. Proto se také o svém prvenství většinou nedozví.
"Praxi v nemocnici vždy předchází nácvik na modelech a několik pokusů na kolegyni," uklidňuje Jiří Šimek. "Vždy je pak třeba, aby se žákyní šla zkušená sestra a v případě nouze ve vhodnou chvíli od ní stříkačku převzala, omluvila se pacientovi a sama výkon dokončila."
|
Jak vycházet s mediky Pro někoho nutné zlo, pro jiného rozptýlení. Medici a začínající sestřičky do nemocnic patří stejně jako pacienti. Jak přispět k tomu, aby nevznikala zbytečná nedorozumění? • Podívejte se, s kým máte tu čest • Nebojte se o své soukromí • Klidně řekněte, že jste už unaveni • Nechte se rozmazlovat od žákyň |
