Podobně jako příběh malého Lukáška, který jsme vám představili v pátek, i okolnosti, za kterých přišel na svět malý Matyáš, byly hodně dramatické. Více se dozvíte z jeho "vyprávění":
Ano, jsem nedonošený, dokonce extrémně. Narodil jsem se ve 24. týdnu, což je hranice, kdy už je dítě natolik zralé, že má smysl ho zachraňovat. Ale zralé ještě neznamená dozrálé. "Váš Matyáš je bojovník. Sám jsem nevěřil, že to všechno přežije," řekl mámě pan primář, když jsem 135 dní po porodu opouštěl nemocnici.
Bydlím v Milevsku s tátou Mirkem, mámou Petrou a jejím prvním synem Míšou. Oba rodiče už mají děti z předchozích vztahů, ale spolu jim to pořád nešlo. Než jsem se narodil, dopadlo to pokaždé špatně, máma pětkrát potratila a už se smiřovala s tím, že jí další dítě není souzené. Chtěla s tátou zkusit i umělé oplodnění, ale najednou zjistila, že čeká mě.
"První tři měsíce jsem jenom ležela a nadávala, že tloustnu," vzpomíná máma. Bála se o mě a doufala, že tentokrát to skončí dobře. Upřímně řečeno, stihla to jen o fous. Měl jsem se narodit na začátku srpna, ale už 7. dubna jsme museli kvůli porodním příznakům do nemocnice.
48 osudných hodin
"Počítejte s tím, že jestli teď vypukne porod, bude to spíš potrat," řekli mámě lékaři v Táboře. Máma tam přečkala týden, pak ji převezli do nemocnice v Českých Budějovicích. Tady přišlo dilema: buď potrat, nebo oddálení porodu o osmačtyřicet hodin.
"Jestli se narodí živý, nebo mrtvý, to vám nikdo nepoví. Je to na vašem rozhodnutí," slyšeli rodiče. Ale máma měla jasno: "Za každou cenu ho zachraňte."
Těch osmačtyřicet hodin bylo zásadních. Dostával jsem totiž léky na podporu a dozrávání plic, prý abych na ten svět přišel aspoň trochu připravený.
Čtěte také: Mámě našli nádor, když mě čekala |
Máma ty dva dny vydržela, ale ani o minutu déle - na záchodě zjistila, že už jsem skoro venku. Ve spěchu se chystal porod, dlouhé minuty, než naskočil ultrazvuk, mámě připadaly jako celý rok. Požádala ještě o císařský řez, dostala celkovou narkózu a probudila se až druhý den ráno na "jipce".
Moc nevnímala, byla připojená na kyslík, protože po porodu přestávala dýchat, a tak unavená, že ani neměla sílu starat se o to, jak to celé dopadlo. Když se pokusila poprvé vstát, zkolabovala. Později jí lékař oznámil, že žiju a že jsem zaintubovaný, protože bych si nestačil okysličovat celé tělo. Prvních pár dnů mě vídal jenom táta, přes sklo inkubátoru. Mámu za mnou pustili po pěti dnech.
První dojem? "Hroznej," přiznává. "Něco už jsem si o předčasných porodech přečetla, ale stejně jsem netušila, co mě čeká."
Po porodu přišly další operace
Rodiče říkají, že jsem vypadal jako "staženej králíček". Mámu zarazilo, že jsem ještě neměl proříznuté oči, a kůžičku jsem měl tak tenkou, že do mě bylo vidět. Do toho spousta "drátů", co ze mě čouhala. Pro mámu to bylo trápení: byl jsem její dítě, jenže se mě ani nesměla dotknout. Mateřské mléko jsem dostával na malé štětičce, kterou mi strkali do pusy. Těch pár kapek rozhýbávalo můj zažívací systém, později mi je zaváděli sondou do žaludku.
Jak vidíte, narodit se takhle brzo není žádné terno, kromě toho, že jsem bez přístrojů nedýchal a dostával jsem transfuze krve, se mi nechtěla uzavřít Botalova dučej. To je důležitá céva, která se u novorozenců uzavře sama, protože už není potřeba, ale u mě to nějak nešlo. Dostával jsem na to léky, z plic mi museli odsávat hlen a krev. Nejlepší by byla operace v Praze, jenže sanitkou mne nemohli převézt kvůli naklánění, vrtulníkem zase kvůli tlaku. Tak jsem si nakonec "poručil" a céva si konečně dala říct.
Zato tříselnou kýlu mi museli operovat, a dokonce nadvakrát. Není úžasné, že na někom tak maličkém, jako jsem já, dokážou lékaři operovat kýlu? To bylo pro mámu asi to psychicky nejhorší. Když mě odváželi na sál, díval jsem se prý na ni a jako bych říkal: "Mamko, fakt musím? Pojď si mě vzít!" Máma musela na chvíli domů, aby se vzpamatovala. Naštěstí operace dopadla dobře.
Teprve dva měsíce po porodu si mě směla poprvé přivinout. Na konci června už jsem vážil jako čtyři másla, ale pustili nás až na konci srpna. Po čtyřech a půl měsíci v nemocnici. Máma byla skoro celou dobu se mnou.
Dneska vážím desetkrát víc, než když jsem se narodil, a na první pohled vypadám jako spokojené miminko, i když říct, že jsme v pohodě, by bylo brzo. "Teprve se u něj všechno dovyvíjí," říká máma, kterou jsem stál spoustu sil, přesto se prý s tátou ještě pokusí o sestřičku.
